[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Takových příběhů existuje celá řada. Například osmatřicetiletá zdravotní sestra Kristýna se svým manželem Petrem po vlastním dítěti marně toužili celých osm let. Absolvovali řadu neúspěšných pokusů o umělé oplodnění, oba zažili nekonečná vyšetření. Kristýna dokonce dvakrát samovolně potratila. Po letech psychického trápení nakonec usoudili, že jim miminko asi není souzeno. „Přiznat si, že to asi opravdu nepůjde, je moc těžké. Pořád jsme si říkali: třeba jsme ještě nevyzkoušeli úplně všechny možnosti… Byla jsem moc zdeptaná, začal trpět i náš vztah. Oba jsme věřící, což nám nakonec hodně pomohlo se s naší situací vyrovnat. Třeba má náš problém své opodstatnění a možná na nás někde čeká človíček, kterého někdo odložil jako kus nábytku,“ svěřuje se Kristýna.
ČTĚTE TAKÉ: Soutěžte o 2 poukazy na tříměsíční program ve Světě zdraví
K devátému výročí svatby si tedy manželé nadělili dáreček: zažádali o adopci. „Jediná podmínka, kterou jsme si stanovili, byla, že chceme dítě do 1 roku. Nechtěli jsme přijít ani o den ze života našeho budoucího dítěte. Etnikum jsme nijak neřešili. Nakonec se k nám po roce a půl čekání dostala dvouměsíční Josefínka,“ vzpomíná Petr. Novopečení rodiče si život s miminkem užívali plnými doušky a jen malinko litovali, že se k tomuto kroku neodhodlali už dávno.
Když Josefínka slavila první narozeniny, Kristýna náhle zjistila, že je těhotná: „Měla jsem strach, že o miminko opět přijdu, přece jsem nebyla nejmladší. Naštěstí všechno dobře dopadlo a teď už máme malého Matěje. Bereme ho jako odměnu za to, že jsme pomohli jinému dítěti. Všechno prostě mělo svůj čas a smysl,“ uzavírá.