[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
< první="" díl="">
„Často se svými klientkami mluvím o tom, že každá mince má dvě strany. Jestli očekávají od svých partnerů například klid a rozvahu nebo to, že pro ně budou plni porozumění, musí též očekávat, že i konfliktní situace – například se sousedem – bude partner řešit spíš klidně a nepůjde sousedovi okamžitě vynadat,“ říká. Podle ní se ženy samy v sobě perou s tím, že jejich očekávání jsou často rozporuplná až neslučitelná: chci partnera, který pro mě má pochopení a konflikty dokáže řešit v klidu, ale zároveň chci takového, který – když je potřeba – bude umět patřičně zařvat nebo se dokonce porvat. „Jenže si neuvědomujeme, že lidská povaha jde napříč událostmi a tudíž nemůžeme chtít, aby se tentýž člověk choval jednou tak a podruhé jinak,“ říká Kateřina Hollá.
Proto je podle ní nutné ujasnit si hlavně sám v sobě, co je pro nás opravdu důležité, a naopak, které vlastnosti jsou „rubem“ a zda jsme ochotní je tolerovat nebo respektovat, nebo nic z toho. A jak konkrétně na to? „Proces výběru partnera se příliš neliší od jakéhokoli jiného procesu rozhodování v našem životě, postup je víceméně pořád tentýž,“ míní Martina Trojanová. Pokud je člověk skvělý lyžař, měl by si adekvátně svým schopnostem vybrat lyže, aby si jízdu užil a měl z ní radost. Jestliže v obchodě zrovna nemají lyže podle vašeho gusta a vy si koupíte nějaké jenom proto, abyste je měli hned, přestože nejsou sice technicky dokonalé, ale zase jsou modré, takže se vám hodí k bundě, budete s největší pravděpodobností po pár jízdách litovat.
Spousta dnešních třicátnic jsou úspěšné ženy: mají školy, zahraniční stáže, skvělou kariéru, viděly kus světa. Problém je ten, že čím víc člověk má, tím víc chce a klade větší nároky nejen sám na sebe, ale také na své okolí, potažmo na svého partnera. Na tom by v zásadě nebylo nic špatného, možná dokonce naopak – vlastnosti, které jsme v mládí považovaly za jediné hodnotné, teď, coby zkušenější, nahrazujeme těmi opravdu důležitými –, kdybychom v určité chvíli nezbouraly celý svůj život jako domeček z karet a neotočily jeho kormidlo o sto osmdesát stupňů. „Od narození žijeme se svým nitrem, a když ho posloucháme, víme naprosto přesně, jaký život nám přináší uspokojení. Ale spousta z nás vnitřní hlas potlačuje.
Chceme být jako postavy z filmů a knih nebo jako naše kamarádky, chceme se zavděčit, a tak najednou jakoby oslepneme,“ odpověděla mi nedávno jedna žena na otázku, proč si vybíráme špatné muže. Než vůbec stihneme pochopit, co se stalo, máme na prsteníčku kroužek a za manžela člověka, o kterého bychom před dvanácti měsíci nezavadily ani pohledem.
Společenské zostuzení neprovdaných žen po třicítce už sice dávno odpadlo, ale funguje jiný bič: co je vzácné a nedostupné, to je dnes v módě a po tom víc toužíme. Zatímco ještě před takovými deseti lety to byla kariéra, dnes jsou vzácností spokojené partnerské vztahy a největší hodnota je rodina. Být single není hanba, ale skutečně in je žena, která má chlapa a děti. Těžko se divit citové vyhládlosti čtyřiatřicetileté ženy, jejíž kamarádky rodí jako na běžícím pásu a jejíž rodiče mají v očích jedinou otázku: Kdy i ty? Věk, tlak okolí, tlak společnosti, strach… Taková žena nejenže zahodí veškerá očekávání, ale ještě přestane používat přirozené instinkty a slepě se zamiluje do prvního, který projde kolem.
Za každým flirtem hned vidí šanci na vysvobození z kolotoče a vdává se, aniž by pořádně věděla za koho. Kdykoli mluvím s různými lidmi o partnerských vztazích, vždycky mě až ohromí, jak jsou jejich touhy podobné. Muži i ženy různých věků a postavení touží po tom být respektováni, vyslechnuti, mít pocit, že jsou pro partnera důležití. Tak čím to, že je tak těžké přestat kupit hloupé chyby, najít se a tyto touhy sladit? „Protože jsme sobečtí, příliš zaměření sami na sebe,“ konstatuje psycholožka Kateřina Hollá a dodává: „Všichni chceme od partnera spoustu věcí, ale toužíme to samé nabídnout my jemu? Toužíme po vzájemnosti a po tom někoho milovat, nebo pouze po tom, aby někdo miloval nás?“