[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Hranice mezi bezpečným užíváním a rizikovým užíváním moderní elektroniky je podle Kristýny Fišerové individuální – on-line svět by jednoduše neměl sloužit jako únik – nebo jinak řečeno – neměli bychom kvůli němu zanedbávat svou somatickou, duševní, sociální či spirituální stránku.
Pokud tedy subjektivně cítíme, že nám čas on-line nedělá dobře nebo jej nemáme pod kontrolou, je na místě něco změnit nebo vyhledat pomoc.
Pracujete s pojmem netolismus, přiznám se, neznala jsem ho. Je to oficiální odborné označení? Ano, termínem netolismus označujeme závislost na takzvaných virtuálních drogách. Netolismus je poté možné nahradit i názvy jako závislost na internetu, jde ovšem o termín, který se běžně v české adiktologii využívá.
V zahraničí byste se setkala spíše tedy s internet addiction. Nemá zakotvení například v diagnostických manuálech, kde ovšem tato oblast chybí celkově. Netolismus také obecně spadá pod termín nelátkové závislosti.
Jak se pozná, že dítě je již na sociálních sítích závislé? Dá se to vypozorovat podle jeho reakcí – začne se třeba chovat jinak?
Pro rodiče první varovné signály mohou být horší známky, zanedbávání koníčků či přátel. Nejlépe lze závislost zhodnotit, pokud se podíváme na šest následujících znaků, které musí být přítomné pro stanovení diagnózy netolismu neboli digitální závislosti.
1. význačnost (určitá aktivita se stane nejdůležitější v životě jedince a dominuje v jeho myšlení, pocitech a chování)
2. změna nálady (v důsledku zahájení určité aktivity, která má především charakter zvládací strategie)
3. tolerance – to znamená stále více času, který aktivitou tráví
4. abstinenční příznaky
5. interpersonální nebo intrapersonální konflikt
6. relaps – neboli po nějakém omezení, například ze strany rodičů, se zase vrací k nadměrnému používání
Jde určit průměrný věk, kdy je dítě nejnáchylnější, potažmo, kdy to může ohrozit jeho vývoj nejvíce?
Podle údajů z naší linky pomoci průměr určit nelze, ale podle jiných studií většího rozsahu ano. Skokový nárůst trávení času na sociálních sítích nastává mezi 11. a 13. rokem, u počítačových her je nejvyšší výskyt závislosti u dětí mezi 11. a 15. rokem. Obecně je tedy nejrizikovější puberta, podobně jako pro jiné rizikové jevy.
Co se vývoje týče, tak čas u obrazovky je škodlivý pro vyvíjející se mozek po celou dobu, ale v nízkém věku více. Proto se do určitého věku doporučuje čas velmi omezovat.
Existují nějaké důkazy o tom, že je některé z pohlaví náchylnější? Pokud ano, jaké a proč?
Nadměrným užíváním sociálních sítí jsou víc ovlivněny dívky – zejména pokud jde o sociální sítě, které kladou velký důraz na fyzický vzhled. Naopak chlapci mají obecně větší sklony k rozvinutí problému s hazardním hraním či hraním her. Poznatky vycházejí ze studií, které sledují prevalenci těchto jevů.
Jak se v takové situaci má zachovat rodič? Doporučujete jiné postupy, pokud je dítěti například 9, a jiné, když mu je 14?
Ať je dítě jakkoliv staré a rodič má pocit, že se v jeho životě děje něco, s čím si už sám neví rady, je nejvhodnější vyhledat odbornou pomoc (a to může rodič sám nebo i s dítětem). Okamžité zakázání mobilu/PC situaci neřeší.
Mnohem důležitější je zjistit, co čas on-line dítěti přináší. Je to únik od spolužáků? Nebo je to místo, kde se cítí přijímané (protože řeší například svoji sexualitu), jde mu o vzdor, nebo jde o opravdový zájem? Nebo naopak jeho dosavadní koníček nějak utrpěl a teď se mu nechce/bojí věnovat?
Vždy jde o komplexní problém, který musí řešit celý rodinný systém, není tedy úplně možné stanovit jeden postup.
Jak bychom měli s dětmi mluvit o internetu ještě před tím, než jej začnou používat? Jak jim veškeré možnosti i hrozící nebezpečí vysvětlit a přiblížit?
Podobně jako u jiných věcí by rodiče neměli primárně pouze strašit a popisovat nebezpečí, místo toho by sami měli jít příkladem. První kontakty s internetem tedy mohou být zejména ty pod dozorem, kdy si dítě společně s rodičem něco na internetu vyhledává nebo společně sledují videa.
Vzhledem k obrovskému množství a možné návodnosti některých informací je tedy důležité informace postupně dávkovat i úměrně tomu, jak se dítě začne o věci více a více zajímat.
Důležité je zejména nastavit prostředí, kde pokud dítě na internetu narazí na něco, co mu bude nepříjemné, nebo nebude vědět, jak se zachovat, tak se nebude bát svěřit rodiči, který jej vyslechne.
Jaké dělají rodiče nejčastěji chyby?
Je to hlavně malý zájem o aktivity dětí on-line a vlastní nevědomost či strach z této oblasti.
Kolik rodičů se průměrně s podobnými problémy na Národní linku pro odvykání obrací? Obrací se na vás přímo i samotné děti? Jaký bývá jejich průměrný věk?
Oblast nelátkových závislostí a hraní patří zatím k nejmenší skupině našich klientů, jde zatím jen o desítky ročně. Děti se nám ozývají až ve starším věku, sami mohou volat patnáctiletí a starší.
