Bára Poláková: Těhotenství bylo mé tajemství

Herečka a zpěvačka Bára Poláková (31) je pořád v jednom kole, i pár týdnů před porodem. Dokončuje nahrávání své první desky, právě organizuje natáčení klipu k písni Nafrněná a na příští rok už plánuje turné. „Tedy pokud to miminko dovolí,“ říká Bára s úsměvem.

Když jsme se domlouvaly, kde se sejdeme, Bára Poláková navrhla malou kavárnu nedaleko metra Staroměstská. „Přišla jsem sem z nostalgie. Na DAMU jsem tu totiž dělala za barem,“ vysvětluje herečka, která své první dítě čeká s hercem Pavlem Liškou. Zatímco u vedlejších stolků živě debatují skupinky studentů, mluvíme s Bárou o třech podobách mateřství, o „očkovacím dilematu“, ale i o občanské angažovanosti. 

Jak se cítíte? A ve kterém jste vlastně týdnu? 

Ani přesně nevím! Ale podívám se do takové šikovné aplikace, kterou mám v telefonu. Já to teď nepozoruji každý týden. Na začátku jsem sledovala den po dnu, co přesně se vyvíjí, protože to bylo strašně zajímavé a bylo toho hodně. Ale teď už všechny orgány hlavně rostou a vše se zvětšuje. Aha! Tak 29. týden, vidíte to. „Mozek roste velmi rychle a vytlačuje měkké lebeční kosti.“ Hm, tak pořád je to dost zajímavé, což mi připomíná, že si musím vzít vitaminy. 

Berete přípravky pro těhotné od začátku? A hodně si hlídáte životosprávu? 

Teď jsem si zrovna jedny koupila. Ale spíš se snažím do sebe nahnat vitaminy přirozenou formou. Mám výhodu, že stromy i keře zrovna plodí, zelenina na zahradě je taky zralá, takže je to takové plynulé a logické. Životosprávu si hlídám hodně, stejně jako dřív. Až na kouření a pití. Obojí samozřejmě dostalo okamžitě radikální stopku. Byly to přežitky z rozjařených let na škole. Ale nás mamka odmala vedla ke zdravé výživě, tak nám to připadá doma úplně normální.

Měla krámek zdravé výživy v Kolíně na náměstí. Musela toho tehdy nechat, protože se to vůbec nevyplatilo, v devadesátých letech lidi ještě přemýšleli jinak. Ale aspoň jsme několik let nenakupovali jinde a všechny tři ségry jsme na tom vyrostly. Sice jsme tenkrát byli všem pro smích, ale naši jsou dodnes oba zdraví a plní síly. 

Kde zdravé jídlo nakupujete teď? 

Mám moc ráda objevování malých obchůdků. Nesnáším hypermarkety. Těm potravinám tam nevěřím, mám z nich vždy pocit, že na mě volají: „Ahoj, já sice vypadám zvenku jako rajče, ale uvnitř jsem úplně prázdné a bez chuti, protože mě vypěstovali hrózně moc rychle, hnojili chemickými granulemi a nastříkali na mě spoustu látek proti plísním, abych se jim nezkazilo, víš?!“

Pak jíte rajče ze zahrady a vzpomenete si, jak má rajče vlastně chutnat. Stejné to je s kuřaty napíchanými steroidy, s masem obecně, s naředěnými sýry, s ovocem vymáchaným v chemických roztocích a tak dál. Je fakt šílené, kam jsme se dostali. Jeden čas jsem z toho měla opravdu panickou hrůzu. Nechápu svědomí těch, co z toho mají neuvěřitelné obraty, že jim to za to stojí. Asi stojí, no. Ale to už bych se dostala jinam… a hlavně bych se rozčilovala.

Ráda chodím na Jiřák na trhy. Je to sice kolikrát předražené, ale hlavně že trhy existují. Že i ti, kteří nemají přístup k žádné zahrádce, můžou mít doma opravdovou zeleninu. 

Jste pořád hodně vytížená. Stíháte se vůbec na miminko těšit? 

Je pravda, že na to často zapomínám. Asi i proto, že bříško nebylo dlouho vidět. Ale každý večer si povídáme. Někdy v duchu, někdy nahlas. Taky mi moc pomáhá moje starší ségra Saša. Má jednu tříletou holčičku a jednu půlroční, a protože je hodně aktivní, založila v těhotenství web pro maminky, aby dělala to, co ji baví, a zároveň se uživila. Je legrační, jak mě její práce nikdy moc neoslovovala a pořádně jsem ten web ani neprozkoumala, a teď jsem ráda, že se tam můžu na všechno podívat a zorientovat se. 

