[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
V létě 2014 jsme se sestrami domluvily, že by bylo fajn, kdybychom na základě svých mateřských tužeb otěhotněly nastejno a měly tak po zbytek života společně sdílený „projekt děti“. Starší sestra Marta zatoužila po druhém dítěti (doma má již tříletou dcerku), mladší sestra Káťa po prvním potomkovi, já se bila za třetí (snad netrpím chronickým syndromem množení, jsem totiž ze čtyř dětí, ale cítím, že TŘI kousky jsou to pravé ořechové).
O několik měsíců později přišly první úspěchy našeho mateřského paktu: pozitivní těhotenský test ohlásila Káťa (termín porodu (TP): konec června 2015) a o pár týdnů později i Marta (TP červenec 2015). A já? Já trpěla dva měsíce před skutečným otěhotněním silnými a zcela JASNÝMI těhotenskými příznaky (pozor, dokonce i zvracením!), které jsem následně zalévala litry slz při negativním testu. Při posledním, třetím cyklu, jsem si řekla DOST! Všechny fyzické i psychické „projevy“ budu ignorovat s tím, že jde o zradu vlastní psychiky a příští test si udělám maximálně jeden den před očekávánou menstruací (MS).
A ono se to podařilo! Zatím o tom ještě nevím a striktně dodržuji svůj zákaz nimrat se v pocitech či fyzických projevech. Vlastně se bojím dne, kdy si budu dělat těhotenský test… Odjíždím tedy s dětmi a neteří (jejíž maminka právě bojuje s nevolnostmi prvního trimestru) k rodičům a pragmaticky se večer vyhýbám voňavému svařáku (bezpečnostní opatření se do poruchy zákazu nepočítají).
Týden před menstruací si však všímám zvláštních signálů: změny na prsou (napětí, zduření a žluté kapky), únava a zatím žádné premenstruační bolesti v podbřišku. Odpoledne, kdy je hladina hCG hodně nízká, před očekávaným dnem menstruace to nevydržím a prostě si z hecu při věšení prádla dělám papírový těhotenský test. Test pokládám na poličku a teprve když prádlo dověsím, jdu se na tu jednu čárku letmo podívat…
A najednou šok! Na testu je jedna silná čárka a… druhá slabá! Srdce mi buší, tuším, že je to ONO a modlím se, aby se zítra ráno spolehlivým digitálním testem moje přání potvrdilo. Manžel má radost, ale drží mě nohama na zemi, mám si prý radši počkat na výsledek zítřejšího rána.
Celou noc hypnotizuji hodiny a sotva se přehoupne pátá ranní, letím do koupelny. Nekonečná chvíle čekání na výsledek… Digitální test hlásí graviditu o stáří 2–3 týdnů!!! Ubrečená štěstím ho strkám mužovi pod nos (má radost a ptá se, co jsem čekala, že na něho je přece spoleh!) a posílám ségrám MMS s pozitivním testem. Tak se to povedlo! Jsme tři sestry a všechny těhotné. Snad nám osud dopřeje a v létě budeme přebalovat hromadně…
Je mi krásně! Oblblá naplno pracujícími hormony se těším z našeho trojnásobného štěstí a jako naivní blázen usínám i vstávám s představou dokonalé pětičlenné rodiny. Kdybych věděla, že mě to za pár týdnů zase rychle přejde (až se proberu z rauše do kocovinové reality), pravděpodobně bych si o těch fantaskních výjevech pro budoucí potřebu raději vedla zápisky.
U sester to vypadá jako přes kopírák: nevolnosti, únava, nálada pod bodem mrazu. Prvních 12 týdnů je nejen zkouška životaschopnosti plodu, ale i matky :-) Mě čeká první vyšetření na gynekologii. MS se nedostavila a druhá čárka na těhotenském testu den ode dne sílí (až se intenzitou srovnala se svou kolegyní), jsem si jistá, že těhotná jsem. Teď ještě aby lékař potvrdil správné uhnízdění (mám za sebou jedno mimoděložní těhotenství a jeden spontánní potrat v 8.tt).
Vyšetření však dopadá dobře! Žloutkový váček je tam, kde má být, a děložní sliznice je vysoká podle „předpisu“. Gynekolog mi gratuluje, ale zároveň naznačuje, že do 12.tt není rozhodně nic jisté, ještě se musí rozpumpovat srdíčko (zhruba v 8.tt). I proto mi průkazku vystaví až na konci prvního trimestru. Odcházím trochu zaskočená, ale otočená o 180°, tedy konečně nohama na zemi.
Je začátek prosince. Dcerky mají obě angínu, manžela také bolí v krku. Já zatím odolávám, ale jinak nevnímám kromě žaludku na vodě nic. Můj vaječný koňak zůstává nedotčený v ledničce a začínám se stresovat s vánoční nadílkou. Nemám totiž vůbec nic a nálada na nakupování nikde…
Cítím se divně, mám zimnici, pobolívají mě záda a ráno se budím s palčivou bolestí močového měchýře, nemohu ani stát, ani sedět. Manžel odváží již zdravé děti do školky a do školy, já se v slzách balím do tří dek. Na gynekologii dnes (pátek) nikdo není a čekat někde na pohotovosti (bez průkazky těhu) si neumím představit.
Volám kamarádce, která léčí čínskou medicínou (studovala přímo v Číně), a jsme domluvené, že mi manžel vyzvedne bylinné tablety. Modlím se, aby to přešlo a miminko bylo v pořádku. Moje poslední těhotenství totiž právě v tuto dobu nešťastně skončilo… Ale naštěstí i tentokrát velebím čínskou medicínu do nebes, do večera bolesti polevily a v noci už normálně spím. Denně se modlím, aby na příští kontrole u gynekologa bylo vše v pořádku.
