reklama

Bít, či nebít? Záleží jak to máte doma nastavené...

Jedni s oblibou říkají, že pár facek funguje lépe než zdlouhavé vysvětlování. Jiní varují, že bitím děti rozhodně nevychováme, ale uděláme z nich vystrašené, případně agresivní jedince. Tak kde je pravda?

Fyzické tresty jsou v posledních letech velmi diskutovanou otázkou a dělí odbornou i laickou veřejnost na dva tábory. Pro jednu polovinu jsou přirozené, někdy vlastně nutné. Pro tu druhou znamená i obyčejné plácnutí porušení práv dítěte a představuje pro ně projev čistého, hrubého, zbytečného násilí. I proto se staly fyzické tresty vykonávané na dětech otázkou politickou a také pod vlivem Evropské unie se v médiích i mimo ně stále přetřásá: Je vhodné trestat děti bitím, nebo ne? A pokud ano, tak kde je hranice, která prospívá výchově, rodícím se dětským osobnostem a při níž nehrozí, že dětem po psychické či fyzické stránce ublížíme?

Následky minulosti

Pravda je, že po dlouhá staletí byla výchova dětí okrajovou záležitostí. Děti od čtyř pěti let pomáhaly doma, těžce pracovaly, pokud zlobily, tak jednoduše dostaly na zadek a život šel dál. V běhu všedních dní ani nebyl čas na nějaké psychologické rozbory situace, která právě nastala. Nemluvě o tom, že se dlouho rodilo i deset dětí na rodinu, a v takovém množství prostě prostor pro porozumění křehké dětské duše v okamžiku, kdy rodiče byli rádi, že všechny nakrmí, nebýval. Výprasky tak možná byly logickou cestou, jak děti usměrňovat, a nikdo se nepozastavoval nad tím, jestli děti chodí s modřinami, případně z čeho je mají.

„Moje devadesátiletá babička mi nedávno na otázku, jak vlastně vychovávala své děti, tedy mého tátu a jeho sestru, řekla, že nijak. Neměla na to čas, protože ráno vstávala ve čtyři hodiny ke kravám a večer chodila spát o půlnoci, když zadělala na chleba na další dny. Pokud prý náhodou bylo třeba výchovně zasahovat, spravila to facka nebo pár na zadek a tresty v podobě těžké dřiny, které bylo u nich na statku habaděj,“ potvrzuje dvaatřicetiletá Šárka, maminka sedmiletého chlapečka, která je zastánkyní názoru, že pár na zadek uštědřených v tu pravou chvíli zmůže víc než nekonečné vysvětlování toho, kde dítě udělalo právě chybu a kde by ji příště dělat nemělo. Přesně jako to měly naše prababičky, babičky a vlastně také mámy. Ale nynější generace rodičů už to vidí většinou docela jinak.

Současné trendy

Právě poslední dvě tři desetiletí přinesla zásadní změnu v náhledu na výchovu a odborníci se začali intenzivně věnovat dětské duši i následkům, které si nese z (nadměrných) fyzických trestů. A tento vývoj půjde ještě dál. „Myslím, že je to dlouhotrvající, postupný proces ve vývoji výchovných přístupů, který bude určitě i nadále pokračovat, a to s ohledem na trendy doby, aktuální výzkumy a psychologické studie, jež už nemá k dispozici pouze studovaná, odborná veřejnost, ale i sami rodiče. Jsou tu tzv. populárněnaučné knihy psané odborníky na dětskou duši právě směrem k rodičům. Je tu internet a záplava informací na něm. A jsou i tištěná média, která jen za poslední čtyři roky opakovaně řešila legislativní pokusy o řešení fyzických trestů prostřednictvím zákona, který by je omezoval,“ říká k tomu psycholožka a speciální psycholožka Ivana Vlková.

