A bychom si mohli definovat, co je v sexu nenormální, tedy deviantní, musíme nejdřív definovat sexuální normu. To však není jednoduché. Je totiž mnoho norem, podle kterých lze dané sexuální chování posuzovat, a definovat tím i jeho odchylky. Tou první je norma kulturní. Víme, že mnohé sexuální projevy jsou kulturně specifické, nepřenosné z jedné společnosti do druhé a v každé se liší to, co je v sexu považováno za normální. Z hlediska historického lze změny sexuálních norem dobře ilustrovat na příkladu změn přístupu k homosexualitě.

Toto chování je totiž dodnes v některých zemích, například v Íránu, trestáno smrtí. Podobně to bývalo i v některých evropských zemích. Ovšem v našem civilizačním okruhu je homosexualita akceptována alespoň zákonem jako plně srovnatelná s heterosexualitou a z hlediska medicínského byla vyřazena ze všech seznamů duševních poruch a nemocí. Podobné rozdíly jsou i v pojetí incestu.

U některých dynastií starého Egypta byl po generace povolován sňatek faraona pouze s jeho vlastní sestrou. Rovněž čtrnáct generací vládnoucího rodu Inků se ženilo pouze se sestrami. U některých národů v Pacifiku je za incest považován styk dcery s bratrem matky, ale nikoli styk s vlastním otcem. Jiné společnosti, například ty vyznávající tantrismus, incestní styky povolují v rámci určitých rituálů, i když za normálních okolností je považují za nepřípustné. Ve většině zemí našeho kulturního okruhu je přitom kontakt s příbuzným trestán a incestní tabu je považováno za jednu ze základních norem sexuálního chování.

Transkulturálně se liší i zákonem určený věk, v němž jsou dospívající a děti chráněni před předčasnou sexualizací, tedy tzv. věk konsenzu (souhlasu). Naše tabuizování sexu s dětmi přitom nemusí být všeobecně přijímanou normou. Zákonná opatření týkající se minimálního věku se objevují až v posledních dvou třech stech letech. V minulosti byla pro posouzení přípustnosti styku rozhodující biologická sexuální zralost objektu.

Sexuální kontakty s nezralými dětmi, ať už s jejich souhlasem, nebo bez něj, byly vždy trestány. Avšak vztahy se zralými adolescenty bývaly považovány za legální. Na přelomu 18. a 19. století byly zaváděny věky konsenzu i právně. Byly však stanovovány velmi nízké, mezi desátým a dvanáctým rokem. Ke zvýšení limitů pak docházelo ve většině zemí až v 50. a 60. letech 20. století. Dnes mají nejnižší věkový limit v Evropě Malta a Vatikán.

Tady mohou děti sexuálně žít od dvanácti let. Většina zemí má tuto hranici v patnácti nebo v šestnácti letech. Jiné příklady změny historického pohledu na určité sexuální chování se týkají i způsobu pohlavního styku. V některých státech USA je například dodnes protizákonná nevěra, orálně genitální styk, anální soulož či vaginální styk v jiné než misionářské poloze. Existují také země, kde je ilegální například antikoncepce.
Všechny tyto příklady svědčí o tom, že aplikovat kulturní nebo historickou normu v oblasti sexuálního chování je velmi obtížné a můžeme tak učinit pouze s vědomím její kulturní i dobové podmíněnosti.