[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Den „D“ se blíží a vy byste měla mít již všechno připravené.
Nejen věci pro miminko, ale také všechny nezbytnosti do porodnice. Když se dostaví kontrakce, nepanikařte, snažte se zachovat klid a nikam nespěchejte - pokud jde o váš první porod, bude trvat pravděpodobně déle než porod druhý nebo třetí (u prvorozeného dítěte jde o 12-14 hodin v průměru, u dalších dětí asi 7 hodin).
Máte-li bezpečný odvoz (manžel by si měl předem ověřit, kudy pojede, a připravit si pro jistotu alternativní řešení pro případ, že bude hustý provoz nebo se vám rozbije auto), zůstaňte v klidu i tehdy, kdyby se miminku chtělo na svět předčasně. Pokud porodnice není daleko, máte ještě spoustu času dojet tam včas. Mějte telefon po ruce, abyste mohla hned zavolat sanitku. Máte doma malé děti?
Domluvte si hlídání předem. V okamžiku, kdy se stahy dostaví každých 5 až 15 minut a trvají asi jednu minutu a nepolevují, vyrazte do porodnice. Využívejte dýchací techniky, které jste se naučila v předporodních kurzech. Bydlíte-li daleko od porodnice, pro klid v duši se vydejte na cestu raději dřív, nikdo vám hlavu neutrhne.
Pokud možno neřiďte, ale nechte se odvézt. Nemáte kontrakce, ale praskla vám plodová voda? Tekutina může vytékat mírně a téměř neviditelně, ale může jí být naopak skutečně hodně, takže ji nepřehlédnete. V takovém případě následuje porod poměrně brzy, proto na nic nečekejte a jeďte do nemocnice hned.
Jakmile přijedete do porodnice, lékař a porodní asistentka s vámi sepíší „příjem“ a začnou vás připravovat na porod.
Tak to začalo... Ráno jsem se probudila a zjistila, že krvácím. Necítila jsem žádné příznaky a dokonce jsem se po dlouhé době dobře vyspala. Manžel mě tedy naložil a odvezl do porodnice, kde si mě už nechali. Během dne jsem začala mít nepravidelné bolesti, které se do večera změnily v pravidelné po deseti minutách, ale stále jsem se neotevírala. V 5 hodin ráno, po probdělé noci, mě sestra prohlédla.
Měla jsem bolesti po pěti minutách a otevřená jsem byla na 1 cm. V 10 hodin to bylo stejné, jen bolesti byly silnější, ale lékařka mi řekla, že je vše v pořádku a že musíme čekat. V 19 hodin jsem byla otevřená na 2 cm a asi kolem 20 hodiny mi praskla plodová voda. Všechno šlo hrozně pomalu a já byla čím dál vyčerpanější. Střídala jsem sezení na balonu a pobyt ve sprše. Vydržela jsem to do 22. hodiny, kdy jsem byla otevřená na 4 cm a totálně vyčerpaná. Požádala jsem sestřičku o epidurál a po poradě s doktorkou ke mně zavolali anesteziologa. Epidurál mi píchl ve 23.45 a doporučil mi, abych si trochu odpočinula, že se mi uleví.
Lehla jsem si, toho jsem předtím nebyla schopná, ale po 10 minutách přišly zase velké bolesti... Vydržela jsem tři kontrakce a pak manžel zavolal sestru. Prohlédla mě a řekla, že už rodíme... byla to neuvěřitelná úleva. Přemístila jsem se na porodní sál, sestřička zavolala doktorku a dětskou sestru a v 1.03 byl Šimonek na světě.
Vážil 3750 g a měřil 54 cm. Manžel byl po celou dobu se mnou, a to mi hrozně pomohlo. Byl to neuvěřitelný zážitek rodit přirozeně, pro mě i pro manžela, což mohu porovnat s prvním porodem, který proběhl císařským řezem. Samozřejmě že bolesti byly obrovské, ale ten pocit, že jsem mohla mít Šimonka hned u sebe, je nenahraditelný...
Moc pro mě znamenalo přiložení miminka k prsu hned po narození, což při prvním porodu nešlo... Teď je to jiné, mám sice bradavky citlivější, ale plně kojím! Žádný stres, žádné prasklinky ani krev, takže i s kojením to vypadá nadějně...
Jsem šťastná i proto, že to mám všechno za sebou. Že už jsme doma, že jsme zdraví a že mám obě své děti u sebe... Šimonek je zlaté miminko, jen prdíky ho trápí, ale jinak pořád spinká a papá... Beátka ho miluje, jen na něj hrozně něžná, pořád by ho pusinkovala, mazlila se s ním a balila ho do zavinovačky - a říká mu „brácho“.
Ale není to jen růžové, často se navzájem budí. Beátka se začala více vztekat a říct jí na něco „ne“ znamená okamžité vzdorování. Já padám únavou, kdykoli můžu, ale moc toho času není. Manžel mi naštěstí hodně pomáhá, ať s domácností, nebo s dětmi. Na konci šestinedělí si už dětičky konečně užíváme naplno, zvykli jsme si na sebe, je úžasné pozorovat i ty malinkaté pokroky, které Šimík po šesti týdnech zvládá. Jinak Šimonek stále trpí na prdíky, často pláče a nejvíce mu pomáhá masírování bříška a kapičky BabyCalm.
Také se nám hodně osvědčilo vibrující lehátko, které malého uklidňuje. Kojení se nám stále daří, piji meltu a čaje pro těhulky. Jsem ráda, protože u Beátky to nešlo a dost mě to trápilo. Kvůli kojení je pro mě nejhorší vybrat si správné jídlo, tak, aby to neškodilo malému. Přijde mi ale bohužel, že všechno nadýmá anebo je z nějakého důvodu pro kojící maminky nevhodné.
Nejhorší je pro mě pocit strachu, který nyní zažívám, a teď dvojnásobný.
Včera jsem zaslechla divně ztlumený Šimonkův pláč, tak jsem se hrozně vylekala. Beátka ho mazlila tak moc, až ho samou láskou zalehla. Je těžké všechno správně skloubit, aby se Beátka necítila odstrčená, ale aby také pochopila, že některé věci prostě nemůže dělat, i když to vůbec nemyslí zle. Všechno neuvěřitelně rychle uteklo a já se s vámi, čtenářky, loučím. Přeji vám, abyste zažily v těhotenství co nejméně úzkosti a strachu, abyste si všechno co nejvíce užívaly, protože to všechno utíká nenávratně kupředu.
Krásné mateřství vám přeji!