reklama

Barbora Špotáková: Ráda pozoruji Janečka, když spí

Je držitelkou světového rekordu a hrdou majitelkou dvou olympijských medailí. Oštěpařka Barbora Špotáková se po porodu vrací k tomu, co miluje – tedy ke sportu. A moc se těší, až jí na závody bude jezdit fandit celá rodina i se synem Janečkem (1 rok) v čele.

Na focení dorazila Barbora jen pár hodin poté, co se vrátila z tréninkového soustředění ve Španělsku. Omlouvala se už předem, že Janeček bude asi mrzutý, protože se během pár hodin nestihl dostatečně aklimatizovat na chladné české počasí (focení probíhalo na počátku května) ani dospat, co v letadle nestihl. Ale spletla se. Její syn byl skvělý a okouzlil celý tým.

Jakmile se začalo s focením, spolupracoval, jako by si uvědomoval vážnost situace. Ukázal, že je opravdu profík schopný podávat jen ty nejlepší výkony – stejně jako jeho maminka. Během rozhovoru jsem se od Barbory dozvěděla, že každý vrcholový sportovec musí být tak trochu „šoumen“, takže když si dám dvě a dvě dohromady, je to jasné – z Bářina syna bude olympionik, herec nebo zpěvák. V každém případě o něm určitě ještě uslyšíme!

Změnilo vám rodičovství život víc než první medaile?

Porovnat se to dá třeba v tom, že obojí jsou obrovské životní změny. Na druhou stranu je fakt, že jsem nikdy pořádně nevěděla, kolik mám medailí, to za mě počítali jiní. (smích) Čímž ale nechci říct, že bych si jich nevážila! Prostě mi to celkové číslo jen nepřipadalo nijak důležité. Takže medaile mi počítají jiní, ale tím, že mám (zatím) jednoho syna jsem si stoprocentně jistá. (smích) Ale vážně. Vím, že jsem svého času měla sedm medailí z různých závodů včetně olympiády a říkali, že to mají jen tři atleti na světě. Toho si asi vážím víc než jednotlivých medailí samostatně, že jsem vydržela být dlouhodobě ve formě. A konzistentní ve výkonu…

Když se bavíme o konzistenci a kontinuitě při získávání medailí, budeme se bavit i o tom, jak to vidíte s kontinuitou příchodu vašich dětí na svět? Kolik jich bude?

No, tak to těžko říct. Určitě bych ale ráda, aby Janeček nebyl jedináček. Nechtěla bych, aby byl sám. S přítelem se na tomhle shodneme, takže je jasné, že pokud to půjde, další sourozenec bude. S Lukášem ale víme, že to nebude v nejbližší době, protože bych na druhou stranu ráda, když už jsem se k atletice vrátila, vydržela alespoň na olympiádu do Ria. Pak se uvidí.

Co je pro vás cennější? Medaile, nebo narození syna? Co pokládáte za větší vítězství? A dá se to vlastně takhle porovnávat?

Porovnávat se to nedá. Je to něco jiného, ale radost vždycky obrovská. Je jasné, že jako máma to vnímám tak, že tohle, tedy Janeček na klíně, je důležitější než jakákoli medaile, kterou jsem kdy získala.

Vzpomínáte si na okamžik, kdy jste Janečka dostala poprvé do ruky?

Jasně, to se přece nedá zapomenout. Nikdy. Rozhodně je to první dítě, třeba u druhého už ty okamžiky tolik prožívat nebudu, ale pamatuju si každou minutu prvních chvil, kdy jsem ho měla v náruči.

Druhé budete prožívat stejně intenzivně, i třetí…

Fakt? Tak to jsem ráda a těším se. Bála jsem se trochu, že četností toho prožitku člověk „otupí“. Ale je fakt, že jsem k narození dítěte přistupovala tak, že to člověk zažije tak maximálně pětkrát za život, a že je to tedy velice výjimečná situace. (smích) Vím, že jsme na sále byli s Lukášem oba neskutečně dojatí. Oba jsme měli slzy v očích…

Takže partner u porodu byl?