Jak daleko jste s nahráváním desky? 

Vyjde na konci září, takže teď nahráváme, radíme se, zkrátka všechno ladíme dohromady. Před týdnem se natáčel a stříhal klip k Nafrněné. To byla organizačně velká fuška, což pochopíte, až uvidíte, kolik tam hraje hereček. A jakých!!! Nejlepších… haha. Všem jsem jim vděčná, že do toho šly zadarmo a s takovou energií.

Takže vlastně pracuju pořád, ostatně stejně jako většina žen. Nedělala bych z toho nic výjimečného. Je důležité uchovávat v sobě radost. A mně moje práce radost dává. Na druhé straně, na příští rok je naplánováno turné, ale když si to miminko nebude přát, tak turné nebude. Hahá… teď by mě určitě ráda slyšela Iva Milerová, ředitelka Supraphonu… Ne, myslím to tak, že se co nejvíc přizpůsobím, abych děťátko nešidila a mohla zároveň dělat to, co mě baví. 

Jak se k vašemu těhotenství postavili? 

V Supraphonu? Vstřícně a chápavě, až mě to překvapilo. Deska byla naplánovaná a já se docela bála říct, že jsem ve třetím měsíci. Po důležité poradě, na které se už jednalo o termínech a o křtu, jsem si vzala Ivu stranou a řekla jí pravdu. A ona byla nadšená! Hned řekla, že to zvládnem, jen si musíme pospíšit s nahráváním, abych měla sílu, energii, nápady.

Nezahlídla jsem v její reakci ani trošku negace nebo náznaku, že to komplikuje situaci. Bylo a je vidět, že mé těhotenství je pro ni na prvním místě, všechno ostatní je sice důležité, ale druhotné. 

I pro vás? 

Myslím, že nebudu ani máma, která obtočí svůj život kolem dítěte, ale ani ambiciózní matka, taková, pro kterou je nezbytně nutné, aby se dítě podřídilo jejímu životu a kariéře. Myslím, že budu někde uprostřed jako Saša. 

Který z těchto typů matek ve vašem okolí převažuje? 

Kromě sestry ve svém okolí vlastně žádné matky nemám. S kamarádkami, kterým je taky kolem třicítky, si z toho děláme srandu, že jsme opravdu úplně posunutá generace. Teď jsem kvůli tomu klipu obvolávala celou naši velikou partičku, patnáct dvacet holek, a z nejbližších vrstevnic jsem fakt první. 
I když některé mě ujišťují, ať se nebojím, že se teď po mně strhne lavina. 

A sestra? 

Ta to vnímá podobně jako já. Je k holčičkám strašně pozorná a vnímavá a všechno jim dokáže po dobrém vysvětlit, ale zároveň se věnuje své práci. Všechno jim funguje harmonicky a já jsem přesvědčená, že je podstatné pořád si držet svoji identitu.

Zůstat u toho, co vás baví a naplňuje. Co jste vy. Aby se jednoho dne nestalo, že vám děti odejdou a vy se najednou zarazíte a hledáte, co že je to TO, co vás někdy dávno vlastně bavilo. Navíc to, že máte svůj vlastní prostor, je myslím velmi důležité i pro samotné děti. 

Klepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázek

Alespoň děti vidí, že maminka není jen ten, kdo poskytuje rodině servis… 

Ano, a přitom to tak bývalo! Myslím, že způsob, jak k těmhle věcem přistupujeme my dnes, je úplně normální, že nenormální bylo, když to bylo jinak. Ženy bývaly servané z věčného vyvařování, praní, uklízení, mytí a tak dál. Ani nestíhaly být pro děti kamarádkami a rozumět jim.

Alespoň tak si pamatuju babičku. Možná to ve „vyšších vrstvách“ bylo jinak, ale tam to neznám. Tohle se mi zdá zrovna jako změna k lepšímu, na rozdíl od jiných. 

Parta kamarádek, o kterých jste mluvila, je ještě ze školy? 

Ano, většinou z DAMU. Třeba Týnka Průchová, která tu dnes svátečně obsluhuje, byla dva roky pode mnou. Já tu pracovala celý druhák. Po nocích, tedy spíš do noci. A ráno v osm pěkně na trénink. 

Na trénink? 

