[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Kamarádka Jana mi vyprávěla, jak šla se svou sedmiletou dcerou Aničkou a její o rok starší spolužačkou do lesa. Holčičky vesele pobíhaly a starší Bětka co chvíli povídá: „Jé, co je tohle?“ „To je choroš, taková houba, víš?“ poučila Bětku mladší Anička. Následovalo vysvětlování, jak si ptáčci staví hnízdo u jednoho spadlého stromu nebo údiv nad proběhnuvší veverkou. Bětka hraje čtyřikrát týdně tenis, na les jednoduše nemá čas. Ale nejde jen o tenis.
Dnešní děti nechodí moc ven a už vůbec ne samy. Do škol je vozíme auty a vyzvedáváme taktéž. Odpoledne mají kroužky a tréninky a o víkendu jezdíme na výlety, abychom jim vynahradili, že v týdnu není na nic čas. Poslat je pro půlku chleba se bojíme, protože by musely přejít silnici k večerce a hlavně se nesmějí raději vůbec s nikým dát do řeči, protože co kdyby to byl zlý člověk...
Nedávno jsme strávili příjemné odpoledne u kamarádky. Velká zahrada, na ní dvanáct dětí a spokojené maminky u kávy. Dřevěný domeček s prolézačkou, houpačkou a klouzačkou. Bazén s teplou vodou, pískoviště, různé typy vozítek, míče a další pomůcky a možnosti ke hře. Od stolu maminek se co pět minut ozývalo: „neber mu to“, „jdi se omluvit“, „netahejte se o ten traktůrek“, „tak kdo to měl první“…
Dnešní děti jsou zvyklé, že za ně rodiče ledacos vyřeší a udělají. Většině lidí se změnil životní styl, míváme i dvě auta v rodině, a tak děti samy pěšky nechodí. Nakoupíme horu jídla v supermarketu, takže cestu pro rohlíky nahradí rozpečené zmražené bagety. Čas vyplňujeme řízenými aktivitami a děti samotné před domem obvykle nenecháváme.
„Nedávno o prázdninách jsem syny ve věku 7 a 9 let vypustila do vesnice se spacáky v rukou,“ vypravuje Majka. „Přišli druhý den ráno. My jsme byli na nákupu, kluci se jen přezuli a najedli a zase si šli hrát někam ven. Sešli jsme se u oběda a vyprávěli mi o svých dobrodružstvích. Jsem ale šťastná za to, že žijeme na malé vesnici, všichni se tu znají, děti jsou jedna velká parta a starší pomůžou mladším. V nejhorším mají u sebe mobil, a kdyby se něco stalo, zavolají mi.“
Majka má ale štěstí, že nežije v USA. Tady totiž ve státě Ohio nedávno odešel osmiletý chlapec z kostela a venku si pokojně hrál. Pak se přemístil do obchodu, kde si prohlížel hračky. Jeden ze zákazníků zavolal policii, když viděl samotné dítě. A tatínkovi teď hrozí až 6 let ve vězení. V USA totiž nesmí dítě do 18 let zůstat venku samotné, v Austrálii pak do 12.
Máme štěstí, že naše právní předpisy neříkají, odkdy mohou být děti samotné. To nás však pochopitelně nezbavuje odpovědnosti, kterou stanovuje zákon o rodině. Rodičovská zodpovědnost zahrnuje mimo jiné péči o zdraví dítěte, dále odpovědnost za škodu podle občanského zákoníku a trestní odpovědnost podle trestního zákoníku, kdy by mohlo dojít například k trestnému činu ublížení na zdraví z nedbalosti – tak praví zákony.
Podle terapeutky Evy Labusové, poradkyně pro oblast rodičovství, výchovy a mezilidských vztahů, je to něco nenahraditelného. „Především mají děti otevřený prostor pro neomezený pohyb. Dále prostor uměle neorganizovaný, v němž lze naplno rozvinout fantazii, uplatnit všechny smysly, oddávat se spontánním hrám a zůstat aktivní. A v neposlední řadě nabízí pobyt venku bez rodičů také možnost pěstovat dětská přátelství včetně různých tajemství, což je důležité pro utváření autonomie osobnosti.“
Máte-li pocit, že se vaše dítě s kamarády vidí dostatečně, protože má třikrát týdně výtvarku nebo tenisový trénink, zamyslete se trochu více nad náplní takového společně stráveného času. Sedět vedle sebe nad vznikajícími obrázky je totiž něco diametrálně odlišného od stavění bunkrů mezi větvemi stromů. „V tomto směru skutečně stojí za zamyšlení i to, v jakém typu dětského kolektivu se naše děti pohybují. V různých typech kroužků se sice týden co týden setkávají stejné děti, ale bez možnosti skutečného sdílení prožitků. Skautské oddíly, kde zejména při pobytech v přírodě děti zažívají nevšední situace a překonávají nepohodlí nebo jsou jeden na druhém závislé, jsou nesrovnatelně přínosnější než poněkud umělé aktivity typu kroužků keramiky, kde děti sice něco vytvářejí, ale obvykle bez vzájemné komunikace a bez přímého kontaktu s praktickým životem,“ vysvětluje Labusová.
