[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Ani lékařka Ivana nikdy nepochybovala o tom, že chce děti. V patnácti začala chodit se spolužákem z gymnázia, po absolutoriu na lékařské fakultě se vzali a přivedli na svět čtyři děti. Dva kluky a dvě holky, z nichž nejstaršímu je jedenáct let a nejmladšímu šest měsíců. Pohádkový scénář zatím nemá chybu, rodina funguje, dnes pětatřicetiletá Ivana má svého stejně starého muže ráda i po dvaceti letech. Co jí brzké mateřství dalo a vzalo?
„Začnu tím, co by se mohlo jevit jako negativum. Kvůli rodině jsem hodně brzy vypadla z profese, jsem sice vystudovaná lékařka, ale bez atestace. Až se budu chtít za pár let vrátit do zaměstnání, budu to mít nedlouho před čtyřicítkou a bez potřebné praxe hodně těžké. Zatím to neřeším, ale čím dál častěji si říkám, že buď úplně změním profesi, anebo zůstanu tím, čím jsem ve skutečnosti: mámou a ženou v domácnosti.“
Ivana má to štěstí, že její muž je schopný uživit i tak velikou rodinu, je architekt a s kolegou vede vlastní ateliér. Nijak si nevyskakují, bydlí ve tři plus jedna a dovolenou tráví především na chalupě. „Přiznávám, že jsem z podstaty kvočna, co se nejradši stará o své blízké. Čtvrté dítě jsme zvažovali, ale s manželem jsme se rychle shodli, že mít děti je pro nás největší radost v životě, i když to vyžaduje hodně peněz, náročnou logistiku a hodně energie.“ Na své stejně staré kamarádky, které stihly nejdříve kariéru a teď rodí svoje první děti, prý Ivana vůbec nežárlí. „Se zájmem poslouchám jejich vyprávění o tom, s kým se zas rozešly nebo sešly a kam letí na dovolenou. Ale neměnila bych. S dětmi je život plný, radostný. Je to záhul, ale taky veliká legrace,“ uzavírá.
Na otázku, zda vztah, který začal v dospívání, má naději být stejně idylický i nadále, psycholog Skalík přikyvuje. „Jsem o tom přesvědčen. Zároveň se Ivana nemusí upínat jen na roli matky a následně babičky. Život je stále dost dlouhý na to, abychom usilovali o naplnění svých snů i mimo roli rodičů. A krize středního věku? S tím označením mám problém a raději to období nazývám hledáním dalších aktivit, hledáním motivů a zájmů v životě. Samozřejmě že po dvaceti letech péče o děti potřebujeme další životní impulzy. Ale to není krize, je to hledání příležitostí stále vést aktivní plnohodnotný život. Není to lehké, ale je to možné.“