[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Příběh Alana je smutný. Ještě smutnější však bude možná příběh, který by nám jednou vyprávěl jeho syn. Ať už jsou rozhodnutí dospělých dobrá nebo špatná, neměly by je odnášet jejich děti.
„Asi jsem se neměl ženit, vlastně vůbec nevím, kde jsem udělal tu největší chybu…“
Alanovi je 37 let, má dobrou práci, má kde bydlet, má spoustu zájmů, je zdravý a pohledný muž v nejlepších letech. Ještě před rokem měl Alan rodinu a dvouletého syna. Nyní je rozvedený, což chtěl, ale takřka nemá syna, což rozhodně nechtěl.
Alan si vzal bývalou ženu po necelém roce chození. Vztah byl od začátku bouřlivý; stále se scházeli a rozcházeli, něco je k sobě přitahovalo, i když byli velmi rozdílní, s naprosto odlišnými zálibami, zcela jiným rodinným zázemím i životním nasměrováním. On je horolezec, vodák, cyklista a navíc pracuje v cestovní agentuře zaměřené na adrenalinové sporty. Je z velké zemědělské rodiny z Vysočiny. Ona je právnička, z právnické rodiny, miluje kulturu, zbožňuje městský život a vždy věděla, co chce a kam to chce dotáhnout.
Alan se jí zkrátka tak nějak připletl do života, na chvíli jí očaroval – možná tím, jak moc byl jiný, než muži na které byla zvyklá ze svého okolí. „Poznali jsme se na teambuildingové akci, kterou jsme pro jejich firmu dělali. ONA byla zjevením z úplně jiného světa, do lodi nastupovala v neuvěřitelně sexy šatech, řešila, kam dá dva mobily, zda si nemůže vzít na kanoi laptop. Nakonec nekompromisně zavelela, že jí povezu já, prý by jí ti ostatní mamlasové někde vyklopili.“
„Teď koukám na práznej vozík za kolo a je mi strašně.“
Začali se scházet, dvakrát spolu jeli do Itálie do Dolomit, jednou na vodu do jižní Francie, stále se hádali, fascinovali, milovali – zatím. Po 8 měsících se stalo to, co ani jeden neplánovali. Otěhotněla. Protože byla starší než Alan, nechtěla nic riskovat a dítě si nechala. Alan měl děti moc rád, vůbec nebyl proti, ale do ženění se mu nechtělo. Cítil, že jejich vztah není tím správným základem pro opravdový domov a rodinu. Jenže nakonec, možná tak trochu i pod tlakem obou rodin, se vzali.
Po narození syna šlo všechno strašně rychle z kopce. Po pár měsících už nebylo nic, co by je kromě společného syna spojovalo. „Manželka šla po půlroce do práce, o syna se starala tchýně a já, protože nemám klasickou pracovní dobu a tchýně pracuje už jen občas. S klukem jsem byl moc rád, v necelém roce se mnou spal pod stanem, jezdil se mnou s kamarády na hory, lebedil si v krosničce, ve vozíku za kolem a v zimě i za běžkami. Teď každý den koukám na práznej vozík za kolo a je mi strašně.“
„Tohle nebyl život a nebylo správné takhle mrhat časem, který nám byl dán!“
Na den, kdy domů přinesl rozvodové papíry, asi nezapomene. Nic neplánoval, prostě se prý jednou probudil kdesi u řeky, koukal, jak se probouzejí ostatní klienti (rodiny s dětmi), jak snídají, jak si povídají a došlo mu, že oni opravdová rodina už nikdy nebudou. „Takový život jsem nechtěl, byl falešný. Buď jsem dělal chůvu, protože jako tátu mě bral jen syn a sousedi, nebo jsem byl v práci, která doma nikoho nezajímala, stejně jako já. Tohle nebyl život a nebylo správné takhle mrhat časem, který nám byl dán!“
Když ho vyslechla, bez prý jediného slova odešla, vrátila se kolem půlnoci s šanonem papírů a začala mluvit – ostatně je to její práce, i když ne úplně totožný obor. Alan byl postaven před hotovou věc: „Chceš se rozvést? Ok, ale já určuji pravidla, jinak se budeš rozvádět hodně ošklivě, dlouho a nic ti nezbude.“
"Rodiče mají zodpovědnost za malé děti - neměli by se tedy tak snadno rozvádět jen proto, že není všechno ideální. Když už se ale rozejdou, není dobré, aby si dítě uzurpoval jen jeden z nich. Stýská se pak nejen druhému rodiči, ale především dítěti, které pro svůj zdárný vývoj potřebuje mámu i tátu," vidí situaci Aleš Hodina, předseda Mezinárodního institutu pro rodinu a ditě.
Výsledek je takový, že Alan syna vídá 1x za 14 dní na víkend, přes týden je v soukromých jeslích nebo u tchýně. Alan lituje, že víc nebojoval, že ženě naivně věřil, že nebude problém si syna kdykoliv vzít na pár dní. Někdy dokonce lituje, že se vůbec rozvedl, strašně se mu po synovi stýská – po večerním koupání a uspávání, po stavění silnic z kostek, po společných výletech do okolí i delších cestách…
Nyní má Alan novou přítelkyni, dalo by se říct vážnou známost, bydlí spolu, mluví i o dětech, ale ty nikdy nenahradí ztraceného syna....
"Pro Alana rozhodně není vše ztraceno. Na jeho místě bych se zkusil s bývalou ženou domluvit na střídavé péči o syna. Pokud s tím ona nebude souhlasit, mohl by Alan podat takový návrh k soudu. Kromě práva dítěte na oba rodiče lze argumentovat i tím, že se o něj lépe postará vlastní táta než vychovatelky v jeslích," míní Hodina.