Maminka.czChování a vztahy

Dobré skutky po celý rok

Monika Kosová 19.  1.  2009
Dobré skutky po celý rok
Jak často děláte dobré skutky? Alespoň jednou za rok, o Vánocích? Mezi námi žijí lidé, kteří pomáhají ostatním každý den. Jsou to andělé bez křídel, kteří dvanáct měsíců v roce bojují za lepší svět.

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Máme sto dvacet dětí

MUDr. Jaroslava Lukešová

S dětmi pracuji dvacet sedm let. V dětských letech jsem chtěla být paní učitelka. Měla jsem doma červený inkoust, třídní knihu, sešity a opravovala jsem chyby. A pak jsem si nějak uvědomila, že děti, jak jsou přirozeně upřímné, jsou vlastně hodně tvrdé a nemilosrdné. Tak mi najednou došlo, že učitelkou asi být nechci. A dnes, když přijdou medici a já si představím, že bych měla kontinuálně jen učit, tak jsem ráda, že jsem se nakonec dala na pediatrickou fakultu. Dcera se mi narodila ve třetím semestru medicíny, den před Štědrým dnem a kluci, dvojčata, přišli na svět tři neděle po promoci.

Každý si myslí, že kojenecký ústav je domeček plný dětí, které nemají rodinu. Není to tak, my pracujeme nejen s dětmi, ale i s jejich rodiči. Chceme znát, odkud dítě pochází, abychom mu později jako dospělému mohli říct, jaké mělo rodiče.

Mou ambicí není odtrhnout dítě od mámy, ale jsem pro to, aby jejich mámy dostaly ještě šanci. Pomocná ruka se jim musí podat třeba víckrát než jednou, ale ne donekonečna. Každému z nás se může stát, že se ocitneme v patové situaci, že třeba onemocníme a nebudeme mít nikoho.

To poznáte za den, že se těm lidem stalo něco tíživého a nemohou se starat o své dítě. Víte, že se budou snažit to okamžitě řešit a co nejrychleji budou chtít své dítě zpátky. Najdou se však i rodiče, kteří se jen vymlouvají a lžou. Máme tu různé skupiny, mámy závislé na drogách, mámy, které v minulosti týraly své dítě, mámy, které se o své dítě neumějí postarat, mámy, které potřebují pomoct. Vždycky říkám personálu, že si musí uvědomit, že tady nikdy nebudou lidi, kteří nemají nějaký problém. Máme tady spoustu maminek, které doma nedostaly do života vůbec žádný základ a když jsou potom schopné se něco od nás naučit, tak se před nimi klaním.

Pro děti se snažíme dělat maximum, chodí za nimi muzikoterapeut, proškolení dobrovolníci, jezdíme s nimi na koni, je tu i malá mateřská školka. Máme i starší děti, protože nechceme trhat sourozence.

Vloni jsem si říkala, že budeme mít méně dětí, ale bohužel to tak není. Před rokem jich bylo osmdesát a letos jich je sto dvacet. Naštěstí stejný počet dětí odchází tentýž rok domů. Větší část jde zpět do biologické rodiny a ta menší k adoptivním rodičům.

Okamžik, kdy si uvědomím, že pomáhám ostatním, nastává, když mě večer u metra odchytí šest lidí s kasičkami. Reaguji se slovy: „Já to dělám denně skoro třicet let.“ Mou každodenní snahu mi vrací rodiče svými krásnými děkovnými dopisy, a já si uvědomuji, že dělám něco, co má smysl.

A to je lepší než být celebrita.

Z učitele jsem se stal asistentem

Petr Dubský a Matouš

Po skončení studia na VOŠ jsem si hledal práci jako učitel tělocviku, ale na jedné základní škole mi nabídli práci pedagogického asistenta. Říkal jsem si proč ne, a tak jsem na začátku školního roku neusedl za katedru, ale do lavice vedle Matouše. Je po dětské mozkové obrně, takže ho neposlouchají nohy a ruce tak, jak by měly. Matouš byl prvním a jediným dítětem, se kterým jsem pracoval. Strávili jsme spolu tři školní roky, a i když jsme si nejednou vjeli do vlasů, tak to byly roky krásné. Poprvé jsme se s Matoušem viděli až první školní den a nevím, kdo byl víc nervózní, jestli on nebo já. Ale asi já. Pamatuji si, jak mi jeho maminka vysvětlovala co a jak a já si v duchu říkal, že to nemůžu zvládnout. Mou povinností bylo být Matoušovi po ruce při všem, co sám nedokázal. Chodil do klasické základní školy, kde byly schody a děti bez hendikepu.

