[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
„Ahoj mamčo, nemůžu tomu stále uvěřit, ale budeš babičkou! Nečekala jsem, že to půjde tak rychle,“ oznámila jsem před necelými třemi lety své mamince, kterou ta zpráva nesmírně potěšila.
Od dětství se totiž potýkám s chronickým onemocněním ledvin a nad mým budoucím těhotenstvím visel léta velký otazník. Šťastná budoucí babička však tehdy netušila, že je nejen nastávající babičkou, ale také maminkou!
„Ájo, je mi poslední týdny nějak divně, buď je to předčasný přechod, nebo žaludek, budu se muset někam objednat,“ hlásila mi mamča, když byla na konci třetího měsíce.
Měla chuděrka obrovský strach, protože mé babičce diagnostikovali v tomto věku velmi vážné onkologické onemocnění, se kterým se potýkala přes pět let. Mé mamince během prvních třech měsíců těhotenství vynechala menstruace jen jednou, krvácení však bylo velmi slabé.
Změnu charakteru periody přičítala na vrub nedávno zavedenému nehormonálnímu tělísku, už jednou takto na tělísko reagovala. Nejdřív se tedy objednala na gynekologii, aby lékařka vyloučila předčasný přechod a hned potom měla termín na gastroenterologii.
Jenže tam už nedošla, nebylo to zapotřebí. Z přechodu a obávané rakoviny se vyklubalo těhotenství na počátku druhého trimestru.
„ Ájo, byla jsem na té gyndě, radši si sedni, ať to s tebou nesekne!“ řekla mi tenkrát podivně pobaveně má máti. Vůbec jsem netušila, co mám čekat, tón jakým mluvila, mě ale uklidnil – nemocná nebude!
„No, miláčku, když všechno dobře dopadne, budete mít s Andreou sestřičku.“ Řekla mi do telefonu budoucí babička mého syna a já byla v té chvíli ráda, že jsem opravdu seděla.
Musím tedy říct, že mi přišlo naprosto úžasné (a popravdě nejen mě), že se naši i po 25 letech manželství milují natolik, že z jejich lásky vznikl nový život.
Těhotenství nás s mamkou obrovsky sblížilo, až mi bylo občas líto starší sestry, která dřív bývala hlavní mamčina důvěrnice. Ale nesla to, sestřička moje, statečně a zároveň nenechala nic náhodě.
Brzy nás s mamkou dohnala a před rokem porodila holčičku! Jen škoda, že nebydlí blíž. Syn a jeho tetička jsou totiž ohromní kamarádi a kamarádů na lumpárny není nikdy dost.
Na lumpárny máme ale i dědečka, který naučil svého vnuka, aby jejich Terezce říkal „teto“, což se pochopitelně vyslovuje mnohem lépe, než Tereza. Jakoby nestačilo, co vše musíme vysvětlovat, když s mamčou vyjedeme společně s kočárky, přijdeme někam na hřiště či do herny nebo když jsme poprvé společně přišly na kojenecké plavání!
Nicméně musím říct, že naše souběžná mateřství mají řadu výhod. Snad nikoho nepohorším, když se přiznám, že jsem sestru několikrát kojila. Maminka podniká a aby neztratila zákazníky, nedopřála si žádnou mateřskou dovolenou, jen své podnikání trochu omezila.
A tak, když to bylo nezbytně nutné a máti musela pracovně odjet na celý den pryč, měla jsem Terezku doma a kojila ji spolu se synem. Tímto se skláním před maminkami dvojčat, dvě stejně stará prťata jsou opravdu „hukot“!
Mléko měla Terča sice odstříkané od mámy, ale prso je prso, lahvičku i lžičku odmítala. Obrovskou výhodou je i samotné vzájemné hlídání, předávání oblečení a nejrůznější výměny nevyhovující kosmetiky a „nezbytností“ pro kojence.
Je zajímavé, že to, co je nyní považováno takřka za kuriozitu, bylo podle vyprávění babičky dřív docela normální. Prateta porodila posledního syna v době, kdy měla její prvorozená ročního chlapečka – takže pozor, tak divné zase nejsme!
Znáte podobný příběh ze svého okolí?