8 hříchů ve vývoji dětí. Neděláte je taky?

Kdyby existovala bible dětského psychomotorického vývoje, v jejím desateru byste jistě našli několik hříchů, s nimiž se odborníci na vývoj lidského těla v praxi nejčastěji potýkají. Které to jsou? A nehřešíte náhodou taky?

1. „Na bříško jen občas, vždyť to vždycky propláče!“

Všechny své dcery jsem dávala na bříško „pást koníčky“ prakticky od příchodu z porodnice. Po zkušenosti mé kamarádky, jejíž syn na bříšku pobyl sotva deset minut denně, což přineslo nepříjemné následky (ochablé svaly, neschopnost udržet hlavičku nad podložkou, přetrvávající zaťaté pěsti a celková hypotonie) a řízené cvičení Vojtovy metody, jsem měla jasno.

„Poloha na bříšku je z hlediska správného psychomotorického vývoje dítěte velmi důležitá,“ souhlasí Vanda Schreierová, odbornice na psychomotorický vývoj, plavání a manipulaci s dětmi. „Jakmile miminko posílí ručičky a šíjové svaly, aby bylo schopné udržet hlavičku, formuje se první zakřivení páteře, krční lordóza, a vývoj pak může pokračovat dále. Pokud miminko dáváme na bříško od narození a vývoj pokračuje správně, okolo třetího až čtvrtého měsíce se bude otáčet samo, a jakmile se naučí otočit zpět (zhruba za další měsíc), bude si již dobu strávenou na bříšku korigovat samo.“

Jenže začátky nebývají lehké, miminko na bříšku pláče a nám je ho líto. Rozhodně se ale nenechte odradit. „Pokud miminko nedáváme na bříško od narození, popřípadě jen zřídka, nemá pak snahu se na bříško dostat, protože takovou polohu nezná a neví, jak ji zaujmout. Často se mu taková poloha ani nelíbí. A protože se neumí otočit nazpátek, bude na bříšku stále plakat, dokud jej někdo neotočí. Vývoj tedy začne stagnovat, protože rodič většinou před brekem ustoupí,“ varuje odbornice.

Vývoj miminka by přitom měl z polohy na bříšku vycházet: důležité je zvládnutí prvního vzpřímení (pasení koníků), druhého vzpřímení (na natažených pažích), následně podstrčení nožiček pod bříško a potom pérování, tedy základ pro lezení. Někteří rodiče se polohy na bříšku bojí i z důvodu obávaného syndromu náhlého úmrtí kojence. „Je ale důležité si uvědomit, že je rozdíl mezi polohou na bříšku, když dítě spí a když je v bdělém stavu. Protože se SIDS objevuje právě ve spánku, nemusí se polohy na bříšku v bdělém stavu rodiče vůbec obávat. Osobně doporučuji, aby si maminka dávala novorozence velmi často na svůj hrudník (tedy mezi svá ňadra) v poloze vleže. Zároveň aby při každém přebalování miminko na bříško na chvíli otočila. Nehraje zde roli délka strávená v této poloze, ale četnost, se kterou miminko na bříško pokládáme. Lepší je častěji na krátký časový úsek vícekrát za den než jednou dvakrát déle,“ radí odbornice.

Novorozenec | Kojenec | Časopis Maminka | Zdraví

SIDS: Nejrizikovější věk je mezi druhým až čtvrtým měsícem

 

2. „V lehátku a sedačce se mu líbí, tak proč mu to nedopřát?“

Moje kamarádka Karolína má jasno: dvouměsíční Viktorka je nespokojená na zemi i v kočárku a pláče, protože nemá výhled. A tak je u nich v permanentní pohotovosti lehátko, popřípadě autosedačka. „V lehátku nevidím zase takového nepřítele, pokud je používané se zdravým rozumem. Je to dobrý pomocník, když si maminka potřebuje odskočit a nechce miminko jen tak někde nechat ležet,“ soudí Vanda Schreierová. 