Takže jsem s ním seděl v lavici a psal mu poznámky, když byl test, poslouchal jsem Matoušovy odpovědi a přepisoval je na papír. O přestávkách jsem Matouše dával na záchod a stěhovali jsme se po škole a protože jsme se stěhovali mezi patry, tak to znamenalo vzít Matouše do náručí a zdolat schody. Vozík nám většinou vzali spolužáci, ale i tak to bylo někdy dost fyzicky náročné. Poslední rok jsme měli rozvrh tak nešikovně, že jsme chodili do schodů třikrát denně. To jsem se pěkně zapotil. Matouš je hodně tvrdohlavý kluk, a to byla asi největší překážka. To, že ho ruce a nohy neposlouchají tak, jak by měly, na to si člověk rychle zvykne, horší bylo přinutit ho se soustředit. V hodinách jsme se snažili pracovat, ale bylo těžké udržet Matoušovu pozornost po celou hodinu. Na přestávky se Matouš jako každé jiné dítě těšil ze všeho nejvíc.

Myslím, že jsme si spolu hlavně hráli a dodnes umím tolik her, jako nikdo z mých vrstevníků. Padli jsme si do noty už během prvního týdne. I když vzájemné poznávání nám trvalo určitě o dost déle. Ten třetí rok byl už příjemný ve smyslu toho, že já na Matoušovi poznal, kdy si vymýšlí a chce se ulít z hodiny, a on na mně poznal, třeba když se psal diktát a on doplnil špatné i/y.

Trávili jsme spolu celý školní rok, takže jsme se poznali ve všech situacích. Když jsem pracoval s Matoušem, bral jsem to jako každou jinou práci. Z Matouše se stal můj kamarád, a to mi práci s ním usnadňovalo. Měl jsem radost, když jsme se spolu pohybovali po škole a žáci, kteří byli problémoví, se zastavovali a ptali se, jestli nechci pomoct. To mě vždy zahřálo u srdce. Matouš svou přítomností své okolí vlastně vychovával. Jeho bývalí spolužáci dnes umějí jezdit skvěle s vozíkem, umějí se s hendikepovaným člověkem bavit, a to díky Matoušovi. A totéž dnes umím i já. Vím, že to není nic složitého a stačí se chovat normálně, jako kdyby proti mně seděl kluk na židli.

Matouš mě nabíjel pozitivní energií a já domů chodil s veselými historkami. Stal se mým kamarádem a hodně mě naučil.

Moji psi pomáhají lidem

Zuzana Daušová, Míra a pes Lara

Poprvé mě napadlo, že se dá pes využít i jako pomocník ve prospěch lidí, když jsem se s jedním ze svých německých ovčáků začala věnovat kromě sportovního výcviku také záchranářské oblasti. V dubnu 1986, když se stala v Černobylu jaderná havárie, okamžitě jsem se rozhodla, že tam chci jet pomáhat. V roce 1987 jsem založila vlastně první skupinu záchranných psů v tehdejším Československu. O tři roky později jsme založili s jedním kolegou psí školu Canex.

Jezdila jsem se svými psy občas do zahraničí, kde již byly projekty výcviku psů pro různé hendikepy celkem zaběhnuté a já si začala všímat, že nejen nevidomým může být pes pomocníkem. Tak jsem v roce 2001 odešla ze školy vodicích psů a založila Helppes – Centrum výcviku psů pro postižené. Dnes už umím přistupovat k lidem i dětem s hendikepem docela profesionálně, ale ne vždy bývá jednoduché zachovat profesionální tvář.

Když pak na vlastní oči vidíte, jak se vám člověk s postižením, který byl při prvních setkáních třeba zasmušilý, mění před očima, jak se rozsvítí, a že je to zásluha psa a vlastně také výsledek práce týmu, tak vás to zase „nakopne“ do pozitivna. Třeba Mirek, to je sedmiletý klučina, který je následkem cévní malformace v mozku po narození upoután na invalidní vozíček, má zpomalený vývoj, zhoršenou řeč, je spastický a má poškozen i zrak. Přesto je Míra dítě velmi pozitivní, nepochybně i díky prostředí, ve kterém vyrůstá a optimistickému přístupu k životu ze strany jeho rodičů i sourozenců. Laru pro něj cvičíme s ohledem na jeho potřeby a postižení.

Musíme brát ohled i na to, že rodina Mirka miluje zvířata a že tedy asistenční pejsek pro Míru bude muset dokázat žít spolu s ostatními domácími zvířaty – koněm, dalším psem, slepicemi, králíky, ale i prasaty a býkem. Pro výcvik musíme znát jeho individuální potřeby a konzultovat je s lékaři a rodiči, ale také poznat jeho rodinné zázemí. Téměř každý psí pomocník pro dítě je zároveň asistentem rodičů – otevře dveře, když maminka dítě přenáší, podá ručník, čistou plenku, špinavou odnese do koše. Když třeba maminka dítě krmí, přinese jí zvonící mobil apod., podle potřeb dítěte a pečující osoby. Lara byla vybrána pro svou klidnou, láskyplnou povahu a trpělivý přístup k dětem.

Mirkovi bude pomáhat při rozvoji jemné i hrubé motoriky, prohřívat jeho spastické svaly před rehabilitačním cvičením, rozvíjet jeho řečové a hmatové schopnosti.

Předpokládáme také, že bude mít pozitivní vliv na jeho psychiku.

Témata: Časopis Maminka, Chování a vztahy, Malformace, Celý, Lara, Mirka M, Vozíček, Rok, Pomocná ruka, Králíky