Měli jsme rozvrh od osmi do šesti do večera, většinou se začínalo tanečním tréninkem nebo akrobacií. Do tří ráno jsme stály za barem, někdy jsme se i „picly“ a pak jsme po pár hodinách spánku vyrazily s kocovinou na trénink. Ale ve dvaceti to člověk všechno dá a stihne a pořád je nabitý energií…

Zrovna před chvílí jsme tu seděli s bývalým spolužákem a vzpomínali. Byl o pár ročníků výš, takže na DAMU už jsme se nepotkali, ale stejně se všichni průběžně vídáme při práci. Je to srandovní, jak se tak různě všichni mícháme a potkáváme. Taková veliká partička. Někdy by mě zajímalo, kolik nás vlastně je. Všech známých. 

Takže nejste konkurence, ale parťáci? 

Konkurence jste vždycky, ale může být buď přející, nebo nenávistná. A Čechy jsou tak malé, že na nenávistnou konkurenci je to trochu legrační. Je otázkou času, kdy s tím, koho pomlouváte, budete pracovat a poznáte, že věci jsou třeba úplně jinak. 

Některé herečky mají ale naprosto odlišný pocit… 

Třeba jsou zakomplexované nebo mají nějaké problémy. Odsuzování je hrozně tenký led. I když se někdo zachová v určité situaci objektivně špatně, nevidíte do něj a nemůžete chápat, co ho k tomu vede. Nevíte, jaký rozhovor s mámou tomu předcházel, co řeší v osobním životě, jaké má sebevědomí z dětství… Když je to holka, tak jestli se jí nesmáli spolužáci na základce kvůli prsům… Nebo má třeba jizvu nad okem, které si nikdo nevšimne, ale ona z ní má mindráky…

Je tolik věcí, které člověka můžou trápit a které si my herečky – nebo obecně přecitlivělí lidé – na sebe navymýšlíme. Takže s odsuzováním bych byla opatrná. Jasně že jsem taky milionkrát byla na někoho naštvaná, protože mě svým chováním vytočil, ale většinou si to vyříkáme a jede se dál. 

To je ale umění, které neovládá každý. 

A já na to taky nemám recept. Ale na holky, které mám okolo sebe, jsem měla štěstí. Lidé, které máte blízko, moc dobře vědí, proč blízko jsou, a mají vás rádi za to, kdo jste. Naopak ti, kdo blízko nejsou, si na vás vždycky najdou chyby a vytvoří zlost, když potřebují. A v tom případě vám může být jedno, že jsou daleko. Je to jejich příběh.

Klepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázek

Každá žena má ale i kamarádky, které v přítelkyni hledají oporu. 

To ano, ale přirozenou zásadou přátelství je to, že se síly musí vyvažovat. Základní rovnováha musí fungovat, nemůže to být jednostranné. Přátelství je ještě mnohem složitější útvar než vztah. Může ho úplně přesahovat. Trváním, protože některé kamarádky si společně projdou několika vztahy s chlapy, než se usadí, ale i hloubkou. Mluvím teď o obohacení, které je v přátelství možné. Pro mě je to hrozně, hrozně moc důležité. Zásadní. 

Jsou blízké kamarádky podobné povahy jako vy, nebo spíš protikladné? 

Nad tím jsem se nikdy takhle nezamyslela. Každá z nich je jiná a jedinečná. A s každou máme jiné životní období, kdy se na sebe naladíme a jsme hodně u sebe, a pak jsou u sebe třeba jiné dvě, a takhle se to pořád míchá. A to je moc fajn. 

Máte celoživotní kamarádku, třeba ještě ze základky? 

Až z gymplu, ale ne z našeho. Lucka chodila v Poděbradech na státní gympl, já na soukromý. Na základce jsem si žádné přátelství na celý život nevytvořila, moc si z ní nepamatuju. Vnímám ji jako takový zvláštní rychločas, protože ze sedmé třídy jsem už šla na gympl. 

Ptám se proto, že já takovou kamarádku mám. Zatímco já si se vším lámala hlavu, ona vždycky řekla věci na plnou pusu. A člověku se náhle rozsvítí… 

Já je mám taky ráda, tyhle zemité, jasné lidi. Říkám o nich, že mají jednoho ducha. V češtině má slovo „jednoduchý“ prvotně negativní zabarvení, ale když se rozloží na dvě slova, je to vlastně strašně krásné. Jedno-duchý. Takoví lidé vidí naprosto jasně.

