[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Spíše než počet talentovaných dětí roste počet na výkon orientovaných rodičů, kteří vidí úspěšnou budoucnost svého malého hravého dítka v NHL, na Wimbledonu nebo alespoň coby vítěze soutěže Československo má talent. Děti, u nichž rodiče objevili úžasný talent pro cokoliv, jsou potom často od malička podrobována drilu, tvrdé práci a v případě sportu i výkonům, které by sami rodiče možná ani nezvládli.
Takto zapálení rodiče, jsou pak schopni se navzájem napadat na zápasech a turnajích, nadávat malým protihráčům a nevědomky tak své dítko formovat do podoby na nikoho se neohlížejícího pitbula, který v cestě za SVÝM cílem nebere ohled na nic a nikoho okolo. Inu, taková je prý doba, slýcháváme často. („Takou dobu“ ale spoluvytváříme takovým přístupem i my sami.)Jenže co když velmi ambiciózní rodič časem zjistí, že jeho dítko zas až tak talentované není?
Samozřejmě, že své děti často vidíme o něco pohlednější, šikovnější a chytřejší než odpovídá realitě, ale to je docela normální, a možná bychom s tím měli trochu počítat. Patrně bychom pak nedopadli tak tvrdě na beton v okamžiku prozření, kdy nám konečně dojde, že ten náš skvělý pěvec či hokejista je docela normální kluk (holka), který zkrátka pěkně zpívá, nebo dobře bruslí, stejně jako tisíce jiných dětí.
Ještě horší než drsné prozření je ale skutečnost, že rodiče svou frustraci, zlobu a zklamání zpravidla přenesou i na svého potomka: „Tolik času, peněz, práce jsem ti obětoval, a ty ses do té přípravky nedostal?! Tys tu zkoušku neudělal, tys tu soutěž nevyhrál…?!“. Pak obvykle přijde komentář o zametači ulic a pomocnici v kuchyni, jako jediné alternativě budoucnosti. Bohužel se toto vše velmi často děje v citlivém období puberty, nebo těsně před ní, kdy už bývá naprosto zřejmé, jak velký talent dítě má, i to, jak je ochotné s ním pracovat.
Ať už je dítko na nějakou činnost talentované, šikovné, nebo se jeví docela průměrně a daná aktivita ho pouze baví, určitě v budoucnu velmi ocení vaši vlídnost, podporu a povzbuzování a ne přístup „armádního generála ve výslužbě“. Kdy mu danou aktivitu budeme (často i spolu s trenérem či pedagogem) svým přístupem velmi systematicky znechucovat. Bezduchým drilem drcený sportovec (hudebník apod.) ke svému koníčku velmi brzy ztratí vztah, a v době puberty, kdy se odrůstající dítka obvykle staví na zadní, ho potom u dané aktivity udržíme jen s vypětím sil.
Nesnažme se tedy vytrénovat jen vynikající sportovce, hudebníky, výtvarníky, ale také osobnosti, které budou mít ke svému koníčku láskyplný vtah, bude je bavit, a nakonec i provázet celým životem a přinášet jim i určitou dávku radosti a uspokojení. (Samozřejmě, že přijdou i krize a s nimi i potřeba mírného tlaku, ale to je naprosto přirozené.)