Jasně, oba jsme brečeli a nakonec se mě porodník ptal, jestli mě něco nebolí, když tolik pláču. A já mu vysvětlovala, že je to dojetí, že bolest, pokud nějaká momentálně je, vůbec nevnímám. Byla jsem jako želva. Obrovské slzy, dojetí a radost. Bylo to pěkné. Navíc Janeček se narodil hned ráno, a když se narodil, tak k nám oknem začaly intenzivně pronikat sluneční paprsky. Najednou se rozestoupila noc, přišlo ráno a dopadalo na nás slunce. Bylo zajímavé, že to byly na dlouhou dobu poslední sluneční paprsky, protože následně přišla povodeň v roce 2013. Pršelo pět dnů v kuse, ale o to zajímavější byl ten první okamžik.

Prozradíte, kde jste rodila? U Apolináře. Abych řekla pravdu, prostředí nebylo úplně super, na druhou stranu rozhodně nejsem žádná dámička a spala jsem kolikrát pod širákem, v různých prostředích… Tuhle porodnici jsem si vybrala kvůli odborníkům a ti tam jsou opravdu nejlepší. Poněkud mě ale překvapilo, že právě ti odborníci, kteří dokazují denně neuvěřitelné věci, mají občas diskutabilní zázemí.

Četla jsem článek, ve kterém vás autor zařadil k národnímu pokladu, vedle korunovačních klenotů a Jardy Jágra. Je to pro vás důležité? Myslíte na to, když chováte syna, nebo je vám to jedno? V době, kdy jste se synem v parku, chováte se jako máma, nebo jako národní poklad (tedy kdybych věděla, jak se národní poklad vlastně má chovat…)?

Chovám se pořád stejně. Aspoň doufám. Stejně jako před lety i dnes a myslím, že toho si na mně lidé cení. (Janeček nám vstoupil do debaty se svou roční slovní zásobou: „Hmmmm.“) Vím, že mě lidé na ulici poznávají a zastavují, a proto se podle toho musím chovat. A snažím se, abych je nezklamala.

Takže jste pořád za hodnou Báru? Nikdy nedáte najevo únavu?

Na veřejnosti ano, ale doma je to jiné. Doma si můžu ulevit, ale určitě beru vážně to, jak se ke mně lidé chovají, že mi fandí a poznávají mě. Vážím si toho. I toho, že o mně někdo napíše, že patřím k českému národnímu pokladu. Možná se nad tím trochu pozastavím, proč a z jakého důvodu to někdo napsal, ale snažím se chovat tak, abych splnila očekávání na mě kladená. Nechci lidi zklamat.

Jak se vyrovnáváte se stresem spojeným s mateřstvím? Stejně jako s tím na závodech?

Mám i geneticky dobře dané, že v tom největším stresu jsem schopná zapnout, uklidnit se a uvolnit. Velké vypětí mi nevadí v okamžiku, kdy o něco jde. Naopak mi stres spíše pomáhá. A tak to funguje i v mateřství. Když se budeme bavit o dlouhém porodu, taky jsem musela v určitém momentu zabojovat a právě schopnost koncentrace a vědomí, že to musím dát, mi pomohla a neplakala jsem na sále bolestí ani nenadávala. (smích)

Myslíte si, že vám jako vrcholové sportovkyni umění překonávat bolest a koncentrovat se usnadnilo porod?

Rozhodně bych s tím souhlasila.

Jste v lepší fyzické kondici než 99 % českých žen. Z toho důvodu jste rodila v klidu a pohodě?

To asi úplně ne, ale fyzická připravenost je pro takový výkon, jakým porod bezesporu je, poměrně zásadní. Pokud je někdo zvyklý hýbat se, při pohybu překonávat bolest a umět zatnout zuby, jde mu to celé mnohem snáz. O tom jsem přesvědčená. A taky pokud je porod dlouhý a žena nemá fyzičku, rychle se vyčerpá… A potom se zbytečně trápí.

Jak proběhl váš porod? Bylo všechno v pořádku, nebo nastaly komplikace?