Volal nám třeba muž s tím, že syn (15 let) je závislý na hře, utratil za ni minulý měsíc 31 000 korun, něco ukradl sestře a něco rodičům; zbytek vlastně neví, jak získal. Problém závislosti má delší dobu, v noci hraje, zaspává do školy, to pozorují už dlouho, peníze byly novinka. Syn to bral tak, že je všechno v pořádku, problém neviděl, odkázali jsme je na konkrétní ambulanci pro odvykání.
Dále nás kontaktují občas učitelé nebo rodiče, kteří mají pochybnosti o tom, zda jejich dítě není závislé, většinou jim doporučíme nějakou komplexní péči.
Do jednoho roku věku by dítě nemělo trávit žádný čas u obrazovky, od dvou let může dítě u obrazovky (TV, PC, mobil) trávit nejvýše hodinu denně, a to s dohledem. Od pěti let by čas nad obrazovkou neměl přesáhnout dvě hodiny. Ve věku osm až osmnáct by to nemělo být více než sedm hodin včetně studia.
U menších dětí (právě například do pěti let věku) by nikdy nemělo dojít k tomu, že jsou on-line bez dozoru, protože právě tak je může rodič pomalu učit, jak se chovat bezpečně.
Hlavně v pubertě by všechna pravidla měla být výsledkem společné domluvy. A raději místo sledování činnosti skrz aplikace by měl rodič zjistit od potomka, co on-line dělá, tím, že se o něj bude autenticky zajímat.
Zdroj: Národní linka pro odvykání
Jak poznat, zda dítě používá mobil nebo internet moc, kde je ta hranice? Na míře se rodiče často neshodnou ani sami mezi sebou. Napadá mě, zda se to spíš než podle doby, kterou dítě stráví na sítích, nedá poznat podle toho, jak se chová, když má tuhle činnost ukončit? Nelze rodičům dát jedno množství, které je v pořádku. A správně říkáte, že jde právě o to, jak se dítě chová. To vyžaduje zájem ze strany rodičů – rodiče by se měli zajímat o to, zda se dítě věnuje škole, kamarádům, koníčkům, zda má dostatek pohybu a podmětů a jak tráví čas on-line. Pokud je čas on-line využívaný smysluplně, například ke komunikaci s přáteli, vyhledávání informací a tak dále, měl by pak přirozeně i zabrat adekvátní množství času.
Množství času by ale mělo být jasně stanovené a mělo by jít o společnou domluvu rodičů a dítěte. Čas jako takový je totiž jen jeden z faktorů, u kterého se navíc ukazuje, že není až tak důležitý. Mnohem důležitější je to, co se on-line děje.
Co děti a mladiství, kteří mají opravdu diagnostikovaný problém? Mělo by jim být měřeno dvojím metrem – jak takový požadavek zakomponovat do běžné každodenní výuky? Jak zabránit tomu, aby si dítě nepřipadalo oproti ostatním diskriminováno?
Je nutné si uvědomit, že dětí, které mají opravdu problém, je většinou kolem 10 procent, u nadměrného hraní kolem čtyř procent. Takové dítě by mělo docházet k odborníkovi, kde stanoví to, jak bude technologie užívat.
Cílem práce s dítětem, které nadměrně užívá mobil nebo internet, není ho navždy odříznout od technologie. Podobně jako u jiných závislostí je vysoce pravděpodobné, že je nadměrné užívání spíše symptom jiného problému.
To může být nějaký hlubší psychiatrický problém nebo problémy doma. Cílem je tedy vyřešit spouštěč takového chování (protože únik do on-line světa je pravděpodobně copingovou strategií) a naučit dítě mít své užívání pod kontrolou. V takovém případě nevidím důvod, proč by v rámci školy mělo mít jiná pravidla. I z toho důvodu, že by před celým kolektivem dostalo nálepku.
Školy teď až na výjimky běží on-line. Jak v takovém případě bojovat s nutností, aby děti trávily využíváním digitálních technologií ještě více času?
Při on-line výuce se dítě mimo jiné učí správně využívat technologie, není to čas, kterým by plýtvalo. To, co se děje po škole, je už více zodpovědnost rodiny. Rodiny, kde se rodiče zajímají a věnují se svému dítěti a to má dostatek jiných podmětů, by to zasáhnout nemělo, rodiny, kde dítě do on-line utíká, si možná změny ani nevšimnou. Možná bychom se tedy měli zaměřit na to, jak pomoci rodičům, aby situaci zvládli.
Z pohledu adiktologa – jak moc je období pandemie rizikové z hlediska závislosti na digitálních technologiích u nejmladších generací?
Období pandemie bylo v tomto ohledu rozhodně rizikovější pro starší věkovou kategorii, ať už jde o užívání alkoholu nebo právě dostupnost on-line hazardu. Dlouhodobě samozřejmě nedostatek kontaktu s vrstevníky a nemožnost kroužků/volnočasových aktivit na děti dopadá.
VIDEO: Pozor na to, co všechno o vás sociální sítě vědí
Dělají dobře rodiče, kteří odmítají dětem koupit mobily, nemají doma počítače a podobně? Netroufám si hodnotit něčí volbu životního stylu, rodiče by ale měli myslet na to, zda úplná izolace od technologie dítěti spíše neškodí a nebrání mu se dobře zapojit do kolektivu či se věnovat škole.
Toto řešení zní jako druhý extrém (oproti nekontrolovanému užívání) a víme, že ideální řešení je většinou spíše zlatá střední cesta – tedy v tomto případě vědomý a rodiči monitorovaný přístup k on-line světu. Což by platilo i pro dospělé – čas on-line by měl být vědomý, nemělo by jít ani o extrém excesu či úplného odříznutí.