Hra na perfektního rodiče

Zintenzivňující se míra informovanosti rodičů ale vedla zatím kromě jiného k mnoha extrémům. Jedním z nich se stala touha dosáhnout jakési příručkové vychovatelské dokonalosti. „Stalo se mi, že ještě před narozením dcery jsem přečetla, co jsem mohla. A už do porodnice jela s děsem v očích – u nás doma bylo normální dostat občas na zadek. Ale po všech těch příručkách, které jsem načetla o psychologii dítěte, jsem prostě měla hrůzu z toho, že jednou dítě plesknu po zadečku. Vždyť by to mohlo mít tolik následků! Čas samozřejmě ukázal, že nic se nejí tak horké, jak se to uvaří, a i když je teď malé čerstvých pět let, plesknout jsem ji zatím musela sotva párkrát. Přesto si dobře pamatuju ten chaos, jaký ve mně vyvolala přemíra informací,“ vzpomíná osmadvacetiletá Petra. A není jediná, kdo panikaří.

Rodiče toho dnes čtou totiž tolik, že pak vlastně nemají odvahu na dítě sáhnout z obavy, že by nějak pošramotili jeho křehkou duši. Nikdo nepopírá, že s dětmi je to opravdu na ostří nože. Rodič musí balancovat ve výchově jako na laně nad propastí, ale striktně se držet toho, že dítě nikdy, nikdy, nikdy neuhodím? A že budu jen dokonalý rodič, který rozumí každému gestu svého milovaného potomka? Že se vyznám skvěle v jeho potřebách a budu je do puntíku naplňovat, všechno mu vysvětlím, empaticky objasním, ničím mu neublížím? To je pro rodiče snažící se o příručkovou perfektnost jedině tak cesta do pekel. A co si budeme nalhávat, pro dítě taky. Život a lidi, které během něj potká, se s ním totiž empaticky zdržovat povětšinou nebudou a ledacos by pak takovou ohleduplně, trpělivě vychovávanou skleníkovou kytičku mohlo „semlít“.

Rána jako procitnutí?

I z toho důvodu se zdá, že sem tam, samozřejmě spíše ojediněle, pár na zadek prostě může fungovat i dneska. A bez rodičovských výčitek. Když totiž nezabírá vysvětlování, prosby, argumenty, je mírný fyzický trest něco jako „procitnutí“. Fyzický kontakt při plácnutí dítě jakoby probere ze vztekací agonie, zbytečného pláče nad nezakoupenou hračkou a podobně. Samozřejmě že poté, co vyzkoušíte všechny jindy účinné metody a dítě má ten den obzvlášť velkou vytrvalost v neposlouchání. Pak pár na zadek přece nelze vnímat jako násilí na dítěti, ale jako stručný, výmluvný prostředek k ujasnění situace a vrácení převahy na stranu rodiče (protože děti neustále testují hranice a naši schopnost je udržovat).

„Na druhou stranu, pokud máte s dítětem od počátku nastavený spíše partnerský, přátelský vztah, v němž vaše autorita nehraje takovou roli, mohou být fyzické tresty pro dítě vyrůstající v takovém ovzduší naprosto nepřijatelné a hluboce jej ranit. Bude to pro něj narušení kamarádské rovnováhy. A dojde-li k plácnutí navíc ještě před svědky, bude se takové dítě cítit ponížené a zrazené tím, komu věřilo. Zatímco většinu dětí pouhé plácnutí psychicky nezraní, u takových opravdu šrámy na duši zanechat může. Proto je nutné, aby každý rodič na základě konkrétního vztahu rodič/dítě vyhodnotil, co jeho potomek unese,“ podotýká k tomu Ivana Vlková a dodává: „Nastavím-li vztah autoritářsky bez možnosti se vyjádřit, diskutovat, pak bude dítě fyzický trest přijímat s menšími šrámy než dítě vedené ke vzájemné komunikaci a respektu.“

Ostuda na veřejnosti

Zvláštní kategorií fyzických trestů jsou pak určitě ty, ke kterým jsme jako rorodiče diče donuceni venku, na veřejnosti. Přece jen, krotit dítě vyvádějící uprostřed nákupního centra, to nevyvolává dobrý dojem. Navíc je to dvojsečná zbraň. Jako rodič si plácnutím budu chtít situaci ulehčit, „rozseknout ji“, ale dítě dobře vnímá, že má obecenstvo, a ve spoustě případů toho zkusí využít. Takže po plácnutí, které ani necítí, spustí vyrvál jako týrané zvířátko, a všichni se po vás rázem otáčejí jako po nejhorší matce na světě. Ano, děti jsou výborní manipulátoři!