Relativně dobře. Přijali mě v šest večer, v osm ráno byl Janeček na světě. Neumím ale spočítat, jestli je to hodně, nebo málo. Někdo řekne, že rodil tři dny v kuse, a to do toho počítá i první slabé kontrakce. Doba porodu se opravdu podle mého měří hrozně těžko. Takže ani nevím, co víc bych k tomu řekla. V každém případě výsledek za to stojí a v okamžiku, kdy máte v ruce miminko, je vám jedno, jestli to bolelo, nebo ne, jak dlouho...

Je Janeček hodné miminko?

Pořád jsem se bála, že bude moc akční, hyperaktivní… Ale je naprosto zlatý. Dobře spí, protože se přes den hodně vyběhá, je aktivní. A pak si, stejně jako maminka, umí i odpočinout, takže spí dvakrát denně a rád. V postýlce si odpočine víc než v kočárku, navíc odmalička spal dobře i v noci. Neřešila jsem nějaké ty rady, že bych ho po třech hodinách měla budit na kojení, a prostě jsem ho nechala prospat. Spal i osm hodin v kuse jako novorozeně, prostě tak, jak mu to vyhovovalo.

Spí ve své postýlce, nebo v rodičovské posteli?

Ve své postýlce, hned vedle rodičovské postele. A nad ránem se stěhuje k mamince. Když chci, aby ještě chvíli spal, tak ho přendávám. A to jsou ty nejkrásnější okamžiky, kdy on odpočívá a já se na něj doslova nemůžu vynadívat. A navíc tak hezky voní…

Jste sportovní typ. Co vy a móda? Třeba něco typicky ženského – volány, krajky, podpatky?

Tak v těch mě tedy moc často neuvidíte. Sport a pohyb je moje přirozenost.

Kdyby vám dneska někdo řekl, že už nikdy si nesmíte vzít džíny, že doba džínová končí, jak byste to nesla?

Jé, po dlouhé době otázka, kterou jsem nečekala. (smích)Vždycky se mě novináři ptají, jestli je něco, na co se mě nikdy nikdo nezeptal. Tak na tohle tedy ne a přitom je to skvělý námět k zamyšlení. Tedy tohle by bylo hrozný, nedokážu si to představit. Kdyby zmizela džínovina, musela bych najít alternativu, něco vynalézt, nechala bych si to patentovat a udělala bych možná celosvětový byznys. (smích)

Váš partner je profesionální hasič, to je velice náročná, ale i záslužná profese. Pomáhá vám, nebo ho vídáte málo? Jak to u vás vlastně teď probíhá?

Já ho naopak hrozně chválím. On pracuje 24 hodin v kuse a pak je s námi dva dny doma. Jednou jsem o tom už mluvila a v tom časopise z toho udělali titulek, jako že doporučuji mít doma hasiče a bude pořád doma. Pravda je ale taková, že doma být může, pokud ale musí, tak běží do práce… Je to proto, že finanční podmínky v téhle profesi nijak skvělé nejsou. Lukáš je teď hodně na stavbě, protože stavíme barák, ale i tak se snaží být s Janečkem co nejvíc. Má z něj radost a každý den bez něj vlastně považuje za promarněný. Děti v tomhle věku se mění hodinu za hodinou a je škoda promeškat byť jen jeden jediný okamžik. Navíc Lukáš dokáže Janečka perfektně rozesmát a spolu řádí tak, že mámu v podstatě ani nepotřebují. (smích)

Byl Janeček plánovaný?

Ano a skvěle to vyšlo. Bylo mi jednatřicet, měla jsem doma druhé olympijské zlato a nebylo co řešit. S Lukášem jsme spolu sedm let, takže jsme věděli, že dítě chceme. Čekali jsme jen na ten správný čas a zadařilo se přesně podle plánu. Byli jsme z toho skutečně nadšení.

Když se zamyslíte nad svou kariérou, jak ji vidíte třeba za deset let?

Bylo by skvělý, kdyby tu seděla Bára se třemi olympijskými zlaty (to třetí z olympiády v Riu) a třemi dětmi. Ale ne třemi chlapečky, mohlo by se zadařit a i holčička by mohla přijít. (smích)

Povedete syna ke sportu?

Rozhodně ano.

