Psychologie rozlišuje dva druhy osamělosti - situační a chronickou. „První variantu si tu a tam zřejmě prožije prakticky každý. Zrovna v tuhle chvíli bychom chtěli nebo potřebovali mít vedle sebe někoho, s kým bychom rádi cosi sdíleli - radosti nebo starosti - a zrovna se to nikomu z blízkých nehodí. Trvalejší ladění může souviset více se stavem duše, například s depresemi nebo s tak intenzivní potřebou kontaktů a blízkosti, že ji naše okolí prostě neunese,“ říká psycholog Petr Šmolka. Řada lidí spojuje osamělost se samotou.

Osamělost však nemusí souviset s tím, jestli člověk žije sám. Určitě jste někdy zažili ten pocit - manžel vás nevnímá, děti už vás nepotřebují a přátelé zrovna nemají čas. „Jistě bychom mezi těmito dvěma slovy mohli nalézt jakýsi průnik, ale rozhodně se překrývají méně, než by se nám někdy mohlo zdát. Do hry totiž vstupují i některé osobnostní charakteristiky, například dimenze extroverze-introverze. Pro člověka hodně společenského bude samota a osamělost splývat více než pro toho, kdo si docela rád vystačí sám,“ vysvětluje odborník. Pocit osamělosti se poprvé objevuje většinou v období dospívání, kdy si člověk připadá sám a nepochopený. Později k němu může vést řada jakýchkoli příčin - stěhování, odchod dětí z domova, změna práce či rodičů.

Situační osamělost je podle Petra Šmolky typická pro lidi nejisté, kterým v dětství nebo v dospívání chyběl pocit vztahového bezpečí. „Byly opomíjené, vyrůstali v emočně chladném prostředí, těžko si hledali přátele, mají nízkou sebedůvěru, a proto i na fakticky existující vztahy pohlížejí s nedůvěrou a obávají se, že nejsou dost přijímáni,“ tvrdí odborník. K podobnému pocitu však mohou vést i opačné zkušenosti - kdo vyrůstal v rodině, kde byl neustále středem pozornosti, může být v dospělosti emočně natolik nenasytný, že se tím sám trápí. Osamělost se pojí se smutkem, strachem, beznadějí, prázdnotou nebo také nudou - všechny tyto pocity mohou na člověka padnout doma, ale i na bujarém večírku. Osamělí lidé pak přestávají komunikovat s okolím a uzavírají se do sebe. Ze situační osamělosti může člověka vyvést pouze aktivní přístup k životu -třeba nalezení nových zájmů či přátel. U chronické osamělosti to tak snadné není - podle Petra Šmolky bývá spojena s dlouhodobým pocitem jakési marnosti nebo s depresemi.

Někdy může osamělost vzniknout i z přemíry ochoty pomáhat ostatním, a tudíž z neschopnosti udělat si čas sám na sebe. Není to i váš případ? Kdykoli vás někdo o něco požádá - kývnete. „Pokud se vztahově příliš ,rozdáváme‘, pak se skutečně můžeme dostat do stavu ,vyhoření‘. Pak je pro nás těžké být jak s těmi, jimž jsme se rozdávali, tak i sami se sebou,“ vysvětluje psycholog. Důležité je, aby se člověk naučil pobývat aspoň někdy sám se sebou a tento pocit si uměl i užít. Kdo tohle umění ovládá, toho občasný pocit osamělosti nemůže nepříjemně zaskočit.

PhDr. Petr Šmolka: Jak bojovat s osamělostí?

Nejste nemocní

Téměř každý se někdy cítí osaměle! Na chvíli vám může pomoci i fyzická námaha nebo jakákoli smysluplná manuální činnost. Co třeba umýt okna?

Rozšiřte své světy

Čím více světů, tím menší riziko pocitu osamění. Svět rodiny, práce, přátel, aktivních zájmů… Některý můžete i vzkřísit - co třeba zorganizovat třídní sraz?

Odborná pomoc

Máte-li problémy s navazováním vztahů, dojem, že si je neumíte udržet, nebo když vás skličuje pocit osamělosti, nestyďte se vyhledat odbornou pomoc.