Kdy nám rodiče ničí život?

Rodiče jsou také jenom lidé - někteří více, jiní méně vyrovnaní. Ti první mají schopnost oddělit své potřeby od vztahu ke svým ratolestem, ti druzí často používají své děti ke kompenzaci vlastních problémů. Čím míň jsou si toho vědomi, tím přesvědčivěji dokážou své požadavky prosazovat. Překážkou jim není ani často zcela zjevný fakt, že tyto požadavky jsou v rozporu s jejich vlastním chováním. „Já už se změnit nemůžu, ty ale ano,“ argumentují. Že se to nezdá být fér? Co na tom, když jde o naše dobro.

Když rodiče potřebují děti

Oddělit, co je dobré pro nás a kde jde spíš o potřebu rodiče, je v dětství nemožné: dítě se bez rodičů neobejde, proto věří, že se jedno s druhým překrývá. Tam, kde nejsou vidět modřiny, je těžké odhalit, že se život rodiny nevyvíjí pro dítě tím nejlepším směrem. S výjimkou úchylek jako třeba alkoholismus či pedofilie jsou rodiče všeobecně považováni za dostatečně zralé, aby dělali pro své dítě to nejlepší. Ač mnohdy netuší, co vlastně činí. Z dnes skoro padesátileté Anny si otec udělal svou vrbu: měla mu naslouchat, chápat ho, litovat, snad i radit. Co si Anna vzpomíná, byla odmalička pro otce spojencem v boji proti matce a jeho vlastnímu pocitu bezmoci. I dnes nechápavě kroutí hlavou při vzpomínce, jak jí otec v jejích čtyřech letech vykládal o pánovi, s kterým si máma někde užívá, místo aby se o ni starala.

Vybaví se jí i bezradnost, kterou cítila po dalším takovém večeru bez matky: nacvičovali s otcem výpověď pro rozvodový soud, že chce bydlet s tatínkem (hrozná představa, když ten pro sebe neuměl udělat ani snídani!). Rodiče se dodnes nerozvedli, zato Anna už třikrát. Nemůže se zbavit pocitu, že ji muži vlastně jen zneužívají. Sice už pochopila, že na všechny přenáší zkušenost se svým otcem, a tak si slíbila, že s dalším přítelem už do této pasti nespadne - jenže od té doby žádného stálého partnera nenašla. „Britský psychoanalytik a dětský psychiatr John Bowlby dokázal, že se vnitřní model vztahu vytváří v nejútlejším věku a ovlivňuje jak vlastní chování, tak i to, jaké chování budeme v nejbližších vztazích předpokládat. Vřelý, důvěrný a kontinuální vztah s mateřskou postavou je pro zdravý duševní rozvoj malých dětí zcela zásadní,“ upřesňuje psychoterapeutka Petra Pokorná.

Dítě jako robot

Uvědomění si, jaké představy vytvářejí náš svět, je prvním důležitým krokem na cestě ke svobodnému rozhodování. Jenže vědět, že je něco špatně, nepřinese automaticky schopnost dělat to dobře, tedy funkčně. A i když se člověk naučí ty správné mechanismy (ne bez důvodu jsou v kurzu různé právě na toto zaměřené semináře), můžou nevyřešené emoce dál podrývat všechny dobře míněné kroky. Obzvlášť silně právě u těch lidí, kteří jsou přesvědčeni, že žádné emoce v zásadě nemají. Jak to (ne)funguje, popisuje paní Zdenka: „Vyrůstala jsem v drezuře, že si zasloužím pozornost rodičů, jen když budu rozumná, chápavá a nesobecká. Samozřejmě jsem chtěla dělat rodičům radost, a tak jsem na sebe byla tím pyšnější, čím rozumněji (znamená bez ohledu na své pocity) jsem jednala. Co jsem skutečně cítila, nezajímalo nikoho, časem ani mě ne. Vdala jsem se za chlapa, který přesně tohle na mně obdivoval.

