reklama

Celý svět musí být perfektní!

Vaše dítě bude patřit mezi premianty, zvládne tři cizí jazyky, gymnázium a červený diplom jsou samozřejmostí… Věřte nebo ne, u perfekcionistických matek jsou takové myšlenky zcela běžné. Proč?

To, co neexistuje, hledají celý život. Marně. Dokonalost je totiž nedosažitelný ideál. Snaží se vypadat skvěle, působit skvěle, pracovat skvěle, chovat se skvěle, skvěle plnit roli manželky, milenky, šéfky, hostitelky, matky, kamarádky, hospodyně…

Ale jako by se se vzrůstající snahou mít všechno perfektní dokonalosti vzdalovaly. Jestli je totiž perfekcionismu něco vlastní, je to právě jeho absolutní nedosažitelnost.

Za všechno může výchova!

„Podle mých zkušeností s klienty jde o naučené chování, které má obvykle kořeny ve výchově v primární rodině,“ konstatuje brněnská psycholožka Mgr. Katarína Bradáč (www.katarinabradac.cz). Co to přesně znamená? Hned si to vysvětlíme.

Matky, které dnes stojí nad dítětem a chtějí po něm samé jedničky a bezvadně uklizený pokojík, zažily kdysi naprosto totéž. I nad nimi někdo stával a huboval je za každou maličkost. Vštěpoval jim do hlavy, že musejí být nejlepší, nejkrásnější, nejchytřejší, nejrychlejší, nejšikovnější…

Perfektní peklo

„Na své dětství nevzpomínám zrovna ráda,“ přiznává dnes třicetiletá Katka, když začíná vyprávět o tom, jaké je to být vychovávaná perfekcionistickou matkou.
„Byla jsem jedináček, a o to to zřejmě bylo ještě horší. Naše dny měly pevný řád. V týdnu i o víkendu jsem vstávala ve stejný čas. Oblečení do školy muselo být pečlivě vyladěné, učebnice v tašce srovnané podle velikosti, dokonce si pamatuju, jak mě máma byla schopná několikrát přečesávat, protože se jí nedařilo udělat dva rovnoměrně silné culíky či copy. Po škole jsem musela hned domů a už od první třídy vzápětí na několik kroužků. Samozřejmě se mě nikdo neptal, co by mě bavilo. Máma byla přesvědčená, že to ví sama nejlíp a že cokoli mi vybere, zvládnu. A všechno na jedničku. Pořád jsem tedy dřela.

Do školy, na kroužky. Na její zkoušení, které doma zavedla také jako pravidelnost. Jít si jen tak hrát ven, s kamarádkami, to neexistovalo. Když jsem měla všechny úkoly a bylo po kroužcích, máma mě učila vařit, žehlit, starat se o domácnost. Jen co se nade mnou nakřičela, když jsem sotva sedmiletá bojovala s žehličkou a pláčem, protože se mi nedařilo vyžehlit kapesníky tak, aby byla hrana na hraně,“ konstatuje Katka.

Od kolébky dál…

Matky-perfekcionistky se svou „super“ výchovou začínají samozřejmě tak brzy, jak to jen jde. „Očekávání perfektního výkonu se u nich projevuje třeba už tehdy, když značně časně očekávají, že dítě začne zvedat hlavičku, přetáčet se, velmi brzy chodit, mluvit…“ upozorňuje psycholožka na to, že perfekcionismus matky uplatňují prakticky od porodu.

„A často již před ním přehnaně studují literaturu, aby jim nic neuniklo, nic neopomenuly. Pak nutí partnera, aby dvě hodiny denně mluvil s bříškem, poslouchá se jenom ‚pozitivní‘ hudba, nemluví se hlasitě či nepatřičně. Před plánovaným těhotenstvím doplňují stravu o kyselinu listovou a pak i v prvním trimestru. Pokud však jednou zapomenou, přehrávají si katastrofické scénáře o rozštěpu páteře plodu vinou jejich opomenutí. Denně cvičí maminkovskou jógu a od prvního dne potvrzení těhotenství trénují porodní dýchání. Všechno je podřízeno dni D,“ dokresluje situaci psycholožka.