Mám pár takových kamarádů a hrozně se mi líbí, jak dokážou věci pojmenovat a vystihnout – úplně normálně, bez dlouhého rozebírání a „serepetiček“ kolem. Závidím jim to a učím se, protože to tak je dobře. Tahle doba je zbytečně překombinovaná a „přepřemýšlená“. 

Není to i tím, že málo pracujeme rukama? 

Je pravda, že řemesel obecně hodně ubývá a přibývá makléřů, manažerů, taxikářů, poradců, ale zase nesmíme zapomínat na těch x tisíc žen, které rukama pracují. Na ty, které fakt dřou a peněz z toho mají minimálně. A jsou z permanentního nedostatku zoufalé… 

Tím se dostáváme k vaší občanské angažovanosti. Ve hře Blonďatá bestie jste si zahrála Kristýnu Kočí. Angažujete se nějakým způsobem i dnes? 

Průběžně pomáhám organizaci Rekonstrukce státu. Naposledy se spoty, vymýšleli jsme je společně, dokonce jsem jeden režírovala. Účastnila jsem se i teď jejich poslední kampaně Odtemnění státu. 

Není zase tolik žen, které cítí potřebu ovlivňovat věci veřejné. Co vás k tomu vlastně přivedlo? 

Nikdy jsem se netajila tím, že když jsme začínali s Kočí, houby jsem věděla. Tenkrát, ve čtyřiadvaceti, jsem ještě byla v modu rozlítaného studenta, který se o politiku nezajímá. Jenže když nejste úplně zabedněná a zjistíte, o co jde, samozřejmě vás to začne štvát.

Tenkrát mi v divadle popsali, co přesně se stalo, a během tří dnů jsme to nazkoušeli. V tomhle ohledu to byl přerod, začala jsem vnímat, že se kolem děje něco nepřípustného. Takže tahle moje angažovanost vznikla skutečně naprosto přirozeně. 

Myslíte, že umělci můžou politické dění reálně ovlivnit? 

To je otázka. Konkrétně ta Kočí, to už byl vtip sám o sobě, takže by byla škoda to nezparodovat. Nevím, no. I kdyby byl dopad minimální, určitě je lepší něco dělat než mlčet a nechat si všechno líbit. Já mám za tohle hrozně ráda Davida Kollera, který se politicky angažuje už léta. Každé ráno sjíždí zpravodajské weby, má obrovský přehled. 

Vy je denně nesjíždíte? 

Ne, to fakt ne. Ale když se začnu zajímat o nějaké téma, snažím se jít do hloubky. Teď se to zrovna týká očkování dětí, protože ho budu už brzy řešit. Hodně si to pročítáme právě se Sašou. A z některých informací jsme v šoku, a můj přítel taky. 

Jaký názor tedy zastáváte? 

Nedávno jsem četla výroky doktorky Ludmily Elekové, která byla vyhlášena Lékařkou roku, a ta mi otevřela ještě úplně jiný pohled na celou věc. Ona totiž začala polemizovat o tom, jestli očkování vůbec má takovou efektivitu, jak si všichni myslíme. Říká, že nikdo nikdy vlastně neprokázal, že fakt, že nemáme spálu nebo tuberkulózu, vůbec souvisí s očkováním. 

A s čím? 

S tím, že žijeme jinak než před sto lety. Tyhle nemoci už postupně mizely v 19. a 20. století a paní doktorka Eleková vysvětlovala, že to je hlavně díky změně životního stylu. Uváděla příklad na tzv. Mýdlové studii. Tím zpochybnila celou funkčnost očkování! A vy pak opravdu nevíte, jestli nejste jen zatažena do obrovského obchodu s naším zdravím a jestli to s námi někdo vůbec myslí dobře.

Zajímalo by mě, co ministr zdravotnictví myslel výrokem, že očkování má sice nežádoucí účinky, ale jeho benefit je výrazně převyšuje. Asi si pod slovem benefit představujeme každý něco jiného. Proč jinde může být očkování dobrovolné a tady ne? Systém dobrovolného očkování funguje v řadě evropských států. Německo, Francie, Švýcarsko a tak dál. Jak nás vlastně může někdo nutit, když existují důkazy o tom, že miminka takovou nálož hliníku a vůbec kombinaci všeho v pár měsících života nemůžou zvládnout? To tělíčko není dost silné. Navíc rapidně roste výskyt autismu, a to přece nejsou všechno náhody.

