Nedávno ke mně do ordinace přišel muž ve středním věku a přivedl s sebou dvě ženy – manželku a milenku. Obě ho chtěly pro sebe, on si však mezi nimi vybírat nechtěl. Měl rád obě. Rozčílené ženy se mě ptaly, zda je to vůbec normální? Lidský druh má k dispozici monogamní a polygamní strategii soužití, záleží jenom na situaci, okolnostech a kontextu, kterou z nich si člověk vybere.

Monogamie je obecně v živočišné říši velmi vzácná a objevuje se pouze tam, kde je z hlediska reprodukce výhodnější starat se o mláďata společně. Z 1154 lidských společenství, popsaných historicky či kulturněantropologicky, téměř tisíc, tedy 87 %, bylo nebo dosud je polygamních. Konkrétní etnografické výsledky složení 1231 lidských společenství z let 1960–1980 uvádějí, že 186 z těchto společenství bylo monogamních, 453 povolovalo příležitostnou polygynii, 588 bylo polygynních a čtyři byly polyandrické. Polygynní vztahy z hlediska reprodukce nemusí být vždy ty nejvýhodnější. Je například prokázáno, že ženy Aboriginů žijící v monogamním svazku mají více dětí než ženy z polygynních manželství, a to nejenom kvůli omezenějším zdrojům připadajícím v těchto svazcích na jednu ženu, ale i kvůli stresu z konfliktů se spolumanželkami.

Zvláštnosti má i polygynie praktikovaná v muslimských zemích. Islám povoluje mnohoženství, ve většině zemí však povoluje nejvíce čtyři manželky (sám Mohamed jich však měl podstatně více). Nejčastěji se zde ovšem vyskytuje bigamie, kdy si manžel k manželce přivede další, obvykle mladší ženu. Vyskytuje se zde však i takový model soužití, kdy muž má kromě zákonné manželky sexuální poměr s další ženou, nejčastěji se služebnou, tzv. konkubinát. Polyandrie, tedy soužití více mužů s jednou ženou, je u druhu homo sapiens velmi vzácná.

ČTĚTE TAKÉ: Skvělé, úspěšné... a bez mužů: Kde dělají ženy největší chyby?

Tento model soužití proto představuje pouze velmi speciální řešení určitých ekologických a ekonomických podmínek. Historicky doloženou povinnou monogamii v Evropě poprvé zavedl Geršom ben Juda u Židů. Bylo to roku 1000 na synodu v Mainzu a bylo to pouze na zkoušku – na přechodnou dobu jednoho tisíce let – s odůvodněním, že hrozí doba pogromů a že za takových okolností se prchá lépe páru než skupině. Manželství, jak je známe dnes – tedy manželství spojené s „věrností“ a předepsané pro všechny –, bylo pro křesťany uzákoněno až na tridentském koncilu v roce 1563 a zaváděno do praxe bylo až v následujících desetiletích. Koncepce monogamního manželství jako potvrzení romantické lásky je pak ještě novější a do značné míry zůstává zvláštností západní kultury. V historii totiž bylo manželství vždy spíš institucí k zajištění majetku, k vytváření aliancí a k zajištění rodičovské investice.

V moderním pojetí současného manželství se ještě zřetelněji projevuje, že ani ženy, ani muži nejsou přirozeně monogamní. A různé statistiky shodně ukazují, že více než polovina ženatých mužů i vdaných žen připouští během manželství nevěru.