„Mluvím ale o případech ‚odskočení si‘, jako je například odchod na toaletu nebo ke dveřím, když zazvoní pošťák. Také ho beru jako spojence, pokud zahajujete příkrmy a dítko ještě nesedí, v lehátku je totiž v takzvaném pololehu, což není nežádoucí pasivní sed.“ Jenže co případ malé Viktorky, která si v lehátku odsedí pěknou část dne?

„Pokud by dítě v lehátku bylo dlouho a velmi často, pak nejenže netrénuje svaly a vývoj se neposouvá, ale protože se po chvíli začne nudit, přitahuje se dítě dopředu, tedy vystrkuje bradičku a předsouvá celou hlavu k bříšku. Tím tak posiluje hlavně přímé břišní svaly, které by rozhodně neměly být v dominanci oproti šikmým, jež jsou velmi potřebné pro budoucí vývoj, aktuálně třeba k přetočení se ze zad na bříško.“

Pokud dítě v lehátku tráví hodně času, má zkrátka posílené ty svaly, které posílené vůbec mít nemá, a nebude se umět otočit. „Lehátkem také dítěti servírujete pěkný a pohodlný výhled, jenže proč by ho pak mělo bavit namáhavě se plácat na bříšku? A v tom je začarovaný kruh. Rodič potom podlehne miminku a dělá jen to, co se dítěti líbí, což je špatně,“ upozorňuje odbornice a varuje také před zbytečným nadužíváním vibrací. „Jsou nepřirozené, mozeček miminka se třese, což nejenže pro něj není vůbec dobré, ale může být i nežádoucí a dráždit nervovou soustavu. To se pak projeví nespokojeností, bezdůvodným pláčem, rozladěností, citlivostí, špatným spánkem, propínáním do luku nebo třeba zatínáním pěstiček.“

S lehátkem tedy opatrně, berte jej spíše jako skvělého pomocníka, a nikoli jako pevnou součást denního režimu miminka. Pokroky v psychomotorickém vývoji děťátka vám to v dobrém vrátí. 

3. „Chce se chovat a dobře vidět, tak ho máme v náručí ve vzpřímené poloze." 

Který rodič by to neznal: nosit voňavé miminko „tělo na tělo“, ve vzpřímené poloze obličejem k sobě, je tak příjemné… Jenže jen nám, rodičům. 
Miminkům už bohužel tolik ne. „Maminky mi často říkají: ‚Vždyť je jim takhle hezky, nablízku a v bezpečí.‘ Ale opak je pravdou,“ říká Vanda Schreierová a hovoří o přetěžování nezralého tělíčka.

„Představme si, že miminko, které ještě neudrží váhu svého těla a nemá aktivované svaly, jež by unesly jeho tělo nebo aspoň hlavičku, dáme do vertikální polohy. V tu chvíli prostě nemá dostatečnou oporu těžké hlavy, již nemá šanci udržet. Dochází tak k tlaku na páteř a maximálnímu přetížení, dítě se celé bortí. Obratle na sebe tlačí, utlačují nervy, dochází k nedostatečnému prokrvování. Miminko to v danou chvíli vydrží, ale snaží se to vyvážit zatínáním svalů, které by aktivované ještě vůbec být neměly. Vznikají tak špatné návyky použití svalů, které miminko využívá i k provedení jednotlivých pohybů (při otáčení, pasení koníků…). Páteř miminka by měla být rozvinutá obratel po obratli a toho docílíte jedině tak, když miminko leží na podložce či polštáři anebo je nošeno v takzvaném klubíčku, což je jediná a nejlepší odpočinková poloha pro nošení miminka,“ vysvětluje odbornice.

Dočetla jste se, že vhodnými polohami k nošení kojenců jsou také takzvaný tygřík nebo klokánek a chtěla byste svoje miminko nosit převážně v nich? Můžete, jedná se však o polohy, v nichž miminko i aktivně posiluje, takže při nošení neodpočívá. „Relaxační polohu však miminku můžete dopřát i nošením ve správně uvázaném šátku či ergonomickém nosítku. To by mělo zajišťovat správné postavení kyčlí, podsazený zadeček, záda kulatá do písmene C, aby obratle zůstaly otevřené, a fixovanou hlavičku,“ dodává Vanda Schreierová. 