  • Co když se ale bude zarputile stavět proti jakékoli sportovní aktivitě? Bude chtít malovat, skládat verše…

Důležité je najít to, co ho bude bavit, a v tom ho podporovat. Jistě, nějakou lásku ke sportu by geneticky danou mít měl, ale nebudu nic lámat přes koleno. Mám synovce, kterému je čtrnáct, snažili jsme se ho na sport nalákat a ono to prostě nejde. A než aby byl nešťastný… Navíc každá máma stejně ví, že když dítě nechce, tak ho prostě nepřinutíte. Díky synovci jsem se naučila jinému přístupu a doufám, že ho budu aplikovat i na syna.

Co kdyby Janeček začal uvažovat o oštěpu? Předáte mu vše, co víte, a dovedete ho k olympiádě?

To je složitější. Hod oštěpem vychází z všestrannosti, takže je předčasné o něčem takovém uvažovat. Ale když si přijde pro radu, ráda mu ji dám. Zatím ho nechám, aby lítal, dělal, co ho baví. Ani tenis bych ho nechtěla nechat hrát, to člověk musí začít ve čtyřech letech a už z toho je jasné, že za něj rozhodují rodiče. Takže bude běhat, lítat na kole a podobně a jednou se uvidí. Jsem pro přirozenější vývoj. Mě naši taky do ničeho netlačili. Oštěpem jsem začala házet v jednadvaceti, a i tak jsem dosáhla na medaile. Shrnuto podtrženo, typ ambiciózní matky rozhodně nejsem.

Určitě vnímáte, že české děti málo sportují a tloustnou. Co byste doporučila jejich maminkám?

Já bych to neviděla tak tragicky. Je fakt, že české děti mají nadváhu, přijde mi ale, že se to zlomilo. Zdá se mi, že si to lidé uvědomují. Stejně jako před lety začali všichni řešit, jestli jedí bio a jaké potraviny vlastně do organismu vkládají, tak začali řešit i pohyb svých dětí. V tomto směru bych chtěla být a také zůstat optimistkou. Vím, že existují třeba sportovní tábory pro děti, takže věřím v lepší zítřky.

Jako sportovkyně si musíte hlídat jídelníček. Co servírujete rodině?

To bych zase neřekla. Snažíme se jíst bio, dokonce jsem na to téma psala diplomku na univerzitě, poslední dobou to ale moc nehlídám. A od doby, co mám Janečka, si ani nestíhám vychutnat každé sousto. Běhám za synem, máme aktivního psa, do toho trénuju… Takže zdravě žiju i s tím, že všechno, co vložím do úst, nemá nálepku bio. Klidně si večer opečeme špekáček… Tolik ke stravě vrcholového sportovce. (smích) Jediné, co mě napadá, že kvůli Janečkovi přestávám solit, což je dobře i pro nás dva s Lukášem.

A co jí malý?

Jedl ze skleniček, protože jsme hodně cestovali, a u těch tří lžiček, které vždy snědl, se mi zdálo nesmyslné, abych vařila jednu mrkev, která je plná pesticidů, a decilitr vývaru. Navíc věřím tomu, že ten obsah je opravdu hlídaný. A stejné je to s ovocnými svačinkami. Domácí ovocné pyré jsem asi nechystala nikdy. Dnes už si začíná brát do ruky kousky toho, co jíme my, baští dobře. A na noc mu dávám Sunar Premium. Možná i díky tomu pak spí osm hodin v kuse. (smích) Chuť k jídlu mu nechybí.

Jste hodně úzkostlivá matka?

Rozhodně. Stačí, když má rýmu, a hned jsem z toho vykolejená. Nejhorší je, když má teplotu a tak, to mě opravdu rozhodí. To, že upadne a je odřený, mě nechá v klidu, protože vím, že takových odřenin ještě bude spousta, navíc u toho ani nebrečí. Když ale má teplotu a neumí říct, co ho bolí, tak to mě trápí. Naštěstí to nebylo mockrát.

Jak zní nejlepší rada ohledně mateřství, kterou vám kdo dal?