Osudná kontrola u lékaře: vyšetření vaginální sondou a zálusk na přítomnost srdeční akce. Doktor má však místo úsměvu ve tváři zadumaný výraz, na monitoru cosi označuje šipkami a mě polévá studený pot. Co se děje? „Srdíčko tam je,“ řekne nakonec, až k hranicím ČR musí být slyšet obří rána, jak mi spadl kámen ze srdce! „Ale je tady hematom. Dostala se tam nějaká infekce a zastavila se těsně před plodovým vejcem, které by jinak odešlo. Dáme léky a uvidíme, co bude. Měla jste velké štěstí, plod vypadá v pořádku.“ Zřejmě jsem prý chytila bacil od dětí.
Z vyšetření odcházím s tím, že je bohužel vysoká šance na ztrátu těhotenství a já doma brečím (pod vlivem hormonů i stresu z blížících se Vánoc a natěšených očí mých holek, které netuší, že s Ježíškem je to letos nahnuté, a to máme poprvé trávit Vánoce v Alpách). Kamarádka mi však po telefonu vlévá optimismus do žil a já jí slibuji, že tohle (i všechno ostatní) s naším miminkem prostě ZVLÁDNEME!
Nevolnosti udeřily v plné síle. Nejenže je mi zle (pátá odpolední mi spouští „zvracecí časovač“), ale připadám si jako vyschlá křehká větev a kdybych mohla, usnu i vestoje. Poloha vleže je pro mě nebezpečná: jakmile se do ní dostanu, okamžitě usínám. A když neusínám, jsem na WC (tak často, že zbytek rodiny si takřka vypisuje pořadník).
Je před Vánocemi a poprvé v životě jsou mi úplně jedno. Ve světlých vteřinách usedám k PC a objednávám dárky, s mužem jsme se rozhodli, že vánoční premiéru v Alpách (objednanou s ročním předstihem) raději zrušíme. Představa, že se v tomhle stavu brodím hlubokým sněhem kdesi v dáli za svým nadšeným a akčním zbytkem rodiny, k tomu ztráta domácího pohodlí, mě děsí…
Stále svůj stav hodnotím jako „boj o přežití“. Překonávám den za dnem a můj denní režim je v hlubokém režimu off-line. Jsou Vánoce, holky se těší na Ježíška i na prázdniny na sněhu (který není), užívají si pohádky i zobání z krabice KUPOVANÉHO cukroví.
Já jsem v nějaké černé díře, vyčerpaná fyzicky i psychicky (přijala jsem za své, že zbytek světa je totálně happy a já se mezi ně jaksi nehodím, nestíhám ani jejich nálady, ani jejich tempo: proboha, přejde to někdy?!, ptá se zoufalá „třetitěhule“).
Je Štědrý den a doma je to jako na nepřátelském území: vadí mi vůně kávy i manželův parfém, ničí mě pohled na vinné klobásy k obědu a syrové kuřecí maso na řízky mě deportuje k televizi, kde se všichni tak harmonicky usmívají… Ještě dva týdny! Pak zas bude líp.
Uf. Letošní Vánoce (stejně jako silvestr) pravděpodobně časem vymažu z paměti, ale zatím je to ještě hodně „živé“. Přehazuji si na svém těhotenském kalendáři další list a napadne mě, že to dělám s mírným úsměvem a že je mi snad opravdu o trochu líp!
I když mě žaludek ještě hodně zlobí (a zatímco dřív chtěl ovesnou kaši a celozrnnou housku, teď baží po tukových rohlících s pěkně silnou vrstvou mastné vysočiny), nálada se mi lepší a já začínám mít pocit, že svět začíná být i pro mě KRÁSNEJ! A to i přesto, že se dozvídáme, že termín našeho pět let plánovaného stěhování se posouvá na můj termín porodu (tedy půlku srpna).
Neuvěřitelné! Kromě paralyzující únavy začaly ustupovat i nevolnosti a já mám pocit, že bych chtěla celý svět zasypat růžovými květy! Zvracení se přehouplo o level níž, vydržím bez něj třeba i tři dny a už se s tím dá pracovat. Základem úspěchu je nenechat žaludek prázdný a raději rychle sáhnout po sladké tyčince a nedostat hlad.
Je tu dvanáctý týden, můj velký mezník! Gynekolog konstatuje, že vše je v pořádku a domů si v kabelce nesu poklad cennější než zlatá kreditka: těhotenskou průkazku! Termín porodu je stanoven na 19. 8. (narozeniny mé starší dcery) a já cítím velkou úlevu. Začínám se vracet do normálu, a tak poblázněně přemýšlím nad jmény pro miminko i nad porodnicí, kam se přesně v termínu 14.tt+0 prý musím zaregistrovat. Jupííí!
A je to tu! Mám zase sílu a energii nejen přežít (a prudit), ale taky se smát, radovat a vesele plánovat. Světlo na konci tunelu! Čeká mě prvotrimestrální screening (odběry krve a důkladné UTZ vyšetření), které dopadá dobře. A aby té radosti nebylo málo, prožili jsme s manželem první společný ultrazvuk.
Muž byl mile překvapený, čekal totiž, že na něj z monitoru vykoukne „mrňavá fazole“ a ono už to bylo dítě s chutí do života, vybavené dlouhýma nožkama i ručkama! Neustále se přetáčelo a ručičkama si šermovalo před obličejem. Jeho míry jsou teď 6 cm a 14 g a domů si nesu jeho první fotku.
Obávaný hematom se úplně vstřebal (a to přímo příkladně, bez špinění či krvácení!) a já mám pocit, že kdyby euforie uměla nabíjet, ani generátor z ČEZu by nemohl mít tah jako já.