[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Tříletá Simonka je dle jejího přísného a náročného otce naprosto neschopná. Bojí se sednout na kolo s postranními kolečky, bojí se sjet malý kopeček na odrážedle, bojí se vody a nechce chodit na cvičení, odmítá přespat u babičky, natož pobýt v dětském koutku.
„Co z té holky vyroste? Všeho se bojí, nic jí pořádně nejde, snad bude aspoň hezká!“ říká napůl v žertu a napůl vážně nepříliš sympaticky působící otec holčičky. A dodává cosi o šikovné sestřenici Emě, která ve třech letech lyžuje a bez problémů strávila 14 dní u prarodičů. Také o svých dětech občas takto mluvíte, nebo třeba jen přemýšlíte, také je srovnáváte s druhými?
Asi každý rodič se občas nechá unést aktuální situací, a v duchu či dokonce nahlas srovnává a porovnává dovednosti svého dítěte s dovednostmi, úspěchy či neúspěchy jeho vrstevníků. Je prostě svůdné potěšit se zjištěním, že je na tom někdo ještě hůř, nebo dokonce že je můj potomek nadmíru šikovný a nadaný. Dle známého psychologa, spisovatele a odborníka na mezilidskou komunikaci Johna Graye, je však srovnávání dětí bruslením po velmi tenkém ledu, na kterém rozhodně není radno stavět své představy a plány o budoucnosti dítěte.
John Gray, má pro své názory na porovnání dovedností dětí pádné důvody. Ve své mnohaleté praxi totiž vypozoroval zajímavou skutečnost, na jejímž základě rozděluje děti z pohledu učení a získávání nových dovedností do třech základních skupin – na tzv. běžce, chodce a skokany.
První skupina, kterou nazývá „běžci“, jsou šťastlivci, schopní se mnoho věcí naučit velmi rychle. Navíc dle jeho pozorování bývají běžci v určitých oblastech obvykle nadaní.
Běžcům v patách kráčejí „chodci“, ti vždy potřebují určitý čas a prostor ke zvládnutí nového úkolu. Ten však nakonec krok po kroku, svým tempem, zvládnou.
Poslední, z pohledu rodičů a vychovatelů problémovou, skupinou jsou „skokani“. Tato dítka se dlouho tváří, že vše co jim do jednoho ucha řeknete, druhým zmizí jako pára nad hrncem – naše babičky také říkávaly: „Jako bys hrách na zeď házel…“. U skokanů jednoduše nelze po delší dobu postřehnout naprosto žádné pokroky. Někdy rodiče učení nové věci dokonce vzdají! Jenže skokani umí překvapit! Dávají si dlouho na čas, učí se totiž ve skocích; jeden den nic neumí (a to klidně několik týdnů) a najednou umí vše.
I Gray však zdůrazňuje, že rozdělení dětí na běžce, chodce a skokany je zjednodušené. Nicméně může rodičům i pedagogům značně usnadnit pochopení některých výchovných nesnází. Od „čistokrevného“ skokana se okamžitých výsledků, ani dílčích zlepšení (jako například od chodce) jednoduše nedočkáte.
„Tlačení na pilu“ pod vlivem srovnání s druhými dětmi, nebo dokonce výhrůžky a výčitky naprosto ničemu nepomohou! Dítě bude znechucené, jeho sebevědomí se ocitne na bodu mrazu. Ostatně někdy není na škodu zavzpomínat si na své dětství, vždyť jablko obvykle nepadá daleko od stromu!
Mnozí dospělí vědí, jak krušný bývá život bez zdravého (!) sebevědomí. Bude-li dítko neustále slýchat historky o šikovnější sestřenici, nadaném kamarádovi či zručných holčičkách od vedle, čím mu to prospěje? Zamyslí se snad malé dítě nad sebou a bude zpytovat své svědomí? To je úsměvná představa, že?
Ve chvíli, kdy se však skokanovi podaří poskočit o kus dál, a v některých případech třeba i objektivně dále než „kamarádu běžci“, bude se umět vedle běžců a chodců prosadit, když od útlého dětství slýchá věty podobající se rovnici s výsledkem nula? „Jsi nula! Vždy je zástup lidí, kteří jsou lepší než ty.“ bude mu možná znít v uších ještě v dospělosti.