Nedávno u mě byla na návštěvě sestřenice Lucka se svým čtyřletým chlapečkem Kubou. Už mezi dveřmi mě oslovil: „Prdel!“. Situace mě celkem pobavila, ale Lucie jen protočila oči v sloup a plácla ho přes ruku. „To je teď nová hitovka, poslední půlrok si ze školky přinese nový výraz. A neuděláš nic. Nejhorší je, že to s nadšením říká úplně všude,“ postěžovala si. No jo, popravdě se na tohle období u svého Edíka fakt netěším. Vyhnout se tomu asi nedá!

Co vlastně děti na sprosťárnách tolik baví? Velmi brzy zjistí, že my dospělí na jejich vyjadřování reagujeme vypjatě, někdo se od srdce zasměje. Co si budeme povídat, někdy jde o opravdu komické situace (zvlášť když jde o cizí dítko). Špunti moc dobře vycítí, že nechceme, aby takové věci říkali, a chtějí provokovat, což patří k jejich přirozenosti. A zvlášť ve školovém kolektivu se v poťouchlostech mezi sebou svorně podporují. Kdo řekne nejvíc nahlas nějakou pikantnost, platí za hrdinu dne.

ČTĚTE TAKÉ: Co byste před dětmi nikdy neměli vypustit z pusy

Můj dvouletý syn už pomalu začíná mluvit a já se děsím, co kde pochytí. Když jedeme na návštěvu k mému dědovi (který má opravdu jadrný slovník), už u auta ho s manželem žádáme, aby si dal pozor na pusu. Ale je to jako házení hrachu na zeď. Je mi jasné, že si Edík dříve nebo později osvojí jednu z jeho písniček s košilatým textem, stejně jako před lety já. Když jsem začala pět na školní besídce, bylo z toho pozdvižení. Nezbývá nic jiného, než se smířit s faktem, že děti si ke sprostým slůvkům cestičku vždycky najdou. A na nás je, abychom je pouze společensky regulovali.