Ono je to jinak. Nejhorší je rada, o kterou člověk nestojí. Dobrá rada je naopak ta, když se zeptáte a dotazovaný vám odpoví. Když vám ale „jen tak“ lidi říkají, co máte a nemáte, co byste měla a neměla, to mi vadí. Myslím, že v mateřství se víc než kde jinde vyplatí naslouchat instinktu, sledovat věci. Během prvních dní po porodu, když rozumíte svému tělu a následujete instinkty, neuděláte chybu. Občas mám pocit, že se spousta věcí řeší zbytečně. Kojit a jak, to vše přijde samo. A nejhorší vůbec je, když se člověk začne stresovat, pak totiž věci přestanou fungovat úplně. Proto nechávám věci běžet. Kdyby byl problém, našla bych a oslovila nějakého odborníka, který by pomohl, jsem ale ráda, že jsem toho byla ušetřena. Stručně řečeno, dokud není problém, nebudu ho vyhledávat ani řešit.
Tím si ho jen přivolám.

Říká se, a já to můžu jen potvrdit, že mateřství je velice náročná disciplína. Co vám vzalo?

Čas na čtení. Na to nemám energii, což mě mrzí. Časem budu číst pohádky a pak se vrátím k tomu, co mi utíká teď.

A dalo?

Hrozně moc. Naučila jsem se o sobě spoustu věcí. Konečně jsem pochopila mnohem víc svou mámu a mateřství upevnilo můj vztah s ní. Taky obohatilo můj vztah s Lukášem. Každý den se učím. Trpělivosti a podobně.

Jak jste se dostala po porodu do formy? A jste zase v takové jako před těhotenstvím?

Myslím, že se to povedlo. Ale házení se maličko změnilo. Je to teď už o drobnostech, zbývá doladit jen nějaké nuance. Ale myslím, že to půjde dobře. A doufám, že mi zůstane taková ta předporodní dravost. Dřív jsem hrozně chtěla vyhrávat a doufám, že dnes nebudu spokojená s tím, že mám dítě a najednou si nemusím nic dokazovat. Doufám, že motor, který mě žene k vítězství, v sobě pořád ještě mám, že se zas rozběhne.

Obdivuju, jak dokážete vylézt na stadion, kde je deset tisíc diváků, jste schopna se koncentrovat, a ještě k tomu vyhrát…

V každém sportovci musí být kus šoumena. To k tomu patří. I to šimrání, které během závodů před lidmi zažívám, je jeden z důvodů, proč jsem se vrátila. Chci si to ještě užít. Tu nervozitu potřebuju, mám ji moc ráda. Mně pomohlo třeba i to, když jsem na stadionu slyšela hučet německé publikum a já tam stála a v duchu si říkala: „Tak a teď se podívejte, jak to umí česká holka.“ V dobrém, ale pomáhalo mi to. K vrcholovému sportu show zkrátka patří.

Těšíte se, až vám rodina včetně Janečka bude jezdit fandit?

Na to se těším moc!

Jaká by podle vás měla správná máma být? Máte nějaký ideál?

Máma by měla být pořád po ruce. Pevný bod pro své dítě a jistojistá opora.

A víte, že to máme doživotně?

To si právě uvědomuju každý den. Pamatuju si, že když se Janeček narodil, pochválila jsem se, že jsem dobrá, jak jsem zvládla porod, a pak mi došlo, že jsem za něj odpovědná do konce života. Napořád. A to si srovnat v hlavě, že nejde jen o výzvu krátkodobou, ale celoživotní, to je náročné. Uvědomit si to a v hlavě přeskládat. Jsou dny horší i lepší a důležité je, aby i v horších dnech máma byla oporou. Nejste už sama za sebe, jste tu pro dítě. A v tom je ten největší rozdíl.

(Rozhovor vyšel v časopisu Maminka 6/2014)

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře

reklama
Přihlásit se


AKTUÁLNÍ HOROSKOP

Máte sklon chovat se jako ostatní lidé líně, je ale pravda, že na všem vidíte pozitivní i negativní stránku, která vás překvapuje.…
Maminka na Facebooku


reklama

Výpočet data porodu


Spočítejte si ovulaci


reklama