Maminka.czBatole

6 rad, jak přežít období „PROČ“

Ano, někdy je to pořádná zkouška vaší trpělivosti, ale obstát v ní je důležitější, než si myslíte.

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Přichází to obvykle kolem třetích narozenin, tedy v období, kdy se z batolete stává malý předškolák. Dítko objeví kouzelné slovo „proč“ a začne se vyptávat, vyptávat a vyptávat.

„U našeho syna už to trvá asi dva měsíce a musím přiznat, že občas mám z věčných otázek hlavu jako pátrací balon. Někdy se Kuba začne vyptávat, jen když ho něco zvlášť zaujme, a za chvíli je zase klid, ale jindy je to úplná smršť otázek. Třeba sto za den!“ kroutí hlavou osmadvacetiletá Jitka a přiznává, že občas už je z toho vyčerpaná. „Jindy je to ale docela zábava, protože Kubovy otázky mi zároveň odkrývají, jak už v tomhle věku uvažuje. Musím říct, že mě leckdy překvapí tím, čeho všeho si všimne a jak mu to v hlavičce šrotuje…“

Podle pediatrů a psychologů je období „proč“ důležitým mezníkem. Signalizuje totiž, že dítě postoupilo na další příčku svého kognitivního vývoje, že se zajímá o okolní svět a je zdravě zvídavé. Proto bychom podle dětské psycholožky Terezy Beníškové měli tuhle etapu vítat, byť je zároveň výzvou pro nás rodiče. 

Absence období „proč“ může být problém 

Mgr. Tereza Beníšková dětská psycholožka

Může jít o projev určité poruchy, třeba autismu. K němu však patří mnoho dalších varovných znaků, především celkový nezájem o sociální komunikaci. Jindy jde o důsledek citové deprivace ze strany rodičů. Jenže takoví rodiče se nezajímají o to, proč se jejich dítě neptá „proč“. Co z toho plyne? Pokud se potomek jinak vyvíjí běžným způsobem, není důvod se čehokoli obávat. 

„Ukazuje, že se dítě vyvíjí tak, jak má. U dětí s opožděným intelektovým vývojem nebo vývojem řeči přichází období,proč‘ později než ve třech letech. U dětí s jinými odlišnostmi ve vývoji nemusí nastat vůbec, tak to někdy je třeba u autistů. Na druhé straně některé běžně se vyvíjející děti se neptají,proč‘, takže pokud u vás tohle období nenastalo, nemusíte se lekat.“ Většina juniorů si jím ale projde a my s nimi. Jak to zvládnout a jak na ten neustálý kolotoč otázek reagovat? 

1. rada: Berte to pozitivně! 

„Jestli jste z věčných otázek už unaveni, připomeňte si, že je dobře, že se dítě ptá, neboť tím rozvíjí své myšlení a vy mu můžete pomoct,“ nabízí Tereza Beníšková porci pozitivního přístupu.

Když jsme v rámci přípravy tohoto článku otevřeli téma „období proč“ na Facebooku Maminky, většina přispěvatelek se shodla na tom, že prostě odpovídají a odpovídají, dokud není dítě dostatečně nasycené informacemi. A že když je čas a klid, baví to vlastně obě strany. Jednak trávíte čas se svým dítětem a zase ho o kus hlouběji poznáváte, je to i prima příležitost, jak se můžete sami dozvědět leccos nového. Vždyť kolik vám toho ze školy uvízlo v hlavě třeba o vesmíru nebo dinosaurech, oblíbených tématech snad všech malých zvědavců? 

Boj s každým kusem oblečení aneb jak nasoukat batole do šatů?

2. rada: Přijměte pozvání ke hře! 

Protože o tu jde až v první řadě. Dítě právě objevilo další způsob, jak si společně hrát. Proto otázky s gustem řetězí a pokaždé s napětím čeká nejen na to, co odpovíte, ale především jak zareagujete. Zdá se vám, že ani pořádně nevyslechne vaši odpověď a už je tu další dotaz? Není to projev ignorance, ale toho, že potomek důsledně dodržuje „pravidla hry“!