Je to vážně tak strašně smutné, co někteří dokážou dělat jiným lidem kvůli penězům. Chápu, že je v tom opravdu hodně peněz, tolik, že si je většina z nás neumí ani představit. Ale k čemu jim jsou, když mají na svědomí tolik bolesti a strachu? Nerozumím tomu. 

Jak budete tedy postupovat vy? 

To si teď nejsem jista. Původně jsem si myslela, že hexavakcínu nechám miminku nějak rozložit, to jsem považovala za úplný základ. Jenže pak jsem si načetla další informace, a podle nich to tedy vypadá, že čtyři z těch vakcín vůbec nejsou potřeba! Podle výroků paní doktorky Elekové možná není vlastně potřeba žádné.

Nevím, možná že se pokusím spojit přímo s ní a poradím se, co se dá všechno dělat. Doufám, že do půl roku se něco změní. A určitě musím najít pediatra, který bude stejného názoru jako já. Důvěra k lékaři je zásadní. Musíte mít jistotu, že vás nemanipuluje do něčeho, co je z různých důvodů výhodné pro něj nebo mu to řekl někdo nad ním. Někdo mi říkal, že hexavakcína se dá rozložit, jenže pediatři to neradi vidí. Co je to za výmluvu a způsob uvažování? „Že to jde, ale neradi to vidí?!?!“ Asi víc papírování, že?

Je to zdraví mého dítěte, lékař je lékařem proto, aby fungoval hlavně v našem zájmu, a ne aby říkal, že ve svém vlastním zájmu něco nerad vidí. A pokud se u něj objeví syndrom vyhoření a prostě si chce hlavně zjednodušit práci, tak má jít radši dělat třeba taxikáře. Na druhé straně chápu, že už ani lékaři sami mnohdy nevědí, kde je vlastně pravda. Dostávají pokyny „svrchu“ a z jejich pozice je těžké něco dělat. Je to prostě celé dost zamotané. 

A my už jsme zvyklé s lékaři diskutovat, na rozdíl od generace našich matek, že? 

Ano, a to je hrozně důležité. Stejně se to ale teprve učíme. Proč máme nejhorší jídlo z celé Evropy? Protože si to necháme líbit! Francouzi by vylítli a udělali by takovou scénu, že by si obchody už nikdy nedovolily nabízet třeba plesnivou zeleninu nebo zelené maso. My jsme pořád bojácní. Máme strach, že když si budeme stěžovat, vyzní to trapně, někdo nás pomluví nebo se to nakonec ještě obrátí proti nám. 

Čemu tento přístup přičítáte? Výchově, „národní povaze“... 

Myslím, že by to mohl být přežitek z minulého režimu. Ten respekt je mnohdy umělý: pan učitel, pan doktor, pan ředitel je ten, kdo všechno ví nejlíp a k němuž se musí přistupovat s úctou. Ale on pan ředitel taky může dělat chyby a nemyslet všechno dobře. Přesto je podlézáním leckde nasáklý vzduch. Ale něco, myslím, se přece jen začíná zlepšovat, a to je všeobecná informovanost.

Nebyli jsme zvyklí, že informace jsou k dispozici, a hlavně že si je můžeme shánět sami. A že autorita nemá vždycky pravdu. To se týká právě i pediatrů. A co je důležitější, než když jde o zdraví vašeho dítěte… 

Nic! 

Právě. To se pak matka promění v samici, v gorilu a zabíjecí saň. Kamarádka byla s dítětem s vysokou horečkou v nemocnici a doktor ho nechtěl ošetřit. Vyprávěla mi, jak cítila, že se v tu chvíli proměnila v „medvědici“ a zařvala: „Ne, to dítě tady ošetříte, a hotovo!“ A opravdu to hned udělali. Fenomén mámy je to nejsilnější… 

Nemyslíte, že tím, že se tátové mnohem víc zapojují do výchovy, mají i oni silný ochranitelský instinkt? 

To já nedokážu posoudit. Nevidím do jiných domácností. Tátové mají určitě ochranitelský instinkt, to je jasné. Vždyť mají na starost celou smečku! A když už jste u těch učitelů, to je taky zásadní osoba. Nevím, jestli se to už nějak změnilo, ale za nás často učili ti, co se nedostali jinam než na „peďák“. Bylo málo těch, kteří učili opravdu proto, že je to bavilo. A bylo snadné cítit mezi nimi rozdíl.

