[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Představy versus realita, to bývají obvykle dva zcela odlišné světy. Také jste si jako natěšená těhule nebo čerstvá „prvomaminka“ (která absolutně ani zdaleka netuší, do čeho jde) krásně naplánovala, jak budete za každých okolností upravená, milá a usměvavá, tolerantní a spravedlivá, důsledná i přísně zásadová? Gratulujeme! Pravděpodobně ještě během šestinedělí zjistíte, jak dalece se vaše představy mohou lišit od každodenní reality.
Pokaždé, když jsem slýchala od kamarádek, kolegyň nebo sousedek, jak přibraly v těhotenství dvacet až třicet kilo, jen jsem valila oči a nechápavě kroutila hlavou. Proč? Jak je to možné? To se tak cpaly? Proč to dopustily? A bum. Otěhotněla jsem s šedesáti kily a porodit se dovalila jako devadesátikilová velryba. Dodnes tomu nerozumím. Fakt jsem se totiž snažila. Přestalo mi chutnat sladké, nepřejídala jsem se, divoké chutě se mi vyhýbaly. Jenže i tak se to prostě nedalo zastavit, navíc se přidaly obrovské otoky a bylo vymalováno. Poslední měsíc už jsem se váze vyhýbala obloukem, protože jsem brečela jen při pohledu na ni.
Všichni mi tvrdili, že kojení je naprosto přirozený proces a půjde to vlastně tak nějak samo. Jenže ono to nešlo. Navíc to ze začátku dost bolelo (tak dost, že se mi bolestí kroutily palce u nohou a tekly slzy). Někdo by měl hned v porodnici už tak vystresovaným maminkám říct, že když se kojení navzdory obrovskému přání a maximální snaze nakonec tak úplně nepovede, neznamená to, že selhaly a mají si připadat neschopné nebo méněcenné. A všem zvědavým chytrákům doporučuji, aby si vždy nejdříve raději v duchu napočítali do deseti, než vysloví tu nejpitomější otázku: "A proč už nekojíš?"
A najednou zjišťuji, že to fakt nedokážu. S několikatýdenním novorozencem v pokojíčku jsem si klepala na čelo, když jsem si vzpomněla, jak jsem byla nekompromisní a odsuzovala maminy, které se hnaly k postýlce okamžitě, jakmile jejich dítko jen vzlyklo. Samozřejmě jsem běhala taky. A ráda. I když mě můj muž přesvědčoval, ať aspoň chvíli vydržím a počkám, že se třeba uklidní. Nosila jsem, mazlila, zpívala (což tedy nevím, zda nemělo spíše opačný než uklidňující efekt), čekala, až mi usne v náručí. Přestože vím, že je to podle jakýchsi výchovných zásad určitě špatně. Mateřské hormony mě zkrátka dostaly.
Vždy mi to bude slušet. Žádné mastné vlasy a vytahané svetry. Budu matka jako z reklamy. I na tu nejobyčejnější procházku vyrazím nalíčená, upravená, s načančaným miminkem v kočárku, nejlépe v šatičkách a botách na podpatku. Ani u nás v samoobsluze mě nikdo nikdy neuvidí s mastnými vlasy a ve vytahaném svetru! Tak určitě. Naše výpravy ven vypadaly tak, že jsem popadla nejbližší džíny, vlasy prohrábla prsty a stáhla do culíku, hlavně nezapomenout ubrousky, dudlík, plínku, chrastítko a deku, přebalit (už zase, jako naschvál těsně před odchodem z domu), pokakané robátko vzít a tři patra dolů po svých (výtah nemáme) pro kočárek. Tam nacpat mimčo a hurá během zpět do bytu pro zbytek věcí. Cesta domů byla většinou okořeněná ještě o tašku s nákupem v zubech. Je jasné, že šatičky a podpatky jsou pouhou utopií.