„Grilovali jsme s přáteli a čtyři děti si společně hrály i přesto, že nejmladšímu byly čtyři a té nejstarší jedenáct,“ vypravuje Tereza. „Asi půl hodiny jsme o nich nevěděli a najednou všichni přišli, že by chtěli jít k silnici prodávat jablka. Dokázali společně otrhat strom v sadu, napsat cedulky s cenovkami, jablka a švestky rozmístit do bedýnek, co objevili v garáži, a vymyslet, kdo je za co zodpovědný. Nestačili jsme se divit a hru s nimi dohráli až do konce. Jeden z tatínků se převlékl, půjčil si kolo, jel ‚náhodou kolem‘ a koupil si jablka. Dodnes na tu legraci děti vzpomínají.“
Je jasné, že nemůžete pustit dvouleté dítě do sadu za domem, ať si tu samo hraje. Ale kdy nastane ten správný čas? Jednodušší a dřívější asimilaci mezi vrstevníky a přechod k samostatnosti mají pochopitelně mladší sourozenci. Jako rodiče jsme nejkompetentnější k posouzení, zda na to naše dítě „už má“, a přesto nás může realita překvapit, jako se to stalo Lence.
„Bydlíme také na vesnici, děti sousedů ve věku od tří do sedmi let většinou běhají po dědině samy, ale já pouštím jen naši šestiletou dceru, a to jen kolem plotu, kde na polňačce jezdí na kole. Čtyřletého syna jsem jednou pustila taky a hned mi zmizel se sousedovic dětmi k potoku, kde pouštěli loďky. Měla jsem o syna takový strach, že už ho raději načas nepouštím nikam.“
Samostatnost se vyplatí trénovat. Kolem pátého roku věku dítěte vyzkoušejte odejít na krátký nákup v nedalekém obchodě, samozřejmě po dohodě s dítětem. Ujistěte ho, že se za chvilku vrátíte, a pak sledujte, jak celou čtvrthodinku zvládlo. Pokud vás vítá klidné a v pohodě, byla to pro něj příjemná zkušenost. Jestli ale brečí, raději zase s odchody měsíc počkejte. „S narůstajícím věkem by mělo přibývat samostatnosti, a tedy pobývání dítěte i ve venkovním prostředí o samotě nebo s vrstevníky,“ vysvětluje dále Labusová.
„Na menší děti dávají rodiče zpovzdálí pochopitelně i nadále pozor, ale nemají, pokud možno, příliš zasahovat do spontánních dětských her. Je až překvapivé, jak a s čím si děti v přírodě dokážou hrát. Ukazuje se, že potřebují jen minimum umělých hraček, často si vystačí jen s přírodninami a fantazií.“
Děti mají přirozenou touhu být se svými vrstevníky a hrát si podle svého. My rodiče máme z mnoha věcí strach, který nám brání je pustit bez dohledu kamkoli dál než do dětského pokoje. Tím je ale o mnoho připravujeme, i když jim zajistíme kolektiv třeba na kroužcích nebo pozváním kamarádů domů. Kouzlo improvizace venku má na děti úžasný vliv, a naopak.
„Rodiče se nebojí jen úrazů, svou roli hraje i smog, rušná doprava a v neposlední řadě nebezpečí číhající ze strany drogových dealerů či pedofi lů. Čím dál více dětí je tak odkázáno na zábavu v uzavřené místnosti, jíž dnes nezřídka už od útlého věku dominuje televize a počítač,“ uvádí Labusová. „To ale může mít pro dětskou duši katastrofální následky.“ Dostupnost informací a medializované případy neštěstí nás však nutí k tomu být přespříliš opatrní.
Děti tak chodí na pět kroužků místo ježdění na kole s kamarády, čas tráví v nákupních centrech a u televize nebo si hrají samy za hradbou zahrady. „Přestože města jsou obecně méně bezpečná a přátelská než venkov, není jednoznačné, že by se dětem z venkova dařilo nutně lépe,“ doplňuje Labusová. „Výzkumy ukazují, že více než na prostředí záleží na rodičích, jak své děti motivují a jakým způsobem dbají na jejich trávení času. Města jsou sice pro svou přelidněnost a zároveň anonymitu méně přátelská, zase ale nabízejí mnoho cenné zábavy a vyžití, které na venkově chybějí.“
Ze všeho je nejdůležitější dbát na přínosnost organizování dětského času, to znamená vyhledávat aktivity, které podporují tvořivost, samostatnost, odolnost i překonávané nepohodlí. A pomoci tak dětem „umět si hrát“ i přesto, že třeba zdánlivě nemají moc příležitostí kde. Jak říká maminka Simona: „Hřiště pro starší děti se ani nevyskytují. Já vlastně chápu, že děti jsou doma, v centrech, na kroužcích. Starší děti vůbec nemají vyžití, takže demolují hřiště malým dětem nebo nemají co dělat. Ale my si i na sídlišti hráli šipkovanou, na schovku, házeli si s míčem, jezdili na kole… Dnes je to však jiné.“
Jednoduše asi vyrůstá generace dětí, které se nemohou a neumějí samy zabavit. I proto bychom jim tu šanci měli dávat postupně odmala.