4. „Přitahuje se do sedu, už nám sedí!" 

Ale kdeže… Ač by se to miminkům i nám mohlo líbit, přitahování do sedu není znakem toho, že je tělo dítěte k sedu připraveno. To k němu musí dozrát a zaujmout jej ze správné polohy na čtyřech, jinak nejenže si dítě ničí páteř, ale blokuje se i celý psychomotorický vývoj. Natažené ručičky raději pohlaďte a zabavte hračkou.

„Dítě si takto samo od sebe nesedá, ono to jen tak vypadá, na sed není ještě dostatečně posílené, to je důležité si uvědomit. Pasivní sed velmi škodí páteři miminka, dítě totiž ještě nemá posílené všechny svaly, aby udrželo váhu své těžké hlavy. Ta pak tlačí na obratle a bortí se páteř. V podstatě se tak jen zasívá semínko pozdějších problémů, například skoliózy nebo vadného držení těla. Sed je až vyvrcholením psychomotorického vývoje dítěte, pomyslnou třešinkou na dortu, a k tomu, aby se do přímého sedu dostalo, potřebuje posílit skoro všechny svaly na těle,“ popisuje Vanda Schreierová.

Kojenec | Časopis Maminka

Víte jak podpořit motorický vývoj dítěte?

Většina dětí nejdříve leze a stojí a teprve poté, co si lezením posílí zádové svaly, začíná opravdu sedět. Jak? Z polohy na čtyřech přejdou na bok a následně si vyndají jednu nebo obě nožičky. Zpočátku se většinou ještě drží ručičkama země. A teprve v okamžiku, kdy si uvolní ruce pro hru, jsou záda připravená na sed. V žádném případě neumí zaujmout sed z lehu na zádech, jako to děláme my dospělí.

„Hodně maminek mi říká, že ony takto posazované také byly a nic jim není. Když se jich ale zeptám, jestli je bolí záda nebo mají problémy s krční páteří, bolestmi hlavy, ploténkami a podobně, téměř všechny odpovědí, že ano.“ Jak se tedy těchto potíží vystříhat? „Je dobré se řídit zásadou čtyř N, tedy: Nikdy Nedělám Nic za Ně,“ navrhuje odbornice. „Dítěti ve vývoji prostě nejlépe pomůžete tak, že mu vlastně nijak pomáhat nebudete. Budete ho jen sledovat, popřípadě korigovat případné nedostatky.“ 

5. „Do lezení se mu nechce, tak ho učíme rovnou chodit...“

Věděla jste, že lezení je jedním z nejdůležitějších a nejzdravějších pohybů ve vývoji? Dítě při něm posiluje zádové a břišní svaly. Tím tělo připravuje nejen na sed, ale i na postupnou vertikalizaci (vzpřímení) a chůzi. Kromě toho však také hraje nezastupitelnou roli v propojování mozkových hemisfér, čímž zlepšuje koordinaci a soustředění. 

Naše pediatrička dokonce říká, že děti, které lezou, jsou samy sobě nejlepším terapeutem, protože se dokážou „prolézt“ i případnými drobnými nesrovnalostmi těla. Některé děti však motivaci k lezení nemají (zejména kvůli pasivnímu sedu), popřípadě by k němu potřebovali rodičem vhodně nasměrovat. 

