[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
< první="" díl="">
Matky naproti tomu bývají přehnaně úzkostné, fixují se na své děti, na syny zejména, a nenechají je volně dýchat. Vyčítají, emočně vydírají a v podstatě jim brání v osamostatnění se. Z těchto rodin pak pocházejí muži, kterým ještě ve třiceti nebo čtyřiceti vaří a pere maminka a kteří nejsou schopni navázat žádný dlouhodobý vztah, protože všechny své partnerky srovnávají s matkou,“ vysvětluje psycholožka. Další zásadní chybou, které se matky samoživitelky ve výchově dopouštějí, je podle ní házení špíny na muže obecně.
Tím ve svých synech probouzejí pocity viny a v dcerách strach z navazování partnerských vztahů nebo pocit, že všichni muži jsou „na nic“ a že v životě se to dá zvládnout i bez nich. Do třetice se pak psycholožka setkává s tím, že matky mají tendenci zatěžovat děti svými osobními problémy. Z potomků se pak stávají dospělí v době, kdy by si ještě měli užívat bezstarostného dětství. „Synové suplují matce roli otce a dcery roli kamarádky. Tato neadekvátní zátěž na dětská bedra se pak projevuje v mnoha psychosomatických problémech,“ dodává odbornice.
Ale ani v rodinách, kde otec je, není vyhráno. Náročná práce, hypotéka na byt, spoření, složenky, to vše někdy odvádí táty od rodin na celé dny a děti jim v podstatě rostou před očima. A když je pak byt splacený a naspořeno, takže rodina nemusí počítat každou korunu, z dětí jsou maturanti a otcové cítí spíš vinu než uspokojení ze solidně zabezpečené rodiny. Co je přece jen pozitivní, z takových otců podle psychologů bývají dobří dědové. Vědomě nebo i cíleně totiž svým dětem vynahrazují, o co je připravili.
Pro chlapce je situace ve světě bez otců složitější než pro dívky. Zatímco dcera se má a může během vývoje s matkou identifikovat, syn se má od ní naopak separovat a identifikovat se s otcem. Jak to ale udělat, když táta chybí? Navíc, dnešní děti vyrůstají ve feminizovaném světě. Po rozvodech jsou většinou svěřovány do péče matek a také ve školkách a školách pracují a učí hlavně ženy. Mužů, kteří by se jim mohli stát vzorem, si tedy děti moc neužijí, což je především pro chlapce docela zhoubné. A zdaleka není řeč jen o modelu, kdy otec v rodině chybí úplně.
Copak se může stát malému dítěti identifikačním vzorem otec, s nímž se vidí jen o víkendu? Nebo takový, který s ním sice tráví čas, ale zase nevydělává peníze, takže rodina strádá? Začarovaný kruh, zdá se. Ačkoli předchozí řádky mohou působit dost nevesele, psycholog Martin Jára to tak černě nevidí: „Vzorem je i táta, který s dětmi není… Takže je na mužích-otcích, aby měli s dětmi kvalitní kontakt, třeba časově omezený.
Pro děti i pro ně samotné je dobře, pokud jsou spolu pravidelně, i kdyby jen pár minut při čtení pohádky. Táta by ale neměl chybět o víkendu a také při svátečních příležitostech, které jsou pro děti významné (například při koncertě v umělecké škole) nebo náročné (pobyt v nemocnici),“ říká odborník. Časový deficit ovšem není jen problémem otců samotných. Jak upozorňuje, vznikl nám stereotyp, že slaďování práce a rodiny je tématem matek. Nebo znáte nějakou firmu, která cíleně podporuje aktivní otcovství? Pravděpodobně ne.
Když se v souvislosti s výchovou mluví o uplatňování mužských vzorů, důležité je také to, co si pod pojmem „mužský vzor“ vlastně představujeme. Často nás spoutává celý soubor mýtů a předsudků o tom, že „chlapi nepláčou“ a podobně… A odpověď na otázku, co to dnes vlastně znamená být muž a jak by se měl chovat? Hledají ji muži, stejně jako ženy. Jenže když v tom dospělí nemají jasno, jak pak mají být muži vzorem pro své syny?
ČTĚTE TAKÉ: Kolik sexuálních partnerů je akorát? Muži si přidávají, ženy naopak
„Krize mužství, o které se dnes mluví, je především krizí vývojovou, to znamená, že má pozitivní náboj. Muži se už nemohou spolehnout na tradiční patriarchální model - pokud nechtějí ustrnout. Zároveň se ale od některých důležitých mužských atributů nemohou jen tak odříznout. I dnes jsou důležité archetypy krále, bojovníka, milence a kouzelníka. Je ovšem třeba hledat jejich nový obsah. Naše děti nepotřebují rozmazané, ale jasné mužské vzory,“ říká Martin Jára.
Pokud chybí v rodině ten, který by měl tyto vzory předat, zdá se ten problém ještě o kus větší. Ačkoli to na první pohled může působit depresivně, podívejme se i pod pokličku. Zatímco ještě před nedávnými časy se pod pojmem rodina skrývali pouze a výhradně biologičtí rodiče, dnes psychologie upravila definici rodiny na „lidé, kteří spolu bydlí“, tedy bez ohledu na pokrevní vazby. Tudíž se otevírá možnost nahradit otce jiným mužským vzorem, například dědečkem. Kateřina Cidlinská dodává, že určitým řešením může být i matčino převzetí části otcovských rolí. „I máma může kopnout do balonu nebo zvýšit hlas a být pro dítě dostatečnou autoritou,“ říká. Za další pak může matčin přínos spočívat ve zprostředkování kontaktu s jinými muži, kteří se mohou stát pro dítě vzorem.
Samozřejmě platí, že tátu ani ten sebeskvělejší dědeček nebo vedoucí zájmového kroužku úplně nenahradí. Ale určitě je velkým přínosem a stoprocentně je lepší mít fajn dědu nebo přítele než mizerného tátu, kterého vlastní děti nezajímají...