Maminka.czVaše příběhy

Babička o vnoučata vůbec nestojí, těm je to líto. Co s tím?

20.  7.  2019
Mít pro své děti milující babičky je určitě snem každé mámy. A jak zjišťuji, rozhodně to není samozřejmost. V případě mé mámy se dá dokonce říct, že v roli babičky mě zklamala na celé čáře. Nejde ani tak o mě, jako právě o děti. Těm je to moc líto.

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Když jsem po roce od svatby konečně otěhotněla, dozvěděla se to moje máma jako první, dokonce ještě dřív než můj muž. Ačkoli vypadala, že má radost, přece jen jsem tehdy čekala trochu emotivnější reakci než prosté „No vida, to jsou věci, tak to je krásné!“ Vždycky jsem si představovala, že až budu těhotná, moje máma to bude prožívat se mnou a bude se těšit pomalu stejně jako já.

Očekávala jsem to, protože jako na vlastní mámu si na ni nemůžu stěžovat. Na dětství mám hezké vzpomínky, nijak jsem nestrádala ani citově, ani materiálně. Proto je pro mě záhadou, proč je mámin vztah k vnoučatům tak odtažitý.

Babička upřednostňuje jedno vnouče. Podle vědců za to mohou i geny

V těhotenství jsem to moc neřešila, měla jsem se sebou co dělat, navíc můj muž se mnou všechno prožíval dost intenzivně, takže to byla hlavně společná záležitost nás dvou. Že se z mámy zatím neklube úplně typická babička, jsem si ovšem všimla hned po porodu.

ČTĚTE TAKÉ: Hlídání vnoučat: Je to povinnost prarodičů, nebo ne?

Její nezájem jsem přestala řešit!

Ačkoli bydlíme v jednom městě, do porodnice za mnou nepřišla, ačkoli jsem o to velmi stála. Už ani nevím, jaký uvedla důvod, zkrátka poprvé naši Elišku viděla až doma. Pochovala si ji, rozplývala se, to ano, ale bylo to takové… nijaké. Nechci vypadat nějak přecitlivěle, ale mám srovnání s kamarádkami, vím, co vyprávějí o svých mámách nebo tchyních (tu my už bohužel nemáme) ony. Jak kolikrát mají spíš opačný problém – babičky jsou na vnoučata natěšené natolik, že by se k nim nejraději nastěhovaly.

Moje máma je ale od začátku pasivní. Jsme zvyklé si spolu párkrát to týdne zatelefonovat a minimálně jednou týdně se vidět. To se s příchodem Elišky nezměnilo, ale vlastně jsem každé setkání iniciovala já. Mámu nikdy nenapadlo zavolat první a zeptat se na malou, natož navrhnout návštěvu nebo nedejbože nějakou pomoc.

GALERIE: Dojemné fotky dědečků a babiček s dětmi: Tady je šest důvodů, proč dnes oslavit Den prarodičů

A když se za dva roky narodil Jáchym, bylo to úplně stejné, ne-li ještě horší. Postupně jsem si tedy zvykla, že moje máma na rozdíl od jiných babiček nevozí kočárek, nechodí na večerní koupání, nežadoní, aby si mohla pochovat miminko, nenakupuje dětské oblečky… Pokud jsem ji požádala v nevyhnutelných situacích o pomoc, většinou mě neodmítla, ale z jejího chování bylo patrné, že ji to vlastně obtěžuje.

Byla jsem z toho dlouho smutná a snažila se všemu přijít na kloub, ale jakékoli pokusy se o tom nějak pobavit máma nějakým způsobem odbyla. Nakonec jsem se se stavem věcí prostě smířila a přestala to řešit.

Až donedávna.

Babička nás nemá ráda? 

Jak děti rostou, všímají si, že je s babičkou něco špatně. Že nechodí na jejich besídky, představení, nepřijde pro ně do školky, nevezme je na výlet vlakem ani do zoo. To všechno totiž babičky jejich spolužáků ve školce a ve škole dělají. A hlavně starší Elišce už to vrtá hlavou a začíná se ptát. Jáchym spíš mlčí, ale poslouchá taky a pak mi položí zákeřnou otázku třeba o týden později, kdy už na všechno zapomenu.

„Mami, babička nás nemá ráda?“ ptá se třeba. „Jak jsi na to přišel, prosím tě?“ zaskočí mě. „No, když za námi vlastně vůbec nechodí, nikdy sem nepřijde. Vždycky chodíme my k ní a ve školce pro mě nebyla ani jednou. A pro ostatní děti babičky chodí,“ odzbrojí mě.

Tchyně měří dvojím metrem. Mé děti jsou pro ni až na druhém místě

A vysvětlujte pak něco, když víte, že to dítě má pravdu… Vždycky to zahraju nějak do autu s tím, že babička má zkrátka moc práce nebo jí není dobře nebo chce trávit čas i s dalšími lidmi. Ale leze mi to z pusy těžce a vím, že už si s tím dlouho nevystačím.

Jsem naštvaná a zklamaná

Mám na mámu vztek, protože na dětech vidím, že je jim to líto a že si myslí, že babičce něco provedly, když si jich vůbec nevšímá. Pomalu si to začínám myslet taky a jsem naštvaná, že je jí to úplně jedno.

Nedávno jsem opět tohle téma zkusila otevřít. Odbyla mě jako vždycky. „Prosím tě, ty všechno moc řešíš. Děti chtějí trávit čas s dětmi, ne se starou bábou. S tou ho nechce trávit nikdo, pomalu ani vlastní dcera, tak je to.“

Zarazilo mě, co řekla. Skoro mi to začíná připadat, jako by babička na děti žárlila a připadala si odstrčená. Je pravda, že než se narodily, trávily jsme spolu hodně času těmi „ženskými“ věcmi, na které si máma dost potrpí: nákupy, kadeřnictví, kosmetika, čas od času víkend v lázních. Ale to přece může dělat dál i beze mě a já s dvěma prcky těžko můžu žít životem jako dříve!

Navíc jsem se opravdu snažila s mámou zůstat ve stejně intenzivním kontaktu jako předtím. To ona se stáhla a je skoro div se jí dovolat. Tak nevím. Nerada bych jí nějak ublížila, ale když mi nedá ani šanci zjistit, jak to je, jde to těžko. Navíc při vší úctě k ní, je to dospělá osoba a může říct, když se jí něco nelíbí. Mnohem důležitější jsou pro mě pocity mých malých dětí. A ty jsou kvůli babičce dost smíšené.

Hanka, 37 let

Děti nechtějí k prarodičům. Jsou moc přísní, stěžují si!
Témata: Rodina a vztahy, Péče o dítě a jeho výchova, Vaše příběhy, Babička, Rodina a vy, Prarodiče, Mateřská škola, Prázdniny, Vnoučata, Jáchym, Vnouče, Role babičky, Mámách, Děti, Kadeřnictví, Babi, Lít, Máma, Nést