reklama

11 mýtů o dětských domovech, které stále přetrvávají

Problematika dětských domovů je stále aktuální a určitě si zaslouží naši pozornost. V obecném povědomí ale bohužel stále přetrvávají nejrůznější omyly, které se o těchto dětech tradují. Které jsou ty nejrozšířenější? A jaká je skutečná realita?

1. V dětských domovech většinou žijí sirotci

Pravda je taková, že oboustranných sirotků je v dětských domovech jako šafránu. Naprostá většina dětí dokonce udržuje (i když často velmi sporadický) kontakt se svými biologickými rodiči, kteří však nejsou schopni či ochotni se o svého potomka starat. Dětem se v biologických rodinách nedostává řádné výchovy, protože v naprosté většině případů tam vládne naprostá anarchie. Nikdo nemá žádné povinnosti, pro děti neexistují běžné vzorce chování.

Rodiče jim nejsou schopni zajistit potřebné materiální zázemí ani duševní podporu, v některých případech je navíc týrají či zneužívají. V případě, že rodičovské povinnosti nemůže zastoupit širší rodina a nenabízí se možnost náhradní rodinné péče, přichází ke slovu nařízená ústavní péče.
Faktem zůstává, že naprostá většina dětí žijících v dětských domovech byla ze svých původních rodin soudně odebrána.

2. Zařízení internátního typu s minimem soukromí

V České republice máme dětské domovy rodinného typu.
Co to v praxi znamená? Děti jsou rozděleny do rodinných skupin, tzv. „rodinek“, z nichž každá může být maximálně osmičlenná.

V rodince jsou děti obou pohlaví a různého věku, důraz se klade na zachování sourozeneckých skupin. Každá má v rámci dětského domova a často dokonce mimo areál dětského domova svoji samostatnou bytovou jednotku, jež obvykle sestává ze tří dětských pokojů, pokoje tet (strejdů), společného obývacího pokoje, kuchyně s jídelnou a sociálního zařízení. Jedná se prakticky o byt 4-5+1.

Každá rodinka má své kmenové tety a strejdy, kteří se starají o děti. Skupina je většinou co do obslužnosti samostatná, hospodaří s přiděleným rozpočtem. V rámci fungování si děti samy (či s pomocí tet) perou prádlo a v menší či větší míře zajišťují stravování. Některé rodinky obývají standardní byty integrované do běžné zástavby. V těchto případech se chod rodinné skupiny po praktické stránce příliš neliší od chodu vícečlenné rodiny, rozdíl je však v tom, že roli rodičů suplují stálí vychovatelé.

3. Jak vypadá bochník chleba?

Toto je asi nejzažitější mýtus vůbec. Děti ve všech dětských domovech se alespoň částečně podílejí na nákupech a vaření v rámci svých rodinných skupin. Někde vaří jen o víkendech, jinde každý večer. V některých dětských domovech byly dokonce společné jídelny zcela zrušeny. Většina dětí je zapojena do společných nákupů.

4. Většinu obyvatel tvoří Romové

Tato domněnka se nezakládá na pravdě. Procentuální podíl romské populace je řádově do 30 %. Samozřejmě záleží na regionu, ale děti majoritního etnika jednoznačně převažují.

5. Jsou to chudáci, kteří s vděkem přijmou cokoli

Úroveň jednotlivých zařízení se sice liší, ale obecně se dá říct, že po materiální stránce děti v dětských domovech nestrádají. Pokoje sdílejí většinou 2, maximálně 3 děti a není výjimkou, že starší děti (zejména studenti) mají svůj vlastní pokoj. Převážná část obyvatel dětských domovů je slušně a poměrně moderně oblečena. Většina věcí je dětem přidělena bez možnosti vlastního výběru, ale i to je domov od domova velice různé.

Svoji roli pochopitelně hraje lokace zařízení a s tím spojená jeho atraktivita pro sponzory. Vesměs se dá říct, že úroveň v dětských domovech je srovnatelná s úrovní běžné rodiny, často je dokonce vyšší. Rozhodně zde nečekají na staré, někdy i roztrhané oblečení a špinavé či rozbité hračky, které sem lidé mnohdy vozí v domnění, že děti alespoň takto potěší.

6. V dětských domovech žijí rozmazlení „fracci“, kteří vlastně nic nepotřebují

Přestože je materiální vybavení většiny domovů na slušné úrovni, neznamená to, že děti nic nepotřebují. Průběžně je jim podle aktuálních potřeb pořizováno oblečení, hračky a ostatní výbava, ale málokdy si mohou samy vybrat, co doopravdy chtějí. Leckdy slýcháme tvrzení jako: „Potkali jsme děti z děcáku a všechny měly teplákové soupravy Adidas, těm nic nechybí.“ Nenechte se mýlit!

Pokud mají značkové oblečení, většinou to znamená, že se nějaký sponzor rozhodl konkrétní instituci obdarovat. Děti často sice nafasují značkovou věc, ale takovou, o kterou třeba vůbec nestály, v barvě, která se jim nelíbí, a mnohdy v jiné velikosti, než by optimálně potřebovaly. Všechno tedy není takové, jak se na první pohled může zdát. Naopak vysoká životní úroveň, na kterou jsou děti z velké části dětských domovů zvyklé, jim může v budoucnu pěkně zkomplikovat život, protože po osamostatnění nejsou schopny vlastními silami dosáhnout takových podmínek.