Vanda Schreierová vysvětluje, proč se nevyplatí lezení dětí podceňovat: „Lezení je důležité pro vývoj páteře a posílení celého svalového korzetu, který bude držet celé tělo, až se dítě samo vertikalizuje. Správně by dítě mělo prolézt zhruba čtyři měsíce, než začne chodit. Nelezením totiž nedozrávají potřebné pohybové reflexy. Děti pak mohou mít například i psychomotorický neklid nebo se nepropojí hemisféry v mozku, nevytvoří se důležité nervové spoje v jeho přední části, jež jsou důležité pro učení i chování. Lidé, kteří nelezli, pak například i špatně píšou a mají nekoordinované pohyby.“

Kromě toho tito lidé také často trpí různými specifickými poruchami chování a učení, takzvanými „dys“, což jim velmi znepříjemňuje život. Nechce se vašemu malému do polohy na kolínkách? Pomozte mu. Podpořit ho můžete různým cvičením, pediatr vám například předvede, jak dítěti jemně vsunout kolínka pod zadeček, nebo válcem, který je určen pro trénink lezení. „Dítě si také můžete pokládat na zem přes své natažené nohy. Nechte jej tak posilovat ruce, břicho a nohy. A pamatujte, že co dítěti ukážete, bude se pak samo snažit napodobovat.“

6. „Hurá, dítě stojí u nábytku! Raději mu ale pomůžeme dolů...“

Bojíte se, že si vaše hrdě vrávorající ratolest opřená o stolek ublíží, až žuchne dolů? Rychle tedy běžíte, abyste jí na zem bezpečně pomohla, popřípadě zvažujete koupi ochranné helmičky? Zadržte, nemusíte dělat ani jedno. Příroda naprogramovala děti tak, aby si dokázaly poradit samy.

„Když se dítě samo dostane do stoje, je potřeba, aby se také samo naučilo, jak dolů. A to co nejdříve. Jenže pokud maminka začne dítě chytat nebo ho ze stoje sundávat, dítě dostane pocit, že maminka je součástí jeho pohybového chování. 
Takové dítě se pouští, kdykoli vidí matku v blízkosti, a dokonce i v době, kdy už dávno umí dolů. Proto se také většina úrazů stává v přímé blízkosti rodičů,“ říká Vanda Schreierová.

„Naopak dítě, které není chytané, se velmi brzy naučí spoléhat samo na sebe. Každý pád je pro mozek dítěte důležitá informace, jak příště pohyb neprovést anebo jak jej udělat jinak a opatrněji. A nebojte se, hlavička dítěte je právě teď na pád připravena mnohem lépe, než když srostou lebeční švy. Nedoporučuji tedy obkládat nábytek polštáři a podobně. Jednoduše řečeno, každé dítě brzdí či nebrzdí svůj pád podle toho, jak je zvyklé, že se s ním nakládá. Dále také podle povrchu, na který je zvyklé. A na asfaltu polštář rozhodně neleží.“

Pozor si dávejte i na svůj přehnaně ustrašený výraz obličeje, když dítě spadne. Nechcete-li mít z dítěte „bábovku“, nenechte si kdejakým pádem zkrabatit čelo, ušetříte tím slzy i dítěti. „Je důležité k němu přijít, pomoct, ale nedělat z toho žádnou vědu. Jednoduše: každý pád znamená bolest, tedy fakt, že se nárazu příště raději vyhnu,“ říká odbornice. 

7. „Obchází nábytek, tak už trénujeme krůčky voděním za ruce“

Jako malí jsme to zažili snad všichni: první krůčky okolo nábytku a už nás natěšení rodiče brali za ručky, abychom si vyšlápli cestu světem… Jenže ani tohle by se dělat nemělo. Krůčky „stranou“ a s oporou (tzv. kvadrupedální chůze) totiž v odborném pojetí nemají s opravdovou chůzí moc společného. O skutečné chůzi lze podle odborníků hovořit až ve chvíli, kdy je dítě schopné se rozejít samo z volného stoje (pro dítě je zpočátku obtížnější volně stát než samostatně chodit), v tomto volném stoji se zastavit a provést obrat. 