„A věřte, že právě na veřejnosti bude touto situací dítě manipulovat nejvíce. Cítí totiž, že se musí matka rozhodnout, půjde-li až za hranici, která jí na veřejném místě už po chuti není. Děti umí velmi dobře rozlišit hranici mezi tím, co si mohou dovolit doma, v obchodě, na pískovišti či návštěvě, a zkouší to, dusí matku a uvědomují si, že mají větší prostor na vymezení právě na místech veřejných. Přesto bych kvůli tomu řešení situace neodkládala na doma. Pohledy kolemjdoucích jsou sice nepříjemné, ale výchova dítěte by navzdory pocitům studu měla v takové chvíli převážit. Aby mantinely, které dítě nemá překračovat, i nadále zůstaly na svém místě,“ doporučuje psycholožka s tím, že ať doma, nebo na veřejnosti, fyzický trest by neměl být prvním, ale posledním řešením.

„Kromě toho je nutné mít na paměti, že účinnost fyzických trestů se mění s ohledem na věk trestaného dítěte. Jinak plácnutí vnímá předškolák, jinak školák, o puberťákovi nemluvě. Myslím si, že s rostoucím věkem nastupuje i odlišné vnímání vztahu k násilí. Bude-li dítě navíc fyzicky trestané od plenek až po střední školu, samo si vytvoří názor, že je to účinná cesta k řešení problémů, kterou bude aplikovat na slabších. Vezme zcela přirozeně za své, že není nutné diskutovat, naslouchat a vyjednávat, že si účinně a rychle vystačí s vlastní silou. A tady je zásadní položit si onu otázku, zda děti bít, či nebít. Ve své podstatě má totiž každá rodičovská výchovná facka důsledky vlastně v celospolečenském měřítku,“ upozorňuje Ivana Vlková na další spektrum potenciálních následků, které neuvážené používání fyzických trestů může přinášet nejen pro vaši rodinu.

Méně je prostě více

Aby pár na zadek účinkovalo, také by k takovému trestu nemělo určitě docházet pořád. Při opakovaném, častém bití, které je používáno jako jediný výchovný prostředek, dítě do určité míry emocionálně otupí. Vytvoří si „krustu“, pod kterou ho žádná rána nebolí a která mu dovoluje naopak rodiči, jenž ho bije, ještě více vzdorovat, častěji ho zlobit. Ale jak už jsme naznačili výše, takové pravidelné fyzické tresty prováděné nejen bez ohledu na věk, provinění nebo chybu, kterou dítě udělalo, každé takto „vychovávané“ dítě poznamenají. Může se tak samo brzy chovat vůči svému okolí.

Může se to podepsat na jeho představě o výchově dětí, které jednou bude mít samo, pozměnit to jeho povahu, zatvrdit je, uzavřít do sebe, zkomplikovat mu vztah k sobě samému… „Pravidelně bité, neřkuli týrané děti si skutečně nesou následky po celý život nebo do doby, než najdou v dospělosti odvahu následky takové výchovy terapeuticky řešit. Což by všichni měli udělat už proto, že jsou to skutečně jedinci náchylní k tomu, vytvářet si patologické výchovné vzorce pro svoje potomky, protože jiné výchovné přístupy neznají a mnohdy se s nimi i v dospělosti ztotožní… Z dalších následků nadměrného bití můžeme jmenovat ještě choleričnost, agresivitu, úzkosti, nižší práh citlivosti k zátěži, které jejich okolí budou ovlivňovat dlouho do dospělosti. Stejně jako pocity, že nejsou respektováni, nemají možnost se svobodně vyjadřovat, že jsou bezmocní a nic nedokážou, takže mnohé kolem sebe nenávidí. Vlastně včetně sebe samých,“ varuje na závěr psycholožka a speciální pedagožka Ivana Vlková.

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře

reklama
Přihlásit se


AKTUÁLNÍ HOROSKOP

Nenechejte se dnes odpoledne skrze Saturn vyprovokovat k příliš přehnaně aktivní reakci na pracovní potřeby tak, jak jsou vám…
Maminka na Facebooku


reklama

Výpočet data porodu


Spočítejte si ovulaci


reklama