[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
„Zabijte své rodiče,“ nabádal žáky známý duchovní učitel a mystik Osho. Samozřejmě to nemyslel doslovně. Citoval zenové mistry, kteří doporučují oddělit své nevědomí od otisku otce a matky. Následující text je tedy vlastně návod na takový vnitřní "očistný mord". Tak jdeme na něj!
Znáte příběh Králíček na útěku od americké spisovatelky Margaret Wise Brown? Malý králíček chce odejít z domova: „Pokud utečeš, budu tě pronásledovat. Protože jsi můj malý králíček,“ upozorňuje ho matka. „Jestli poběžíš za mnou, stanu se pstruhem v potoce a uplavu ti,“ vyhrožuje králíček. „Jestli se staneš pstruhem v potoce, stanu se já rybářem a budu tě chytat.“ A tak to pokračuje. Králíček vymýšlí, v co se promění, a jeho matka zas, jak mu únik zmaří. Když on se stane skálou, ona horolezcem. Když uletí jako kos, promění se ona ve strom, kde se pták uhnízdí. Když se stane plachetnicí, matka ho jako vítr odvane, kam se jí zachce. A tak dále. Nakonec králíček rezignuje a souhlasí, že zůstane jejím malým králíčkem.
Když si odmyslíme, že jde o příběh pro děti, je to docela síla, ne? Vztah s matkou, ať už byl (nebo i nebyl) jakýkoli, totiž ovlivňuje celý náš život. U žen rozehrává zejména téma sebepřijetí, sebedůvěry a samozřejmě naši vlastní mateřskou roli. Před matkou prostě neutečete. I když se s ní nestýkáte, nebo snad zemřela, stále vás ovlivňuje – máte ji uvnitř sebe.
Hláška „Nikdy nebudu jako moje máma!“ se dřív nebo později objeví. Pro těžší případy mají psychologové termín matrofobie, tedy chorobný strach dcer z toho, že budou jako jejich matky. A šance, že opravdu budou, není malá... U nás žen totiž probíhá mnohem více nevědomých procesů než u mužů. Od mámy tak přebíráme nejen způsoby jednání, ale i postoje.
Matrofobie se může projevovat i tím, že se dcery zuby nehty snaží od svých matek odlišit. Tím se ale zase mohou přesunout do druhého extrému - jako třeba když se absolventka nekompromisní výchovy bojí dát svým ratolestem jasné hranice. To dokáže nadělat taky slušnou paseku. Ono totiž dítě je seismograf. Vycítí, jestli je vaše chování vaší přirozeností. Pokud ne, může být z protichůdných signálů zmatené a nejisté.
Do přibližně 2-3 let je máma středobodem dětského vesmíru. Pak přijde období vzdoru, kdy si potomek poprvé uvědomí své já. Zkoumá ho, testuje a dokáže se od své bohyně vzdálit. Pak se ale milému průzkumníkovi natáhne imaginární pupeční šňůra a maže zpátky k mamince. A celou tu dobu nasává své okolí jako houba.
V prvních 7 letech života vzniká většina našich podvědomých programů. Nahráváme si je na jakýsi osobní software, který pak řídí naše chování, reakce i rozhodnutí.
Někdy kolem 10. roku dítě zjišťuje, že rodič není neomylný. Ba co hůř – že má spousty chyb! S nastupující pubertou se rodiče nenávratně řítí ze svého piedestalu, doprovázeni potomkovým pohrdáním, zklamáním a očima přilepenýma ke stropu.
Speciálně mezi matkou a dcerou často emoce v období puberty doslova srší. Veškerý teenagerovský odpor však není marný. Naopak, náctiletý vzdor je důležitý pro tolik potřebné odloučení dcery od matky. A i když je to někdy setsakra náročné, pořádná puberta značí, že se věc zadařila a může dojít k opětovnému sbližování. Tentokrát už ovšem dvou dospělých, rovnocenných žen.
Tak takhle nějak by to mělo vypadat. Jenže ono se to občas zasekne. A podle toho kdy, takové potíže z toho plynou dál. Třeba když máma zůstala středobodem vašeho vesmíru, snažíte se i v dospělosti dělat věci tak, aby se to vaší „vnitřní matce“, potažmo třeba partnerovi, líbilo. Nebo když vás máma v pubertě nedokázala „pustit“ a stále vás kritizovala, odsoudila samu sebe navždy do role „té trapné pani“. Dalším modelem je tzv. narcisistické prodloužení: Rodič je přesvědčen, že má právo určovat, kým se jeho potomek stane. Linkuje mu život od vzdělání přes kamarády po koníčky. Nároky narůstají, sebevědomí a individualita potomka naopak.
Možná ale znáte i případy, kdy puberta vlastně ani moc neproběhla, nebo tak nějak v klídku. Rodiče si odfrkli, aby taky ne. Jenže později se ukáže, že dcera se nedokázala vůči matce vymezit a stále zůstává v jejím vlivu. Anebo že si nebyly tak blízko, aby si pokus o oddělení mohla vůbec dovolit – riskovala by úplnou ztrátu vztahu. A to je vlastně hrozně smutné skóre…
Samozřejmě, že nejsme identickým otiskem své matky. S životními zkušenostmi si utváříme vlastní zvyky. Ale základ zůstává. Vymanit se z rodinných vzorců není jen tak. Zejména pokud jste zažila velmi extrémní výchovu, je na místě psychoterapie. Vystupovat z takzvaného transgeneračního přenosu traumatu bude ve vašem případě vhodné pod odborným dohledem.
Pro nás lehčí matrofobičky je základem uvědomit si, že mám převzatý nějaký vzorec chování. Následovat by mělo zvážení, zda mi vyhovuje, či nikoli. A pak přijde ta postupná, mravenčí práce.
„Když si řekněte: ‚V tom a tom nebudu jako moje matka‘, snažte se zároveň pochopit mechanismus, kterým ona tu danou věc dělá nebo dělala. Případně jakým mechanismem se do dané situace dostala. Jinými slovy: Hledejte souvislosti. Snažte se řešit už v příčině, ne až záplatovat důsledek,“ radí absolventka vzdělávacího systému Principy života MIRKA POSSUM. A zároveň apeluje: „Nepřehánějte ve svých soudech. Ne každá vlastnost nebo chování, které jsme po svých matkách zdědily, musí být nutně špatně. Určitě jich najdete několik inspirativních a užitečných pro svůj život.“
Zajímavé je podívat se na ten který vzorec jako na jakési dědictví po prapředcích. Asi vás pak překvapí, kolik se toho přenáší napříč generacemi. Nejen skrze geny, ale hlavně výchovou a zrcadlením. Takže co vlastně vidí vaše dítě ve vašem zrcadle? Co mu předáváte? Ale klid, neděste se hned - každý z nás svého potomka nějak poznamená.
Spolu s rozhodnutím, že nebudete opakovat něčí chyby, musíte zároveň přijmout také zodpovědnost za to, že budete dělat svoje vlastní. A že jich bude taky dost. Jak s nadsázkou uzavírá Mirka Possum: „... a tak jsem se rozhodla, že si zkazím život po svém.“