Ta podle dítka probíhá takto: já se zeptám a máma nebo táta něco odpoví, což je zároveň znamení, že může následovat další otázka, tedy další kolo té báječné a zábavné hry! Tak ji přijměte a nekazte ji výčitkami, že syn či dcerka „ani neposlouchá, co říkáte“. „Někdy je to z pohledu dítěte skutečně jen výměna slov. Má radost z toho, jak se střídáte a že hra funguje a že ono dokáže hrát dál, tedy vymyslet ještě nějakou, jakoukoli další otázku,“ vysvětluje Tereza Beníšková. 
„Nicméně něco ze slyšených informací v dítěti rozhodně zůstává a ukládá se do něj.“ 

3. rada: Odpovědi přiměřené věku 

Berete si k ruce encyklopedii či kamaráda Googla? To vás šlechtí, ale u sotva odrostlých batolat vskutku není nezbytné připravovat si pokaždé přednášku hodnou akademika. 

„Nemusíte odpovídat podrobně a vědecky naprosto správně,“ ujišťuje Tereza Beníšková. „Stačí stručné odpovědi přiměřené věku dítěte. Mohou být i poetické a pohádkové, záleží na vašem nastavení. Na otázku,Proč je v noci tma?‘ se klidně dá odpovědět:,Protože sluníčko šlo spát, jako půjdeš za chvilku spinkat i ty.‘ Nebo můžete stručně popsat, že svítí na druhou stranu zeměkoule… Zvolte to, co je vám v danou chvíli bližší.“

Jak už jsme ale naznačili, řada rodičů bere období „proč“ jako vítanou příležitost ponořit se zase po letech do encyklopedií nebo nějakou pěknou pořídit potomkovi. A pak „bádat“ společně… 

Co zabírá na zvědavce? 

Lucie D.: „Já si to užívám! Nevadí mi dceři odpovídat na totéž pořád dokola. To období je super, parádně si popovídáme a dcera mě docela často překvapí svými odpověďmi, když si to prohodíme a na všechno se ptám já. Zapojujeme do rozhovoru i hračky a vzniká zábava na půl dne.“ 

Karolína P.: „Dostat dítě do smyčky: Proč musím jít spát? Abys nebyla unavená. Proč nemám být unavená? Protože přece musíš jít spát.“ 

Petra H. J.: „U syna to trvalo asi šest měsíců a jednoduše jsem odpovídala tak dlouho, dokud nebyl spokojený. Oba jsme se v tom období hodně naučili, jelikož na jeho otázky třeba o vesmíru jsem si musela vzít encyklopedii.“ 

Dana D.: „Odpovídat, odpovídat, odpovídat. Děti dospělákům věří a je nesmírně důležité dát jim na jejich otázku odpověď. Chce to však hooodně trpělivosti.“ 

Lucie B.: „U mé dcerky období,proč‘ nastalo v 1,5 roce. Je dost zvídavá, tak to bylo opravdu náročné. Odpovídala jsem, dokud nebyla spokojená. Je fakt, že toho nezneužívala a opravdu se o věci zajímala. I dnes, kdy už jí táhne na pátý rok, mě dokáže pěkně zaskočit, třeba u oběda se tuhle zeptala: Mami, když koukám z okna, kterým směrem je nejblíž moře?“ 

Mirka V.: „Dceři jsou čtyři roky a na kolotoč otázek,a proč?‘ čekám, a nic. Nemá tu potřebu. Vypadá to, že spoustě věcí kolem sebe rozumí, což je zase malé ocenění pro mě, že jí bylo asi vše potřebné dostatečně ukázáno nebo vyloženo.“ Když se neptá… 

4. rada: Co myslíš ty?  

Všimli jste si, že někteří lidé jsou přeborníky v tom, odpovědět vám otázkou prakticky na cokoli, o čem se jim zrovna nechce mluvit? Pokud jsme v úzkých, je to docela užitečná taktika, ale období „proč“ není ten případ. Nicméně pokud hru „na otázky a odpovědi“ už hrajete delší dobu, proč nepostoupit na další level a začít se ptát na jeho názor? Ale aby to nebyl jen další způsob, jak dítěti „zavřít pusu“!

