[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Syn Viktor Oliver, 2 měsíce
Že budu v jedenadvaceti vdaná a mít dítě, tím jsem dost překvapila i sama sebe. Moji rodiče se nikdy nevzali, prý aby se nemuseli rozvádět, a já jsem počítala s tím, že jestli se někdy vdám, bude to nejspíš až po třicítce. Pak jsem ale před dvěma lety potkala Garryho a všechno se změnilo. Věci se odvíjejí tak spontánně, že nad nimi nemám ani čas pořádně přemýšlet. Měli jsme svatbu ve Vegas, pak jsem otěhotněla, teď tu s námi leží Oliver a já jsem nejšťastnější na světě.
V mém životě se jeho narozením nic moc nezměnilo a rozhodně nemám pocit, že bych se mateřstvím o něco ochudila. Když mi bylo čtrnáct, odjela jsem do Milána, kde mi dali do ruky mapu a seznam castingů, a musela jsem se protlouct sama. Užila jsem si práci modelky, večírky, snad jsem i trochu dřív dospěla. Možná i díky věku je pro mě mateřství naprosto přirozené. Řídím se hlavně instinktem.
Nejsem ponořená v knihách o tom, jak své dítě správně vychovat. Stejně každý odborník říká něco jiného a člověk se nakonec musí rozhodnout sám, co je pro jeho dítě nejlepší. Garrymu je pětapadesát, už dvě děti má, v otázce rodičovství je tedy zkušenější. Stejně ale k Oliverovi přistupuje podobně uvolněně jako já. Když Oliver zapláče, vyzkouším, jak ho utišit. Když to nefunguje, zkouším jinou cestu, prostě dokud to nezabere.
Nepitvám se ve věcech, snažím se nechat je plynout a užívat si přítomného okamžiku. Protože jsem napůl Rakušanka, rodila jsem v Rakousku. Na Olivera mluvím německy, česky a s Garrym anglicky. Když už jsme taková multikulturní rodina, chci mu dát do života aspoň tento dar, aby přirozeně mluvil několika jazyky. Nemyslím, že mě mateřství zásadně změnilo. Pořád jsem trochu dítě, dělám hlouposti, na nohou mám obrovské zvířecí papuče...
Když si pomyslím, že Oliver bude dospělý a mně bude teprve osmatřicet, ta představa se mi líbí a musím se tomu smát. Do práce jsem se vrátila brzy. Už tři týdny po porodu jsem stála na mole a předváděla. Nastupuju zpátky do školy a z Olivera se stává společenský člověk, který nevynechá jedinou módní událost. Chtěla bych velkou rodinu, takže jakmile bude Oliver chodit, dovedu si představit starat se ještě minimálně o jedno dítě. Uvidíme. Na mém životě je hezká právě ta spontaneita.
Syn Ruben, 1,5 měsíce, a dcera Gréta, 3,5 roku
Ruben se narodil v teple našeho domova. Byl to můj sen, ale nebyl to plán. Manžel hodně cestuje, byla tedy vysoká pravděpodobnost, že u porodu nebude, a tak jsem si zařídila doprovod nejprve duly a pak i porodní asistentky. Když ten moment nastal, zavolala jsem je domů, že si dám vanu a podle situace vyrazíme do porodnice. Jenomže v koutku duše jsem věděla, že už nikam nepojedu.
Porod ve vlastní koupelně s okny do zahrady byl to nejkrásnější, co se může na závěr toho dlouhého očekávání stát. Dalo mi to tolik vnitřní síly jako zatím žádný jiný prožitek. Grétu i Rubena jsme s manželem plánovali a oba jsme počali tak nějak v mezích normy. Rubena v Thajsku, v průběhu naší každoroční detoxikace. Myslela jsem si, že člověk snad ani nemůže otěhotnět, když podstupuje tak hloubkovou očistu spojenou s půstem.
I Grétu jsme před čtyřmi lety počali tři měsíce po návratu z detoxikačního programu. Věřím, že tyto věci jsou pro mnohé lidi kontroverzní, podobně jako koktejl z vlastní placenty, který jsem po porodu vypila.
