[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
První, kdo poukázal na účelnost a etiku dražby, byl Petr Třešňák v týdeníku Reflex. Kladl si otázku, zda je úplně v pořádku, aby děti samy na sebe vydělávaly peníze. To je jistě relevantní otázka. Kdo dal svolení k focení dětí? Jejich rodiče nebo snad děti samy? To asi těžko. Budou mít z vydražených peněz samotné děti něco? Asi také velmi těžko.
Není to možné pojmout tak, že je kojenecký ústav využil pro své potřeby? Pokud to přeženeme, není to obdobné, jako když si žebračka s sebou vezme dítě, aby tím hrála lidem na city a vybrala víc peněz? Pokud bych věděla, že vybrané peníze půjdou například na účet dítěti z fotky, a to jej bude moct využít po dosažení plnoletosti třeba jen na vzdělání a bydlení, pak by to byla dle mého názoru opravdu bohulibá činnost.
Dle mého názoru je pomoc dětem z kojeneckých ústavů opravdu nezbytná. Co tyto děti vlastně potřebují? Všechny mají dostatek oblečení, jídla i hraček. Situace není taková, že by děti v kojeneckém ústavu trpěly hladem a neměly si s čím pohrát. Kojenecké ústavy zřizuje město nebo kraj, který finančně zajišťuje jeho provoz. Opravdu tedy není nezbytně nutné, abychom krajům a městům pomohli s rozpočtem a dotovali provoz jejich zdravotnického zařízení.
Pokud chcete investovat do kojeneckého ústavu, je dobré položit si opět otázku, co vlastně tamním dětem chybí. Tyto děti postrádají pozornost, citovou vazba či zážitek toho, že se jim někdo individuálně věnuje, chová je, mluví na ně, hraje si s nimi. Na tyto věci vzhledem k provozním povinnostem nezbývá sestřičkám příliš času. Kdybych tedy chtěla přispět kojeneckému ústavu, investuji například do organizace dobrovolnictví. Díky dobrovolníkům se zvýší počet dětí, které někdo pochová, kterým někdo zazpívá a koho bude mít dítě alespoň na chvíli jen pro sebe.
Čtěte také: Dobré skutky po celý rok
Ve zmíněném článku se také autor pozastavuje nad samotnou myšlenkou dotování kojeneckého ústavu. Neměla by se spíše společnost snažit o omezení těchto ústavů a ne jejich provoz ještě podporovat? To je dle mého názoru velmi zásadní a relevantní úvaha. Česká republika je v rámci Evropy na absolutní špičce v počtu dětí v kojeneckých ústavech. Jsou snad v jiných zemích rodiče uvědomělejší? To ani ne, v počtu opuštěných dětí se zásadní rozdíly neobjevují. V jiných zemích ale fungují profesionální pěstounské rodiny. Pokud si někdo vezme domů šest dětí z ústavu, jejich výchova a výživa něco stojí. Navíc kdo s šesti malými dětmi může chodit do práce? Aby mohla profesionální pěstounská péče fungovat, jsou potřeba peníze. A proč nejsou? Protože je stát dává do fungování kojeneckých ústavů a společnost je například touto dražbou fotek podporuje.
Miminka, které musí vyrůstat bez svých rodičů, opravdu potřebují naši pomoc. Místo dotování provozu kojeneckého ústavu by se ale dle mého názoru měl finančně podpořit spíše projekt náhradní rodinné péče. Navíc můžeme pomoci i jiným způsobem než jen finančně. Zapojte se do dobrovolnického programu nebo uspořádejte nátlakovou akci na zákonodárce, aby se zrychlil a zjednodušil proces adopce. Každá podpora poštěných dětí je chválihodná, jen bychom měli asi lépe přemýšlet nad jejím užitkem.