[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
VIDEO: Jaké rituály vám pomohou v šestinedělí?
Jasně, čtyři! Takhle se může ptát jen ten, kdo nikdy nerodil, nebo člověk, který vás chce jednoduše naštvat. Je velký rozdíl, když žena rodí přirozeně a když „císařem“. Právě po něm trvá oblasti břicha a břišním svalům déle, než se vrátí do původního stavu. Mnohdy se ani do toho původního stavu nevrátí. Ruku na srdce, která z vás pár týdnů po porodu, po všech těch probdělých nocích a sžívání se s miminkem dokáže denně intenzivně cvičit? Pokud patříte mezi ty, kterým to problém nedělá a opravdu se můžou pyšnit plochým bříškem, gratulujeme. Ostatním přejeme nepotkat člověka, který si myslí, jak třeskutě vtipný s dotazem na „nevyprázdněné“ břicho je.
Ano, za dob našich babiček bylo nekojit něčím nemyslitelným. Nebo se o tom možná nemluvilo. Ale když už se vás někdo ptá (mnohdy s viditelným despektem) na A, je potřeba říct i to B. Tedy, že snad nekojíte proto, abyste si zachovaly pevná prsa, ale že vám to jednoduše a prostě nejde. A že to není trestné. Vzpomínám si, jak jsem si po návratu z porodnice, kde se syn nechtěl přisát k prsu, pozvala domů laktační poradkyni, která okamžitě zaúkolovala manžela, ať začne vařit vývar (?). Mně dala pod nohy hrnec, pro který si sama došla do kredence a téměř zuřivě přikládala pusinku mého vřeštícího syna k bradavce. Vystresovaní jsme tehdy byli úplně všichni, včetně psa. Až po dlouhé době, to když už syn dávno jedl příkrmy, jsem pochopila, že když některé věci nejdou, rozhodně se na ně nemá tlačit. A u dětí to platí dvojnásob. Matky nejsou povinny nikomu nic vysvětlovat, protože jen vy a miminko víte. A spokojenost je více než občas marná snaha ustát tlak okolí.
Je to zřejmě trend dnešní doby a daň za to, jak jsme kdysi dávno světu ukázaly, že dokážeme prostě všechno na světě. Je na každé z nás, jaký přístup k mateřství a péči o rodinu zaujme, nikdo nemá právo soudit, protože neví, v jaké situaci se žena-matka nachází. Že do té práce nechce, ale bohužel musí, protože manžela třeba vyhodili z práce. Že tam chce proto, aby pomohla splácet tu šíleně vysokou hypotéku, protože přece chtějí jako rodina hezky bydlet. Neatraktivní je i druhý model, když je žena „až moc dlouho“ doma. „Čtyři roky na mateřské? A to se z toho s tím děckem doma nezblázníš?“ Podobné invektivy dráždí, ale nenechte se vytočit. V podstatě je to stejné jako u předchozí otázky: Nevysvětlovat své rodinné intimní záležitosti někomu, komu tolik chybí empatie.
Tak tady je jednoduchá odpověď pro všechny babičky či prababičky, které budou vždycky přesvědčeny, že „to dítě prostě evidentně trpí hladem“: „Netrpí.“ A pro maminky zase jedna inspirace za všechny. Bývalá kolegyně přijela na návštěvu ke tchyni. Před cestou svou dceru nakojila, ta v autě spokojeně usnula. Jenže když přijely k babičce, malá se vzbudila a světe div se, začala plakat. „Eliško, proboha, to jela Sofinka celou cestu hladová? Takovou dálku? Jak tohle můžeš dopustit? Honem se pojď připravit a nakojíš ji! Nejradši bych jí rychle zaběhla pro sunar, zdá se mi, že jí to tvoje mléko nestačí!“ Kolegyně s ledovým klidem babičce navrhla, jestli tedy raději nechce malou několikrát týdně hlídat i přes noc a dokrmovat. A babička pochopila, kam nemá zacházet. Od generace babiček se určitě dotazy na „hlad” dají očekávat, ale důležité je „ohlídat si své teritorium” hned při první takové narážce.
Ještě jste nevybalili z porodnice, jedete na první procházku a už za vámi běží zvědavá sousedka, vrazí hlavu do kočáru na centimetr od dítěte a zaprská na něj, i když je otázka směřovaná na vás: „A kdy ty, Josífku, budeš mít sestřičku?“ Z vlastní zkušenosti vím, že najít uspokojivou odpověď je po takové probdělé noci celkem oříšek. Nevím, zda jsem měla nějaké stigma, ale tento dotaz jsem slyšela z úst snad desítek tazatelů: od babiček, kamarádek, sousedů, až po cizí matky v parku nebo na hřišti. Ze začátku jsem (ještě s úsměvem) odpovídala pravdu, že zatím tedy opravdu ne, to přece ani nejde, postupem času přešla odpověď z usměvavého a zdvořilostního módu do jednoduché lakonické odpovědi: To se ještě uvidí, aby přerostla do upřímnosti nade vše: Nebude žádné druhé dítě. Je mi kolik mi je, ano, syn bude jedináček, ne, nebude mít z toho trauma, nebojte. Teprve za touto odpovědí nenásledovala další otázka. Nikdy neporozumím tomu, proč se na tak intimní věc dokáže někdo ptát. A nejlepší je na to asi vůbec neodpovídat.