Fungovalo to, dokud se nám nenarodily děti. Najednou jsem byla plná všelijakých emocí a potřebovala je s někým prožívat. Manžel dával najevo opovržení, že s takovou iracionální citlivkou nechce nic mít, a rodiče stáli na jeho straně - prý musím chápat, že se chovám fakt nerozumně, a to oni nemůžou podporovat. Nemohla jsem se na ně ani zlobit, ta nevyrovnaná jsem byla přece já,“ předvádí pacientka Zdenka typický postoj lidí, na které byly v dětství kladeny nároky jako na dospělé. Cítí se zodpovědní za všechno, co se děje v širokém okolí. Jejich život bývá neustálým útěkem před pocity viny. Zdenka se dostala na psychiatrii poté, co se pokusila ten vysilující běh ukončit. „Pocity viny, studu, nespokojenosti se sebou bývají reakcí na rozumem vedené odvržení egoideálu, jehož součástí je snaha chovat se podle rodičovských nároků,“ potvrzuje doktorka Pokorná skutečnost, že samotné chtění něco změnit proti takovýmto překážkám neobstojí.

Špatná výchova

Dítě bez emocí je v podstatě jako robůtek, který může vesele plnit přání dospělých právě proto, že žádná vlastní nemá. Pro všechny, kteří mají potřebu ovládat, je to ideál - ne nadarmo prosazovaný po staletí jako cíl křesťanské výchovy a pro svou praktičnost (z pohledu ovládajícího) převzatý i novějšími totalitními systémy. Francouzský psycholog Michel Foucault upozorňuje, že tato „drezura člověka společností“ je stále ještě uplatňována - protože se tradiční výchovné metody předávají z generace na generaci. Podle hesla „účel světí prostředky“ považují zastánci bezpodmínečné poslušnosti za dovolené téměř cokoli, co z dítěte učiní povolnou loutku bez vlastní vůle. Koncem sedmdesátých let minulého století se v západním Německu začali zabývat výchovnými metodami v církevních internátech. Výsledek byl překvapivě jednoznačný: metody založené na moci, manipulaci a vydírání způsobují dětem trvalá poškození (v západním Německu byly fyzické tresty na školách zakázány v roce 1973). Ve své knize Rány ve jménu Páně přirovnává Peter Wensierski uvedené domovy k dětským gulagům.

O čí dobro jde?

Dnes už není potřeba diskutovat o tom, že bití jako výchovná metoda patří minulosti. Mnohé z dalších tradovaných pravidel slouží ale i u nás nadále tomu typu rodičů, kteří své dítě považují za majetek. Maminka, která „hraje na city“ svého syna, aby mu špatné svědomí nedovolilo odstěhovat se mimo její dosah, nebo táta, jenž odhání od dcery všechny nápadníky, bezpochyby věří tomu, že jim jde pouze o dobro potomků. Všichni se těžko smiřujeme s odchodem blízkých, to je přirozené. Pokoušet se ale brzdit a ovládat život svých dospělých dětí stylem „to mám za všechno“ nebo „jsi sobec, který myslí jen na sebe“ nemá nic společného s výchovou - tyto manipulace jsou postaveny na stejných přesvědčeních, která uplatňovaly již zmíněné církevní instituce.

Každý žije jen svůj život

Oprostit se od vlivu manipulativních rodičů je těžké i proto, že oni nás činí zodpovědnými za to, jak se cítí. Co tedy dělat, když jste třeba vyloženě happy, že jste dostal/a práci v Americe, a maminka se tváří jako byste tam jel/a na svůj vlastní pohřeb? Jet, nebo zůstat znamená rozhodnout se, čí pocity jsou důležitější - vaše, nebo její? Jestliže její, stojí to za zamyšlení. A to i v opačné situaci, a sice když se rozhodnete jet jí natruc. Tak jako tak má na vaše rozhodování větší vliv ona než to, co cítíte vy. Pokud jste tedy důsledným potlačováním svých pocitů neztratil/a schopnost vnímat je. Jak těžké mnohdy bývá tyto pocity znovuobjevit, ví psychoanalytička Alice Miller. U svých klientů mohla ovšem také pozorovat, „kolik energie se uvolní, když se odstraní následky výchovy a veškerá síla už nemusí být destruktivně nasazována všude tam, kde je třeba potlačovat vše živoucí, co od dětství platilo za zlé a ohrožující“.

Pomůže odpuštění?

