Maminka.czDěti a mateřství

Anna: Léta jsme nemohli mít děti. Teď jich máme 5. Všechny vlastní

Michaela Karavarakis 25.  5.  2014
Anna: Léta jsme nemohli mít děti. Teď jich máme 5. Všechny vlastní
Život často připraví nečekaná překvapení. U Anny a jejího manžela lékaři nedávali mnoho šancí na otěhotnění přirozenou cestou, takže jim k nim pomohli. Narodila se jim dvojčata. Přírodě to však bylo málo a připravila nečekaný dárek.

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

„Přesně si pamatuju, jak zoufalá jsem byla, když jsem nemohla otěhotnět,“ svěřuje se Anna (37). „A pak doktoři zjistili, že mám autoimunitní zánět štítné žlázy a manželův spermiogram taky nevypadal dobře. Byla jsem devastovaná z představy, že třeba nikdy nebudeme mít děti. Kdyby mi někdo řekl, že do třech let jich budeme mít 5 a všechny vlastní, řekla bych, že se určitě zbláznil.“

„Než jsme se v nemocnici, kde jsem se začala léčit, dostali do fáze umělého oplodnění, trvalo to rok,“ vzpomíná Anna. „Všechna možná vyšetření, krevní testy, čekání na výsledky, čekání na další prohlídky, další testy, další čekání,… Bylo to nekonečné. A pak po téměř šesti měsících pouze chráněného sexu a braní kortikoidů nám paní doktorka řekla, že jsme konečně připraveni. Že příští měsíc nás může objednat na umělé oplodnění.

Konečně těhotná!

Tehdy si člověk mohl ještě vybrat, kolik embryí si nechá na poprvé zavést - jestli jedno, nebo dvě. A lékaři se spíše klonili ke dvěma. Na transferu se mnou byla paní, která chtěla pouze jedno embryo. Měli doma již sedmiletou holčičku a tak se chtěli vyhnout možnosti dvojčat. Lékařka ji však nakonec přesvědčila, aby si nechala zavést dvě. Potkávaly jsme se s tou paní pak na kontrolách. Nejdříve se jí uchytila obě, ale když jsem ji potkala na ultrazvuku v šestém měsíci, svěřila se mi, že jedno bohužel odumřelo a byla nevýslovně šťastná, že tehdy lékařku poslechla.

Ale zpátky k nám. Týden po transferu jsem dostala křeče – přesně jak menstruační. Trvaly několik dnů. Pokaždé, když jsem šla na záchod, počítala jsem v duchu s tím, že zjistím, že jsem právě dostala měsíčky. Jenže nic takového se nedělo. Vydržela jsem neudělat si těhotenský test. Dva týdny po transferu jsem šla do nemocnice na krevní test, který měl definitivně potvrdit či vyvrátit těhotenství. Za nekonečné 4 hodiny jsem volala kvůli výsledkům a – neskutečné se stalo skutečným – byly pozitivní! Byla jsem těhotná.

Na svět přišla Klárka s Anetkou

Za devět měsíců (přesně 39 týdnů) se nám narodily nádherné zdravé holčičky Klárka a Anetka. Přišly na svět císařským řezem, protože se jim na svět pořád nechtělo a nechtělo a lékaři už dále nemohli čekat. Holky byly velké – každá měla 3 kila – a pro mé tělo už to byla velká zátěž. Po porodu jsme s manželem antikoncepci neřešili. Stálo nás to takové úsilí otěhotnět – za pomoci lékařů, věděli jsme jistě, že přirozenou cestou to nejde. To byl však omyl.

Těhotná?! Cože?

Když holkám bylo deset měsíců, vydali jsme se na naši první dovolenou ke kamarádům do Rakouska. Pamatuju, jak jsem ráno před cestou vstala z postele a tak se mi zatočila hlava, že jsem si musela hned zase sednout. K snídani jsem si vzala jablko a málem jsem šla zvracet. Celý den jsem měla žaludek jak na vodě, břicho nafouklé, trochu křeče,… A tak to šlo dalších pět dní.

Nejdřív jsem si myslela, že to je menstruace. A pak postupně jsem začala nabývat přesvědčení, že to menstruace nebude. Nemohla jsem se dočkat, až se vrátíme domů a já zkontroluju svůj menstruační kalendář. Když jsme přijeli, byla jsem si už téměř jistá tím, že jsem těhotná, ale manželovi jsem zatím nic neříkala. Moje první cesta vedla do lékárny a večer jsem s třesoucí se rukou zamířila s testem do koupelny. Dvě čárky vyskočily jasnější než slunce na obloze.

