Nedávno jsem dočetla knihu The Secret - Tajemství, která je biblí pozitivismu. Nic není nemožné -získat zdraví, bohatství, spokojenost sám se sebou, když člověk bude pozitivně myslet. Pak mi zavolala spolužačka provdaná v USA. „Já s ním asi nemůžu žít. On je za každých okolností tak šííííleně pozitivní. Vždyť my se nemůžeme ani pořádně pohádat…“ stěžovala si. Někdo považuje pozitivní myšlení za jedinou cestu k úspěchu, jiný ho vnímá jako příliš americké a nefunkční. Pravda je taková, že zvykneme-li si ke všemu přistupovat negativně, svět se sám o sobě pozitivním nestane. Ovšem kde bychom skončili, kdyby všichni mysleli pozitivně? Vždyť co jiného než jistá míra nespokojenosti je pro nás motivací a hnacím motorem?

„Americké ,keep smiling‘ nás opravdu může někdy neskutečně popuzovat. Právem je vnímáme jako jistou situační necitlivost. Někdy i jako svého druhu provokaci, kterou nám druhý chce dát najevo svou převahu - na rozdíl od nás je přece nad věcí. Vedle takového člověka se pak nemůžeme cítit dobře, chybí nám elementární pocit duševního porozumění a schopnost sdílet i naše trápení,“ říká psycholog Petr Šmolka. Určitě už jste si sami na sobě vyzkoušeli, že když se snažíte v různých situacích myslet pozitivně, jeví se spousta věcí snazší - schůzka se šéfem má přijatelný výsledek, fronta na poště není tak hrozná, na parkovišti objevíte volné místo. Když přemýšlíte negativně, potkáváte se spíš s nezdary.

„Cesty k úspěchu jsou mnohdy velice křivolaké a je těžké po nich kráčet, pokud už a priori očekáváme nezdar. Pozitivní myšlení neboli snaha vidět okolo sebe co nejvíc dobrého je samozřejmě lepším vkladem do života i do vztahů s okolím než myšlení negativní, i zde však platí, že ,všeho s mírou‘,“ dodává psycholog. Nelze jednoznačně rozlišovat mezi optimisty a pesimisty, lidé jsou spíš smíšené povahy. Sklony k optimismu i k pesimismu jsou částečně dány geneticky, temperamentem a výchovou. Někteří kamarádi mluví o šéfech „nakažených“ dílky autorů snažících se za každou cenu - krize nekrize - vzbuzovat nadšení pro práci a jásot z povedeného, i toho méně úspěšného. „Naše a americká kultura jsou natolik odlišné, že některé postupy není snadné přenášet z jedné do druhé. Američané jsou paradoxně mnohem disciplinovanější než my.

Dostanou-li za úkol pozitivně myslet, tak se jej snaží plnit. Zatímco u nás bude stejný apel vyvolávat často spíš odpor. Zvlášť pokud je v příkrém rozporu s tím, jak se právě cítíme,“ vysvětluje Petr Šmolka. Pro optimisticky smýšlející je těžké rozlišit, kdy je pozitivismu akorát a kdy už příliš. Napovědět může okolí - když se ostatní ve vaší společnosti necítí dobře, asi to s pozitivním myšlením přeháníte. „Je důležité umět se druhých zeptat -co jim na nás vadí, čím je odrazujeme, proč se v naší blízkosti necítí dobře. Své vyladění možná změnit nedokážeme, ale krotit jeho vnější projevy se naučit můžeme,“ dodává odborník.