O porodu, placentovém koktejlu a receptu na něj jsem se svěřila na svém blogu Kitchenette. Pracuji jako vizážistka, vaření bylo dlouhou dobu jen mým koníčkem, ale díky blogu se teď stává mým zaměstnáním. Tak se teď věnuji hlavně receptům, food fotografii a přípravě kuchařky.
Snažím se nikam nespěchat a řídit se slovy jedné moudré ženy a matky: „Když už nemůžete a připadáte si úplně vyčerpaná, je nutné alespoň na chvíli DĚLAT NIC.“ V jejím podání to znamená jen tak si lehnout na zem a nechat děti batolit se nebo pobíhat kolem. Snažím se, ale ještě se toho musím hodně učit, protože mám v hlavě pořád nespočet nápadů, úkolů a dělání ničeho mi zatím nejde.
Dcera Ella, 3 měsíce
K mateřství jsem dlouho měla velmi rezervovaný postoj. Samostatná, skvělý příjem, vlastní byt, několik dovolených ročně, spoustu přátel… A biologické hodiny mi netikaly. Kdykoli se ke mně přiblížilo dítě, nevěděla jsem, jak se k němu mám chovat, a přála jsem si, aby rychle odešlo.
Pak ale přišla doba, kdy se v mém životě změnilo hned několik věcí. Potkala jsem svého současného partnera, odešla po letech vyčerpávající práce pro korporaci na volnou nohu a přestala být emancipovaná. Nemůžu říct, že bych po dítěti vyloženě toužila, těhotenství bylo v mém případně spíš rozumové rozhodnutí z obavy, že jednou už taky může být pozdě.
Dokonce když jsem zjistila, že jsem těhotná, byla jsem prvně trochu naštvaná, na sebe i na partnera. „Už? Tak rychle?“ A měla pocit, že tím končí můj „život“. Celou dobu jsem ale pracovala a pracuji stále.Těhotenství pro mě nebylo nic příjemného, moc jsem si ho neužívala, jak taky s třiceti kily navrch... Ze zdravotních důvodů jsem nakonec rodila císařským řezem, takže porod byl vlastně to nejjednodušší.
Co následovalo, jestli očistec nebo spíš peklo, nevím. První měsíc byl šílený. Poporodní komplikace, stresové situace, než jsem pochopila, proč Ella brečí, a než jsem si dokázala sama před sebou obhájit, že když nekojím, protože to zkrátka nejde, nehroutí se svět, do toho práce... Jsem flegmatik, z ničeho si moc nedělám hlavu, dost možná proto jsem „služebně nejstarší produkční Sklepu“. Ale přiznávám, že po narození Elly jsem byla v šestinedělí úzkostná matka, všechno pro mě bylo jako zkouška u maturity: první výjezd s kočárkem, první cesta MHD, první prohlídka u doktora.
Příroda naštěstí funguje zázračně, vše se rychle srovnalo, a když byl Elle měsíc, už jsem zase stála na jevišti. Kdykoli jsem do té doby četla v časopisech příběhy celebrit o tom, jak je mateřství krásné a jak se to nedá popsat, smála jsem se, jak můžou psát pořád dokola tak strašná klišé. Odmítala jsem jim uvěřit. Dnes se cítím úplně stejně a vím, že popisovat pozitiva mateřství by působilo stejně... klišovitě. Jsem šťastná. A v té větě je obsažené, myslím, všechno.
Syn Oskar, 1,5 měsíce
Můj život se v uplynulém roce odvíjel opravdu hodně rychle. Loni v polovině října jsem potkala svého partnera, letos v polovině října už je s námi Oskar. Dítě jsme s partnerem neplánovali. Přivezla jsem si ho coby suvenýr z vánoční dovolené na Srí Lance. Když mi lékařka potvrdila, že jsem těhotná, plakala jsem. Šokem, štěstím i obavami, jak to řeknu partnerovi. Když jsem mu volala, přiznal se, že to tušil.