7. Plyšáci jako náhrada lásky

Plyšové hračky jsou strašákem všech dětských domovů.
Většina z nich jich má totiž tolik, že by je mohla prodávat přes inzerát, navíc věková hranice přicházejících dětí se stále zvyšuje. Proto se nesmíte divit, že když přivezete do domova, kde nejmladšímu dítěti je 14 let, dva pytle plyšáků, nikdo váš altruismus náležitě neocení. Dobrá rada: Chcete-li někomu účinně pomoci, není lepší cesty než se ho na rovinu zeptat, co opravdu potřebuje.

Nevyžádaná pomoc totiž někdy přinese velké zklamání oběma stranám - potřebným nepomůže a dárce bude rozčarovaný, protože se mu nedostane náležitého ocenění.

8. vychovávají jen ženy

Je pravda, že muži jsou v „pedagogickém světě“ vesměs nedostatkovým zbožím. V každém dětském domově ale pár strýčků najdeme, poměrně často se objevují třeba i na pozici ředitele. Existují dokonce domovy, v nichž má „strejdu“ každá rodinka.

Při porovnání s počtem dětí vyrůstajících v běžných rodinách pouze s matkou však nebude ten rozdíl mužského zastoupení tak alarmující. Pro všechny děti a dospívající je ale samozřejmě dobré, když mají možnost rozlišovat vzorce ženského i mužského chování.

9. od miminka až do 18?

Dětí, které žijí v dětských domovech od narození až do dospělosti, je naprosté minimum. Velké procento chlapečků i holčiček se daří umísťovat z kojeneckých ústavů zpět do jejich biologických rodin či do rodin pěstounů. Z průzkumů vyplývá, že průměrná doba pobytu v dětském domově je 4 roky.

Věková hranice těch, kteří sem přicházejí, navíc rok od roku stoupá. Možná vás překvapí, že některé děti přicházejí do dětského domova i na vlastní žádost. Obvykle se jedná o starší jedince, kteří si uvědomují, že se o ně jejich rodiče nedokážou náležitě postarat, zajistit jim základní životní potřeby, natož podmínky ke studiu.

10. Slzy u plotu

Spolupracujeme již s 28 domovy ve všech krajích České republiky a plačící děti u plotu jsme zatím neviděli ani v jednom z nich. O děti je ze strany tet a strýčků většinou dobře postaráno, což ovšem neznamená, že psychicky nestrádají. Většina z nich touží po životě v rodinách, ale se svými biologickými rodiči. Ti se o ně bohužel náležitě nestarají a děti kvůli nim pak zažívají opakovaná zklamání a odmítání. Děti si často své rodiče také idealizují. Představuje to pro ně de facto formu přirozené obrany organismu, neboť je pro ně „jednodušší“ hledat omluvy a různá zdůvodnění než si připustit, že je vlastní rodiče nechtějí. Dospívající převážně vůbec netouží po trvalém začlenění do náhradní rodiny.

Nechtějí opouštět prostředí, na které jsou zvyklí, nechtějí přijít o své kamarády a v neposlední řadě mají obavu, že tím své biologické rodiče zraní. Obecně se dá říct, že se dětem v dětských domovech vede rozhodně lépe než v nefunkčních rodinách.

11. Zvoní jim hrana?

Toto tvrzení škodí paradoxně snad nejvíce. Když se někdo dozví z médií zprávu o tom, že se budou dětské domovy zavírat, logicky dospěje k závěru, že už nemá cenu jim pomáhat. Jenže v současné době nemáme pro děti, které nemohou vyrůstat ve svých biologických rodinách, jinou alternativu. Zájemců o pěstounskou péči je totiž stále nedostatek. Také procento dětí navrácených pěstounskými rodinami je velmi vysoké. Není divu.

Při debatách o pěstounské péči je potřeba rozlišovat věk dítěte, a to se bohužel neděje. Lidem se většinou vybaví ono malé, roztomilé, uplakané děťátko, které touží po maminčině náruči. Málokdo si ale představí patnáctiletého puberťáka, který kouří a je psychicky deprivován životní situací, do které se bez vlastního zavinění dostal. Takových dětí je však v dětských domovech většina. Stát se pěstounem není vůbec jednoduché a každý, kdo o tom uvažuje, by měl velice dobře zvážit všechna pro a proti a zjistit si o dané problematice co nejvíce informací.

Ani ty ho však neochrání před možným překvapením, zklamáním a rozčarováním. Vůbec tím nechceme od pěstounství odrazovat. Naopak! Jen je potřeba udělat vše pro to, aby takové závažné životní rozhodnutí bylo opravdu přínosem pro obě strany. Proč prostě nepřiznat, že vedle sebe mohou existovat obě varianty - dětské domovy i pěstounská péče?

Článek vyšel v časopisu Maminka 12/2013

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře

reklama
Přihlásit se


AKTUÁLNÍ HOROSKOP

Nejdříve si v práci potřebujete trochu zanalyzovat vztahy a funkci trhu. Skrze Lunu se pohybujete v návalu různých pocitů, což však…
Maminka na Facebooku


reklama

Výpočet data porodu


Spočítejte si ovulaci


reklama