Učitel by měl být zároveň dobrým psychologem, umět studenty nadchnout, ať je to hudební nástroj, cizí jazyk nebo cokoli jiného. Je obrovské štěstí, když někoho takového najdete. Bohužel mám pocit, že ve školství i v kultuře se pořád snižuje laťka, což se samozřejmě odráží nejen v úrovni vzdělání, ale i v obecném vkusu. Někdy mě napadá, jestli dokonce nejde o úmyslné „oblbování“ lidí. 

Vraťme se k vašemu těhotenství. Na začátku jste ho tajila z pověrčivosti, nebo ze strachu, že by z plánované desky sešlo? 

Jsem pověrčivá, takže jsme to v první fázi nikomu neříkali. Až po třech měsících se to dozvěděli naši a právě Iva ze Supraphonu. Kdyby tenkrát natáčení desky zrušili, nedalo by se nic dělat. I když by mi to samozřejmě bylo líto, protože na ní s Honzou Muchowem pracujeme už dlouho. Ale dopadlo to dobře a já cítím, že je správné tu práci dokončit a vykročit do nové životní etapy. Mít tvůrčí fázi za sebou a pak se uvidí. 

Jak se vám v těhotenství tvoří? Některé ženy cítí útlum, což tvorbě logicky překáží. 

Je pravda, že jsem zkoušela jedno představení a to jsem musela zrušit, protože mi v té době bylo všechno jedno. Úplně jiná energie. Ale teď nezkouším a ani nemusím nic psát, protože texty už jsem měla připravené a jenom jsme z nich vybírali. Je fakt, že při zpívání se zadýchávám a jsem rychleji unavená. Ale jinak o těhotenství vlastně vůbec nevím. Jen v noci se občas převaluju. 

Jak se vám podařilo tak dlouho tajit novinu, ze které má člověk radost? 

Mně přišlo hezké mít společné tajemství. Nejdřív jen s miminkem, pak s partnerem. 

Takže ani jemu jste to neřekla hned? 

Řekla. Nebo myslím, že jsem si nechala den pro sebe. On byl Pavel zrovna v Bolívii. 

Za jak dlouho se vrátil? 

Asi za čtrnáct dní. Těhotenský test jsem si udělala v Yogatě, kam chodím cvičit, zrovna jsem tam byla na masáži. Takže jako první to věděla Ivana Jungová, cvičitelka a zároveň moje dobrá kamarádka. Druhá čárka na testu byla úplně světlounká, pamatuju si, že Ivana s kamennou tváří konstatovala „No, není to výrazné, ale ani neznatelné.“ To bylo strašně srandovní, jak to řekla. 

A jinak jste to tajemství opravdu dokázala udržet až do konce prvního trimestru? 

Druhého. Do konce druhého trimestru. Ale úplně ne. Pro mě bylo podstatné sdílet to s kamarádkami osobně. Proto mě hrozně mrzelo, když mi do Londýna, kam jsem odjela za kamarádkou, přišla SMS od jiné kamarádky, která se o mém těhotenství dozvěděla na Šumavě od úplně cizího člověka. A já si myslela, že to ví pět lidí!

Tenkrát jsem se strašně naštvala, protože jsem tušila, kdo tu novinu pustil dál, a já to zrovna s ní chtěla sdílet osobně a poradovat se. Ale pak jsem si uvědomila, že kdo tuhle situaci nezažil anebo to takhle nevnímá, nemůže to ani chápat. A že si o tom lidé chtějí povídat, protože je to něco hezkého a nového. Nestihla jsem to ve třech případech asi z patnácti, tak to jde. 

A jak reagoval přítel? Normálně, hezky. Kdyby špatně, postrádalo by význam, že to je můj přítel. Jasně že vám dojde ta velká zodpovědnost a jste z toho zaskočená. Ale myslím, že jsem zaskočená mnohem víc já. On je úplně vyrovnaný a natěšený. 

Má už desetiletého syna, tak si to dá ještě jednou… 

To si dá ještě víckrát. Myslím, že by chtěl tak osm dětí. Já tak devět. Takže ještě párkrát si to zopakujem. 

Foto: Lucie Robinson 

Přihlásit se


AKTUÁLNÍ HOROSKOP

Dnes umíte druhé potěšit svým pracovním přístupem, ale také dát před přáteli najevo, co se ve vás skrývá za skutečnou sílu. Přesto dnes…
Maminka na Facebooku



Výpočet data porodu


Spočítejte si ovulaci