[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Tvrdíme, že děti nemají pocítit naše problémy a jsme tady pro ně za všech okolností. Tím ale potomek získává zkreslený pohled na svět, v němž buď potíže nejsou, anebo je za něj vyřeší někdo úplně jiný.
Dítě přejede auto, někdo jej unese… Když výroky z obdobné hitparády sdělujeme před dítětem, vytváříme riziko, že bude úzkostné a do vlastních samostatných úkonů se pustí buď ve značné tenzi, nebo vůbec, popřípadě bude chtít rodiči dokázat, jak moc je schopný („Mně se přece nic nemůže stát!“), přecení se – a možné riziko je na dosah.
A nevěříme ani lidem okolo něj a babičky, učitelky i vychovatelky vybavujeme podrobnými instrukcemi. Tímto přístupem však posilujeme v dítěti pocit, že „rodič věc zvládne líp než já, nechám to tedy na něm“, což je ta největší brzda na cestě k samostatnosti.
Nemyslelo to tak, ostatní je navedli… Když takový výrok sdělíme nahlas, dítě se ho ochotně ujme a brzy jej uslyšíme z jeho úst.
Děti potřebují instrukce, mantinely a definovaný požadavek. To jim dává pocit bezpečí a zvyšuje šanci na úspěch.
Manuální úkony v rámci domácnosti, ošetření vlastního prostoru (uklizený pokojíček, nachystat si věci podle instrukcí), pomoc při nákupu, akceptování dohod („U paní zubařky si v klidu sedneš a budeš ji poslouchat.“), podpoření komunikace dětí s autoritami, využívání znalostí dítěte (umí-li hodiny, ať si hlídá čas, podle kalendáře zase kroužek), tvořivost, možnost spolupracovat s dospělými (něco natřít, podržet), chválení, zmínky o pokrocích, podněcování odpovědnosti slovy („potřebuji, abys mi…“), čímž dítě vtahujeme do záležitostí dospělých lidí, a to zvyšuje jeho pocit důležitosti, a vždy samozřejmě nesmí chybět poděkování.