Kdo si uvědomí a připustí, jak byl či je rodiči manipulován nebo zneužíván, dostane na ně přinejmenším velký vztek. Vypořádat se s ním může být během na dlouhou trať. Na jeho konci by mělo být převzetí odpovědnosti za svá rozhodnutí. Obvykle se radí „odpusťte rodičům“ (a komukoli jinému). Jenže - co je tím odpuštěním míněno? Že už nebudeme cítit vztek, ublížení, nedostatek lásky? Takto silné emoce se těžko jen tak rozplynou. Většinou skončí odstrčené někde hluboko, kde na ně není vidět - a kde si žijí vesele dál svým vlastním životem. Aby nám nekazily naši víru, že jsme odpustili, musíme navíc vynakládat spoustu energie na vyhýbání se všem tématům, z kterých by na nás mohly nečekaně juknout. Pak ale takovéto rádoby odpuštění spíše blokuje další cestu k oproštění se od minulosti.

Zdence, která na odpuštění rodičům dlouho pracovala, rada terapeutky nenutit se do něj hodně ulevila: „Pořád jsem zkoušela odpustit jim, ale nešlo to. Tak mě navíc trápil pocit, že jsem zlá. Ono to ale nešlo, protože jsem se tomu vnitřně bránila - přišlo mi, že když odpustím, už se na rodiče nebudu moci zlobit. Já si ale myslím, že mám právo zlobit se na ně.“ Doktorka Pokorná vysvětluje: „Vztekem vyjadřuje malé dítě nespokojenost s málo empatickým chováním rodiče - žádá jím o pozitivní korekci. Jestliže se porozumění opakovaně nedostaví, stává se vztek součástí blízkého vztahu (samozřejmě vztah neupevňuje, ale narušuje). Uchovávaný vztek na staré traumatizující nebo frustrující vztahy je snahou spravit je. Stanovit si tedy jako cíl přestat se zlobit znamená vlastně věnovat pozornost symptomu, a ne problému samotnému. Tím je přetrvávající fixace ve vztahu.“ Jinak řečeno - odpuštění má smysl jako logický konec procesu vyrovnávání se s ranami z dětství. Snažit se tomuto procesu vyhnout tím, že odpuštění postavíme hned na začátek, je jako přečíst z detektivky jen její rozuzlení. Sice víme, kdo je vrah, ale o knize stejně nevíme vůbec nic.

Nejlepší rodič

Bez ohledu na to, jestli dokážeme odpustit nebo ne, zodpovědnost za svůj současný život převzít můžeme. Pro začátek je dobré srovnat si, že bychom se sami k sobě neměli chovat tím způsobem, který rodičům vyčítáme. Ať jsou to vysoké nároky, přehnaná kritika, trestání za každou maličkost, nevšímavost k pocitům a potřebám, projevy lásky jen jako odměna… Kolik z nás v sobě nevědomě nese přesvědčení, že tohle je ta správná výchova? A kolik z nás si přeje rodiče, kteří ho chápou, mají s ním trpělivost, milují ho? Děti jedovatých rodičů v sobě kromě tohoto přání mají ovšem zároveň přesvědčení, že si dobré zacházení nezaslouží. Věřit tomu znamená být si sám tím nejpřísnějším rodičem. Proč pokračovat v chybách předků? Americký filozof John Rawls kdysi prohlásil: „Aby dítě získalo sebeúctu, potřebuje alespoň jednoho člověka, který ,je do něj blázen‘ - který má to dítě rád kvůli němu samotnému a miluje ho, ať se stane cokoli.“ Není to úžasný návod na to, jak sami začít rozmazlovat to dítě v nás?

JSTE NEZÁVISLÍ NA RODIČÍCH?

Susan Forward sepsala ve své knize Když nám rodiče ničí život všechna možná přesvědčení, která v člověku mohou vyvolávat nejrůznější negativní pocity. Pod jejich vlivem nebo ve snaze zbavit se jich se mnozí z nás rozhodují. Skutečné potřeby ale tato přesvědčení potlačují. Pokud se na vás hodí čtyři a více z uvedených bodů, máte zřejmě problémy s nezávislostí a svobodným rozhodováním.