Koneckonců porod je pro ně tak významným předělem v životě, tak silným prožitkem, že v nich může touhu po tom mít perfektní dítě výrazně znásobit. A tak utíká rok za rokem a jejich nároky na potomka rostou.

NEJ, NEJ, NEJ

Nejlepší, nejrychlejší, nejšikovnější, ale také nejkrásnější, nejhodnější, nejposlušnější, nejvychovanější, nejvzornější, nejukázněnější, nejaktivnější. Člověk by zešílel jen z toho, když si to čte, ale pro perfekcionistické matky jiné měřítko než to NEJ neexistuje.

„Víte, když jsem odmaturovala s vyznamenáním, myslela jsem si, že se doma konečně dočkám pochvaly. Byl krásný slunečný den, já tehdy běžela do nejbližší telefonní budky a volala mámě, že mám vyznamenání, jen dvojku z angličtiny, že jsem tu maturitu tedy udělala a že to jdeme oslavit. Ona mě ale dokonale zpražila otázkou, co prý chci slavit, když mám jednu dvojku?

Všechna radost byla pryč, všechny pocity hrdosti, že jsem něco dokázala. A zatímco má nejlepší kamarádka dostala za maturitu se třemi trojkami nové auto, já za své vyznamenání slyšela jen výtku… To byla poslední kapka. Tehdy jsem se přestala pro mámu snažit být holčička podle jejích představ,“ líčí Katka své další trampoty a dodává, že se hned po maturitě sebrala a rodiče opustila. Šla sice studovat vysokou, jak si přáli, ale dostala se konečně z jejich dosahu.

Bez pochvaly, s bičem v ruce

Než se podíváme na to, co s Katkou udělala volnost, je třeba vrátit se k jedné velmi důležité věci, kterou zmínila. Pochvaly. Ty od perfekcionistek prakticky nikdy čekat nemůžete. „Taková matka málokdy chválí. Pokud už tak činí, pak je to za mimořádný výkon a neopomene přidat komentář, že to stejně mohlo být lepší. Když dítě získá alespoň náznak pochvaly, která však přijde až za mimořádný výkon a je vzápětí doprovázena zmíněným komentářem, naučí se podávat mimořádné výkony a považuje je za standard. Navíc si začne vyčítat, že pořád jsou tu rezervy a ono jich stále ne a ne dosáhnout,“ načrtává Mgr. Katarína Bradáč, jaké následky výchova perfekcionistickou matkou může pro dítě mít, a pokračuje: „Mimořádné výkony však vyžadují mimořádné úsilí. Pokud se toto stane standardním, může následovat zvýšená únava nebo první pochybnosti o sobě, zda jsem méněcenný, když potřebuji odpočívat a tím mrhám časem. Nebo se dítě tak vyčerpá, že již není schopno soustavně nadprůměrné výkony podávat, ale pocit vlastní nedostatečnosti z nedosažení nasazené laťky zůstane.

To zapříčiní ještě bolestnější vnitřní prožívání a pocity méněcennosti. Později, když už má možnost srovnání, jak to chodí u kamarádů, nemusí již mít schopnost rozlišit, co je přirozené a co ne. Může se domnívat, že ostatní jsou málo nároční, že nedůsledně plní své úkoly a nejsou dost snaživí a nemají žádné ambice. Což mimochodem matka perfekcionistka neopomene zdůraznit. Tudíž možná není vhodné s těmito lidmi trávit čas, čímž se uzavírá do nezdravého prostředí, kde operuje pouze matka perfekcionistka.“

Nevratné následky?

Děti vychovávané v takovém ovzduší se jednoho dne probudí do světa paradoxu: snaží se, seč mohou, a přesto to nikdy není dost. Přidávají na tempu, nechodí spát, berou si víc úkolů, než zvládnou, ale pocit spokojenosti? Pochvala? Ocenění? Ne.
Po letech vlivu perfekcionismu se samy děti opět stávají perfekcionisty. A nejprve ve směru vůči sobě samým. Začínají na sebe mít vysoké nároky jako jejich rodiče, nebo ještě vyšší. Kladou si nereálné cíle a za jejich nedosažení se nenávidí.
Neznají sebeúctu, sebelásku a kupodivu ani sebevědomí!

