[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
„Tak co kdybychom si konečně pořídili toho sviště?“ Tuhle větu si přesně pamatuju, protože tou všechno odstartovalo. Měli jsme za sebou tři roky chození, tři roky manželství, jednu svatební cestu na vysněný Nový Zéland a čerstvě i hypotéku na vlastní byt. Co jsme chtěli stihnout, jsme stihli, a nastal čas „odškrtnout si“ další položku – miminko.
Popisuju to s nadsázkou, ale můj muž to tak trochu opravdu bral, je to trochu typ Emil Nádeníček. Takže když si splnil cestovatelský sen a „zajistil nás“, byl připravený začít zodpovědně pracovat na miminku.
Pustili jsme se do toho s vervou a nadšením. To ještě zesílilo, když jsem po třech měsících vítězoslavně vyšla z koupelny s testem v ruce. Okamžitě jsme začali plánovat, co a jak bude, Michal se těšil, jak bude sestavovat postýlku…
V devátém týdnu jsem začala krvácet a o miminko přišla. Byl to pro nás strašný šok, protože s něčím takovým – obzvlášť pár dnů po prohlídce u doktorky, kde bylo vše v pořádku – ani ve snu nepočítal. Tohle do našich plánů zkrátka nepatřilo!
Nevím, kdo to snášel hůř. Musela jsem na drobný zákrok do nemocnice, pak jsem byla týden doma a každý jsme se s tím vyrovnával po svém. Nejhorší bylo, že jsme předtím tu novinku řekli v rodině i kamarádům a teď jsme všem oznamovali, že z toho nic nebude. Ty rozpaky a trapné ticho byly hrozné. Ale chápu je, málokdo ví, co v takové situaci říkat.
Gynekoložka mi doporučila počkat aspoň čtvrt roku, než se začneme znovu snažit o dítě. Poctivě jsme to dodrželi a pak na to „hupli“ znovu. Ale už to bylo nějaké jiné. Najednou jsme se oba začali bát, už jsme nebrali jako samozřejmost, že všechno půjde hladce, a možná i proto trvalo půl roku, než jsem znovu otěhotněla. Už jsme z toho byli docela nervózní, a tak se nám dost ulevilo.
Ale jen na chvilku, pak jsme se začali bát o to víc. „Tentokrát nikomu nic neřekneme, dokud to nebude fakt jistý, nejlépe až ve chvíli, kdy porodíš!“ vtipkoval Michal, ale myslel to vlastně napůl vážně.
Dobře jsme udělali. Těhotenství skončilo dřív, než pořádně začalo – jen jsem došla na prohlídku a ukázalo se, že jde o zamlklý potrat. Opět nemocnice, revize, další doporučení počkat několik měsíců. A doma smutek a deprese.
Zahnali jsme ji pořádnou dovolenou a odhodlávali se k dalšímu pokusu. Michal to snášel ještě hůř než já, pořád měl pocit, že je to jeho vina a že jako chlap selhal, ačkoli je to samozřejmě nesmysl. Jeho nálady byly jako na houpačce. „Do třetice už to musí vyjít, to je jasná věc!“ vyhlašoval jeden den. „Já už se dopředu bojím, že to zas nevyjde, máme zkrátka smůlu…“ utápěl se v tom jindy.
K třetímu těhotenství jsme se propracovávali skoro rok. Když jsem to zjistila, chvíli jsem si pohrávala s myšlenkou, že to snad Michalovi ani neřeknu. Vždyť by mě jen stresoval! Ale nakonec jsem to neudělala, připadalo by mi to nefér a chtěla jsem všechnu radost i obavy sdílet s ním.
A tak jsme se zase opatrně těšili, strachovali se a modlili. Až do jedenáctého týdne, kdy už to vypadalo opravdu nadějně a my se pomalu chystali oznámit radostnou novinku. Jenže nám zase nebylo dopřáno. Už potřetí!
Když jsem ten večer začala doma krvácet, myslela jsem, že to snad ani nepřežiju, jak to bolelo. Ne tam dole, ale někde uvnitř hrudníku se to všechno svíralo. Ta bezmoc, vědomí, že je to zase ztracené, šílené výčitky, že nejsem schopná donosit miminko, po kterém tak moc toužím.
V nemocnici mi nakonec dali antidepresiva, skoro proti mé vůli. Po návratu domů jsem ale měla pocit, že by je potřeboval spíš Michal. Měsíc s ním nebyla řeč, chodil jak tělo bez duše. Oba jsme se přísně vyhýbali jakékoli zmínce o dalším miminku, na věty jako „Zkusíme to zase“ platilo přísné embargo.
Ale ačkoli jsem mlčela, v duchu jsem věděla, že prostě do toho chci jít znova, zkoušet to pořád a pořád, jednou to přece vyjít musí! Po dvou měsících jsem se oklepala z nejhoršího a konečně měla sílu o tom začít mluvit. Jenže se ukázalo, že Michal už o ničem mluvit nechce.
Oznámil mi, že o všem přemýšlel a už nechce absolvovat další takové trauma. „Asi nám tím osud – nebo jak tomu chceš říkat – naznačuje, že my dva prostě dítě mít nemáme. Celé ty dva měsíce nad tím hloubám a dospěl jsem k tomu, že to tak má být. Že se nic nemá lámat přes koleno. Dostali jsme jasný signál, že k nám miminko nechce, tak se s tím musíme nějak smířit. Můžeme být šťastní i jen sami dva, ne?“
Nevěřila jsem svým uším. Jak na takovou věc proboha přišel? Ani na vteřinu jsem si neuměla přestavit, že bych neměla děti, a to jsem mu taky hned řekla. A on se na mě rozkřičel. „A kolikrát to chceš ještě zkoušet? Desetkrát? Dvacetkrát?! Pokaždé kvůli tomu skončíš v nemocnici a budou se v tobě hrabat?“ Byl vyloženě zlý a mně nedocházelo, že je to hlavně proto, že je nešťastný.
Pohádali jsme se jako nikdy, pak spolu pár dnů nemluvili, znovu se pohádali, znovu měli tichou domácnost… A víceméně je to tak doteď. Ani jeden z nás svůj názor nezměnil. Já jsem odhodlaná vytrvat, zkoušet to, dokonce jsem byla na testech a se mnou je vše v pořádku. Evidentně i s Michalem, když počít se nám podaří.
Jaké jsou nevědomé příčiny neplodnosti?
Doktorka mi řekla, že někomu se to prostě stává a vzhledem k našemu věku (je mi 29 let) by ještě zůstala optimistická a vytrvala. Ale i když jsem tohle všechno Michalovi řekla, on je neoblomný. „Jestli chceš dítě, tak si na to budeš muset najít někoho jinýho!“ vmetl mi dokonce v jedné hádce.
Vím, že kolem sebe kope, protože má nelogicky pocit, že za to může, znám jeho povahu. Měl přece všechno tak hezky naplánované, a ono to nevyšlo, nesplnil úkol! Ale netuším, jak ho přesvědčit, aby změnil názor. Chci s ním zůstat, miluju ho. Ale dítě chci. A pevně věřím, že to může dopadnout dobře!