Děti v posteli? To nikdy nedopustím! Slyším sama sebe rezolutně říkat: „Vy jste si naučili mimino do postele? To nikdy nedopustím. Chci své soukromí aspoň tam a potřebuji se pořádně vyspat. Takhle si ho rozmazlit, neexistuje!“ Abych to shrnula, ve třech jsme spali od synových dvou měsíců. Bylo to totiž tááák pohodlné a praktické! Nemuset vstávat pětkrát za noc z postele, jen se přetočit, nakrmit a spát dál. A navíc – od té doby, co spinkal mezi námi, budil se už jen jednou, paráda! Nikdo vám ale předem neřekne, jak náročné je později vyexpedovat ho do vlastního pokojíčku! V létě bude synovi osm a občas se nám tam s vervou vecpe i teď. Neprostestuji :-)
Je to trapné a dělají to jen ty „ostatní“ matky z pískoviště. Mě to přeci nepostihne, jsem moderní, vzdělaná a pracující žena, které se syndrom „mykání“ vyhne, na to si dám sakra pozor! Haha. Pokaždé, když jsem se přistihla, že mi (už zase!) ujelo „my jsme dnes krásně spinkali“ nebo „my budeme dnes papat mrkvičku s masíčkem“, musím se jen smát a konstatovat, že se tomu zkrátka nedá utéct. Vážně za to nemůžu. A stejně tak jsem se nevyhnula, navzdory veškerým předsevzetím, láskyplnému vyprávění o pokrocích a „úspěších“ našeho malého génia všem bezdětným kamarádkám a každému na potkání, ať už na poště, v lékárně nebo tramvaji.
Jsou věci, které jsem ochotná přehlédnout, jsem svolná nad nimi mávnout rukou, pokud jde ale o stravu, hodlala jsem být přísná a dbát na to, aby si mé dítě nevytvořilo nezdravé návyky, které by mu do budoucna komplikovaly život. Takže žádná čokoláda, bonbonky, lízátka a podobně, minimálně do tří let. Jenže vysvětlete to příbuzným! Tuhle „tajně“ kousek sušenky, tady čokoládová figurka z vánoční kolekce… Vzdala jsem urputnou snahu, jak syna držet od sladkého co nejdál, a dosud jen dohlížím, případně schovávám, v krajním případě bez lítosti rovnou vyhazuji. Mám radost, že se mi daří i v jeho sedmi letech to, že pije jen vodu nebo neslazené čaje, nevyžaduje „dobrůtky“ typu párků a uzenin, a za svůj největší úspěch považuji, jak moc zbožňuje zeleninu, ovoce, bílé jogurty i luštěniny. Snad mu to vydrží.
Zařekla jsem se, že nebudu křičet. Nikdy! Aha? Mělo mi být jasné, že s mým temperamentem to je úkol skutečně nadlidský. A nesplnitelný. Je milion věcí, které vás při výchově zaskočí, překvapí, vykolejí, a stejně tak milion situací, které vás v případě vzpurného dítka (narozeného ve znamení Lva, což mluví za mnohé) paralyzují, šokují, zvednou vám mandle nebo vás přímo vyděsí. Vběhne bez varování do silnice, ve vteřině roztrhá vaši nejmilovanější knihu, nechá zašpuntované umyvadlo, vodu pustí naplno, zavře koupelnu a tváří se jako andílek, po páté výzvě k uklizení hraček rozházených po obýváku do nich začne kopat a urputně dělá, že vás vůbec neslyší… Alternativní výchovné směry by ze mě neměly radost, ale já prostě občas ječím. A co vám budu povídat, nyní, kdy máme doma prvňáka, udržet se "v zenovém" klidu ve chvíli, kdy čmárá halabala do písanky nebo čte jedno krátké slovo podvanácté a zase špatně, zkrátka a jednoduše neumím. Alespoň už ale myslím na to, abych před zasednutím k domácím úkolům zavřela okna.