Nikdy jsme se ani slovem nezmínili o tom, že bychom Oskara nechtěli. Spíš jsme řešili, jak to zvládneme: kde budeme bydlet, jak se budeme o dítě starat, že se vlastně pořádně budeme poznávat až jako rodiče.Původně jsem si myslela, že neotěhotním dřív než po třicítce. Jednak jsem neměla štěstí na muže, jednak jsem se nedávno začala věnovat pokeru, ve kterém se mi dost dařilo.
Došlo to dokonce tak daleko, že hraní pokeru se z koníčka stalo mým zaměstnáním. Přítel na tom byl podobně. Několikrát se už ve vztazích zklamal, a když jsme se seznámili, nebyl právě z těch mužů, kteří ženám opakují, jak moc je milují. Oskar ho rozněžnil, odboural jeho strach otevřít se nějaké ženě a můj strach stoprocentně důvěřovat nějakému muži.
Hodně mých kamarádek tvrdí, že mateřství je náplň života. Já jejich názor nesdílím. Myslím, že náplní života může být i partnerství a práce, člověk by se měl snažit o rovnováhu. Aby byla spokojená nejen matka a dítě, ale také muž jako otec i jako partner. Teď jsem na mateřské, ale od ledna znovu otevírám kurzy Školy pokeru. Hrála jsem skoro do porodu, spoluhráči se mi smáli, abych snad neporodila na pokerovém stole. Oskar mi ale přinášel štěstí, dost se mi dařilo. Zato porod byl náročný, rodila jsem skoro tři dny.
Na mateřství je hezké, že i když má negativa, člověk na ně rychle zapomene. Nedávno chtěl jít partner do kina a já jsem si uvědomila, že teď hned jít vlastně nemůžu.
Ale pak se na mě Oskar usměje a mně je najednou úplně jedno, že ten film uvidím třeba až za pár let.
Synové Eliáš, 3 týdny, a Adam, 7 let
Nezazní asi nic nového, když řeknu, že druhé mateřství je větší pohoda než to první. Eliáše jsem ale neplánovala a jeho početí bylo pořádné překvapení. Nejen vzhledem k mému věku. Měla jsem vyřízené pracovní povolení do Indie, kde se měl uskutečnit jeden zajímavý projekt.
Věděla jsem, že Adam je konečně dost velký na to, aby to bez maminky dva tři měsíce zvládl. Když do sebe všechno zapadlo, zjistila jsem, že jsem těhotná. Nechtěla jsem riskovat, a tak jsem do Indie neodjela. Pojedu příště. Eliáše jsem několik dnů přenášela, vážil už 4,42 kg, když jsem rodila. Denně přibíral 100 gramů, což bylo psychicky i fyzicky dost vyčerpávající. Plánovala jsem porodit doma, velká porodní váha mě ale donutila změnit plány.
Odjela jsem sice do porodnice, ovšem za porodníkem, o němž jsem věděla, že mě nebude nutit k chemickému porodu a taky že porod do vody, který pro mě byl velmi důležitý, nebude problém. Adam se totiž narodil do vody také. A tak jsem prožila nádherný, rychlý, přirozený a hlavně vědomý porod, který jsme s partnerem v naprosté harmonii vedli úplně sami. Eliáše jsem si sama vytáhla. Po porodu jsem vypila koktejl z placenty. Inspirovala mě k tomu moje kamarádka Helena Houdová, kterou jsem pár týdnů před porodem fotila.
Není to žádná věda, hodíte do mixéru trochu bílého jogurtu, nějaké lesní ovoce, aby člověk neviděl krev, a placentu z matčiny strany. Chutná to jako běžné smoothie.
Bylo mi dobře a je mi dobře, takže jsem se pár dnů po porodu vrátila zpátky do práce a začala znovu fotit. Vždycky jsem byla celkem rychlá, práci nyní zvládám v přestávkách mezi kojením. Myslím, že všechno v životě, mateřství nevyjímaje, je otázka psychického nastavení.
Já aplikuju pozitivní přístup ke všemu a věřím, že všechno dobře dopadne. A když nedopadne, tak jsme se holt zmýlili a musíme to zkusit znovu. Důležité je nedělat ze života vědu a užívat si ho s jeho pozitivy i negativy.