Přestože jim okolí často sotva sahá po kotníky, děti perfekcionistů žijí v přesvědčení, že jsou slabé a nedostatečné. Ano, docela jistě mezi nimi potom jednou jsou ti nejupracovanější workoholici, neurotici… Ale také narkomani, alkoholici, bulimičky a anorektičky, lidé se sklony k sebepoškozování nebo extrémně agresivní jedinci. To všechno jen proto, že se dostali do kolotoče honby za něčím, co neexistuje, do sebenenávisti…

A jednoho dne třeba také můžou dospět k přesvědčení, že jejich život nemá vůbec cenu, když oni za nic nestojí! „Bohužel vše, co bylo zmíněno, může být následkem perfekcionistické výchovy. Život žel následkům traumat meze neklade a umí být krutě tvořivý. Od převzetí perfekcionismu do vlastní osobnosti v různé míře intenzity, neschopnosti se prosadit a být průbojný jako následku přehnané péče přes psychosomatická onemocnění, hledání náhradní autority za perfekcionistického rodiče v nevhodné partě v kombinaci s drogami, sebepoškozující chování, poruchy příjmu potravy, chování nepřizpůsobivé či sociálně nežádoucí, rozvody či jiné partnerské problémy, depresi, úzkost a strach ze selhání až po sáhnutí si na život,“ potvrzuje smutnou skutečnost psycholožka.

Na dno a zase zpátky…

Katka po svém odchodu od rodičů zažila spoustu let krize. Pokud jste čekali úlevu, ta opravdu nepřišla. „Měla jsem dlouho nastavené hranice od mámy. Bylo jedno, že najednou žila sto padesát kilometrů ode mě. Devatenáct let mi vštěpovala určité zásady a já v jejich uplatňování pokračovala dál.

I když jsem je nesnášela. Ale nic jiného jsem neznala. Tam, kde mě to táhlo jednat jinak, než by schválila máma, jsem se dostávala do stavů podivné rozpolcenosti. A asi vůbec poprvé v životě jsem si po nějakých dvou letech vysoké položila otázku: co chci vlastně já? A hodně jsem to oplakala. Bylo mi jednadvacet a jediné, co jsem uměla, bylo žít tak, jak si to přála má matka. Paradoxně mi to ukázalo studium filozofie, na které mě sama poslala, ale krok za krokem jsem přece jen začala hledat sama sebe…“ nezastírá Katka, že výchova její matky se na ní podepsala opravdu důkladně.

Ale když to na druhou srovnáme s výše uvedeným výčtem možných následků, poprala se s tím naopak ještě dobře.

Ačkoli… „Když už jsem si myslela, že žiju podle svého, měla práci, která mě bavila, a revoltovala jsem proti mámě ve všem, co se dalo, skolil mě únavový syndrom.
Pro mě jako člověka zvyklého jet na tisíc procent? Pohroma. Dělávala jsem šestnáct hodin denně, i o víkendech, málo spala, blbě jedla, ale byla spokojená s tím, jak se peru se životem a jsem úspěšná. Myslela jsem si, že žiju podle svého, nicméně jak mi ukázala psychoterapie, kterou jsem při léčbě únavového syndromu podstoupila, velmi jsem se mýlila. Najednou jsem nedokázala vstát z postele, vyjít ven, udělat cokoli. A víte co? K přepracování a chronické únavě mě dohnaly opět zásady vštípené mi mámou.

I když jsem si myslela, že žiju podle svého, pořád jsem žila po jejím. Až teď, poslední dva roky, po třech letech snažení se, terapií, konzultací, analýz vím, že teprve začínám žít skutečně tak, jak chci, bez pocitů, že jsem selhala. A učím se tomu, co mi nikdy nikdo neukázal. Učím se odpočívat, poslouchat to, co cítím, rozhodovat se podle toho, co cítím, říkat vlastní názor! Učím se sebelásce. A nikdy bych nevěřila, že to, co má být přirozené, bude taková dřina!“