„Dítě nejprve chodí do strany, posléze samo získá jistotu a teprve pak začne dělat krůčky do prostoru,“ přibližuje Vanda Schreierová. Myslíte si, že tu jde jen o čas dodání si odvahy k prvnímu kroku? Kdepak, ve vývoji dítěte právě probíhá řada nenápadných procesů, zejména dostatečné zpevňování osového orgánu (trupu) a dovyvinutí všeho, co je ke zdravé chůzi potřeba. Například kyčle. Víte, že to, za jak dlouho začne dítě samo chodit, ovlivňuje i vývoj osifikačních center kyčelních hlavic či jiných struktur kyčelních kloubů? Jejich přetížení může mít velmi špatné důsledky. Netlačte tedy na dítě s chůzí vpřed, a už vůbec ne držením za ruce, jeho tělo na to zdaleka není připraveno.

„Voděním za ruce rodič kromě jiného přebírá i stabilitu dítěte, čímž se opět dosahuje toho, že se nevyvinou správné svaly, které budou v pozdějším věku potřeba. Vytažené ruce nad hlavičku se také rovnají špatně zapojeným břišním svalům, tedy i špatnému postavení plosek nohou,“ uvádí Vanda Schreierová. „K samostatné chůzi dítě potřebuje zhruba ony čtyři měsíce, které stráví lezením, aby své tělo připravilo a posilnilo. A teprve až po chůzi stranou, což může trvat i týdny, je schopné se samo pustit a začít chodit v prostoru. Voděním za ruce dítěti nepomáháte ani neurychlíte chůzi samotnou, naopak ji bohužel ještě zpomalíte.“ 

„Pořídíme chodítko, ať může běhat…“ 

Vanda Schreierová instruktorka plavání a odbornice na psychomotorický vývoj 

Kdyby tak naši rodiče tušili, jaký je to škodič psychomotorického vývoje! Proč? Dítě potřebuje zprvu chodit do strany, aby zpevnilo páteř a při chůzi vpřed nedocházelo k jejímu vybočení. Jenže chodítko umožňuje pouze chůzi vpřed. Když k tomu přičtete nedovyvinuté kyčle (chůzí stranou se teprve formuje kostní hmota), které zatížíte, dojde vám, proč Asociace fyzioterapeutů několikrát podala návrh na zákaz jeho prodeje.

„Než se dítě samo postaví v prostoru, udělá první krok a následně se odhodlá k samostatné chůzi, předcházejí tomu různé fáze. Zprvu stojí na špičkách a kroutí u toho prstíky. Až po pár týdnech se začne stavět na celou plosku nohy. Pokud je však dítě v chodítku, opírá se i nadále jen o zmíněné špičky anebo pouze o část chodidla. Dále je velmi důležité, aby se zpevnil trup a páteř neměla tendenci vybočit. Chodítko umožňuje pouze pohyb dopředu (rovně), takže dítě opět posiluje a vyvíjí úplně jiné svaly a neposílí ty, které bude potřebovat. V chodítku také dochází k velkému tlaku na kyčle, které ještě nejsou zcela dovyvinuté, takže jde-li do chodítka dítě dříve, než se samo postaví a začne obcházet nábytek, špatně se mu formuje kostní hmota a hrozí dysplazie kyčle a dislokovaná kyčel (vymknutá).

V dospělosti pak hrozí endoprotéza kyčle,“ varuje Vanda Schreierová. Naučí tedy chodítko dítě chodit? „Absolutně ne a ani vývoj chůze nijak neurychlí. Je to pouze výhodná pomůcka pro rodiče, kteří chtějí mít klid od svých dětí. Pokud již dítě samo zvládlo stoj, pak je již dostatečně posíleno a co nevidět se pustí nábytku a udělá své první krůčky, ze kterých bude mít ono samo i vy o hodně větší radost.“ 

Přihlásit se


AKTUÁLNÍ HOROSKOP

Merkur má velmi dobré navázání na Pluto, což by pro vás znamenalo schopnost komunikace, ale také je dobře umístěná Luna, což vám může…
Maminka na Facebooku



Výpočet data porodu


Spočítejte si ovulaci