Zase dvojčata?

Manžel byl nevýslovně šťastný. Vždycky jsme mluvili o tom, že bychom ještě rádi třetí. Objednala jsem se ke své gynekoložce a čekali jsme. Rodiče ani jednoho z nás nebyli z té novinky nejdřív moc nadšení. ‚Tři děti? Prosím tě, jak to uživíte?‘ říkali nám. A pak přišel den vyšetření. Ležela jsem na lehátku a paní doktorka mi na ultrazvuku ukazovala to nové miminko, co ve mně rostlo. Jenže pak ji úsměv ztuhnul. Lekla jsem se, co se stalo, a moje první myšlenka byla, že je něco v nepořádku. Paní doktorka se po chvíli narovnala a úplně omráčená povídá: ‚Oni jsou tam dvě.‘

Které přežije?

Prakticky vzápětí mi navrhla redukci, což znamená, že jedno z embryí se jehlou skrz dutinu břišní zkrátka usmrtí. Přišlo mi to strašné a v duchu jsem věděla, že ani já ani manžel bychom s něčím takovým nikdy nesouhlasili. Paní doktorka ale povídá, ať si vezmeme čas na rozmyšlenou, doma to probereme a za dva týdny, ať jí přijdu říct. Manžel byl z té zprávy docela omráčen, Oba jsme byli. Ale když jsme to zvládli jednou, zvládneme to i podruhé, řekli jsme si. Za dva týdny jsem ke gynekoložce jela s jasnou odpovědí.

Překvapení na ultrazvuku

Nejdřív jsme probraly naše rozhodnutí obě děti si nechat a paní doktorka mi vyprávěla, jak ne vždy se donosí obě embrya, že jedno poměrně často v průběhu prvního trimestru odumře, takže to, že teď čekáme dvě, ještě nemusí nic znamenat. Snažila se mě asi uklidnit. Pak navrhla, že se na ně na obě ještě podíváme, a tam nás čekalo další překvapení. Na obrazovce vyskočilo ještě další - třetí. Musím přiznat, že to dostalo už i mě.

Sárinka, Rozárka a Kubíček

Po počátečním šoku jsme si doma s manželem sedli a začali jsme reálně zvažovat možnost redukce, jenže ani jeden jsme z toho neměli dobrý pocit. Snažili jsme se vzájemně přesvědčit, že to je to jediné správné řešení, ale oba jsme věděli, že to tak necítíme. Ten den, kdy jsem měla volat paní doktorce a objednat se na termín zákroku, jsem manželovi řekla, že si je chci nechat všechny. A on mě jenom objal a povídá: ‚Dyť já vím, já taky.‘ A tak bylo rozhodnuto. Donosila jsem dvě zdravé děti jednou, snad to zvládnu ještě jednou se třemi. Moje paní doktorka z toho myslím nebyla moc nadšená, ale co mohla dělat.

Ve 32. týdnu mě hospitalizovali v porodnici, protože se báli, aby mi nepraskla děloha v místě předchozího císařského řezu. A ve 36. týdnu se to konečně stalo! Porodila jsem Sárinku (2,2 kg), Rozárku (1,9 kg) a Kubíčka (1,8 kg). Všechny zdravé a v pořádku.

Dva kočáry, pět dětí,… docela hoňka

Od města jsme dostali paní na pomoc a musím říct, že jsme za ni vážně vděční. Vypere, pověsí prádlo, uvaří holkám, připraví mléko pro malé, pomůže nám vypravit se ven a vzít je všechny na procházku… Když někam jdeme, tlačíme dva kočáry, protože holky toho samy ještě moc neujdou. Za pár měsíců oslaví své druhé narozeniny, miminkům jsou teď 3 měsíce.

Je to honička přirozeně, nikdy nekončící kolotoč, ale naštěstí nás malí nechají v noci docela vyspat, což nás drží nad vodou. A taky fakt, že jsme byli od začátku zvyklí na dvě dětičky, najednou se teď hodí. Aspoň jsme už trochu věděli, do čeho jdeme. 

Témata: Děti, První myšlenka, Velká zátěž, První cesta, Nemo, Ted, Nekončící kolotoč, Šárinka, Předchozí císař, Vlast, Autoimunitní zánět, Menstruační kalendář, Správné řešení, Sárinku, Anetka, Let, Anna, Počáteční šok