Další odvrácená tvář

Jak vidíte, následky takové výchovy se s dítětem „táhnou“ celý život. A jsou často bez nadsázky devastující. Nicméně jako Katka nekončí všichni potomci perfekcionistek. Existuje ještě minimálně druhá, stejně výrazná skupina lidí: těch, kteří nakonec rezignují na protest na cokoli, uzamknou se do svého introvertního světa a stávají se z nich zadumaní, nešťastní samotáři. „V obou případech, ať se již snaží nebo rezignovalo, je dítě vychované perfekcionistkou ochuzené o šťastný pocit, že se mu něco povedlo, že je šikovné a talentované. Takže se u něj rozvíjí pocit méněcennosti, obviňuje se z neúspěchu, vlastní nedostatečnosti, neumí se následně mít rádo a budovat si zdravé sebevědomí.

Pokud schází bezpodmínečná láska, neumí si odpustit, je přesvědčeno, že milováno a hodno lásky je pouze tehdy, když je perfektní. Chyby, jako přirozená součást procesu učení, se netolerují. A tyto hranice si samo může posouvat výš a výš, až k nerealistickým cílům, kterých nedosáhne, potvrdí si tak vlastní neschopnost, a tím se začarovaný kruh uzavře,“ říká psycholožka. Bezpodmínečná láska?
Perfekcionistické matky jsou skutečně při tom všem, co tu čtete, přesvědčené, že dělají pro své dítě to nejlepší. Každým napomenutím mají pocit, že se starají o jeho dobro. Jenže z nejpřirozenějšího citu na světě – mateřské lásky – tak činí lásku s podmínkou! Děti vyrůstají s pocitem, že si matčinu náklonnost musí zasloužit a že to často závisí na neuvěřitelných a zbytečných detailech!

Ano, to je pro perfekcionisty kromě jiného typické: lpění na detailech.
Pamatujete na Katčino vyprávění o žehlení kapesníků, které musely mít hranu přesně na hraně? A o tom to je. O té zbytečné přehnanosti, extrémních požadavcích.

O cepování dětí, aby měly knížky srovnané podle velikosti, oblečení podle barvy, aby seděly rovně, psaly přesně podle předloh, v omalovánkách při vybarvování nepřetahovaly okraje, měly vždy přepečlivě ustláno a hračky na přesně vyhrazených místech… A běda, jestli ne!

Léčba existuje!

Napadá vás, že perfekcionisté jsou zralí, ehm… na cvokaře? Dámy odpustí, pánové prominou, perfekcionisté se zhluboka nadechnou – ano, terapie je namístě. „Vhodná je návštěva psychologa a léčba. Mělo by jít o terapii zaměřenou na odhalení příčiny, na její pochopení, osvojení si vitálních vzorců chování a zejména změnu sebeobrazu. Při léčbě by měl perfekcionista dojít k sebepřijetí i s nedostatky, které má každá lidská bytost. Ve svém perfekcionismu rozhodně není šťastný a nečiní pak šťastným ani své okolí,“ uvádí k tomu psycholožka.

Otázkou ovšem je, jak perfekcionistu dovést k psychologovi? Nemusí se to zdaleka zdařit ve všech případech. Pro perfekcionisty je jejich životní styl běžný, přirozený. Nechápou, že se dá žít i jinak, lépe, radostněji, že se dá dětem předat jiný vzorec chování, a návrhy na návštěvu psychologa budou pravděpodobně také opovrhovat. Copak to právě oni mají zapotřebí? Ke slovu by tu mohl přijít partner. I ten samozřejmě hraje ve výchově roli, a pokud se děje něco, co se mu nelíbí, je na něm, jak zasáhne… Ale něco by pokud možno udělat měl. Jak však podotýká psycholožka, prosazování svého názoru na věc bude mít rozhodně těžké.

Perfekcionisté jsou totiž hodně, hodně tvrdohlaví a jiné vidění světa – alespoň navenek – nepřipouštějí…

Další zajímavé články najdete v aktuálním vydání časopisu Maminka.

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře

reklama
Přihlásit se


AKTUÁLNÍ HOROSKOP

Musíte obecně prezentovat pevnější názory a vnitřní rozpoložení své duše, kterým se snažíte působit na ostatní lidi v okolí, to přinese…
Maminka na Facebooku


reklama

Výpočet data porodu


Spočítejte si ovulaci


reklama