„Na několik prvních otázek bych se vždy pokusila odpovědět tak, jak umím,“ doporučuje Tereza Beníšková. „Pak se můžeme zeptat třeba:,Co myslíš ty?‘ Podle odpovědi poznáme, jestli syn nebo dcera o dané věci už něco ví a jak má informace uspořádané. Můžeme pak reagovat:,A já si myslím, že… ale nevím to přesně, můžeme se pak doma podívat na internet, jestli budeš chtít‘.“ Kdybychom však pokaždé automaticky (!) reagovali protiotázkou, brali bychom dítěti onu pěknou hru-rituál, kdy ono se ptá a maminka nebo tatínek pokaždé odpovídají.

„Děti jsou vnitřně nastaveny na řád a pravidla, proto je víc těší hra,já se ptám, rodič odpovídá‘ než situace, kdy je pokaždé nuceno vysvětlovat svůj názor. Tím spíš, že ho třeba ještě ani nedokáže pořádně zformulovat,“ zdůrazňuje Tereza Beníšková. Proto je dobré ptát se „A co myslíš ty?“ až ve chvíli, kdy nás juniorův pohled na danou věc doopravdy zajímá. Jinak věřte, že vaše dítě budě raději, když dodržíte pravidla této jednoduché hry a budete „donekonečna“ odpovídat...

5. rada: Žádné odbývání! 

Ačkoli filozofické rozjímání nad každou „vystřelenou“ otázkou rozhodně není nutností, vyhněte se i opačnému extrému. Odbýt syna či dcerku lakonickým „protože bagr“ nebo „pro slepičí kvoč“ je necitlivé, a hlavně kontraproduktivní. Oslabujete totiž jeho důvěru k vám.

„Potomka a hru s ním tím vlastně odmítáme. Dítě se tak učí, že nemá smysl se chodit rodiče ptát na něco, čemu ještě samo nerozumí a co ho zajímá, protože ho máma nebo táta stejně odbudou,“ varuje Tereza Beníšková. Že junior neví, kdy s bombardováním otázkami přestat, a vás už z toho brní hlava? V takovém případě je lepší hru ukončit. Říct dítěti, že jestli bude chtít, dopovíte si to večer, ráno… a přesměrovat jeho pozornost jinam.

„Podstatné je, že si s dítětem povídáme, že jsme s ním a má nás pro sebe, ale že mu i předáváme něco ze svého pohledu na svět a na život,“ zdůrazňuje dětská psycholožka. „Jednou budete možná překvapeni, co všechno se v dítěti obtisklo a uložilo z těchto pravidelných povídánek a jak moc přejalo váš světonázor, váš přístup ke světu.“ 

6. rada: Těšte se z výsledků 

Ne, nemyslíme objem znalostí, které dítko snad získalo. Ale hlavně upevnění citového pouta mezi vámi a to, že můžete sledovat, jak se osobnost dcerky či syna rozvíjí doslova před očima (a ušima). Podle psychologů má totiž ptaní se „proč“ minimálně dvě funkce: kognitivní (poznávací, vzdělávací) a emocionální. Jednak pomáhá rozvíjení celkového přehledu i způsobu uvažování, jednak se tak dítě ujišťuje, že rodič o něj stojí, že ho má rád, že si na něj dokáže udělat čas… zkrátka že je u něj v bezpečí. Co všechno jsme tedy pro potomka udělali, když jsme tužili svou trpělivost a nepodlehli pokušení ho odbýt?

„Rozvinuli jsme jeho intelekt, podpořili zvídavost a chuť ptát se dál, přemýšlet o světě kolem nás, neudusili jsme v něm chuť k poznávání. Dítě se ujistilo, že maminka s tatínkem ho mají rádi, že je na světě dobře a že všechno má svá pravidla fungování, že světu se dá porozumět, že to není jen obrovský neuchopitelný chaos, jak to dítěti někdy připadá. Že má smysl přijít za rodičem, když si s něčím neví rady. A že jeho blízkým na něm záleží… že se prostě narodilo do té správné rodiny,“ uzavírá Tereza Beníšková. 

Témata: Děti, Časopis Maminka, Předškolák, Rodina, Batole, Chování a vztahy, Hry pro děti, Pozitivní přístup, Zvídavost, Výčitka, Pokušení, Pátý rok, Období, Výměna, Tereza Beníšková, Jak, Řád, Neustálý kolotoč, Bombardování, Googla, Odlišnost, Důležitý mezník, Malý předškolák