Můj přítel je zarytým sportovním fanouškem. Je blázen do fotbalu, a tak se jeho čas řídí rozvrhem jeho ‚mateřského‘ sportovního klubu. Jsme spolu rok a vcelku nám to klape, i když mívám hodně často pocit, že nežiji s jedním mužem, ale hned s celou jedenáctkou. Nebo kolik jich vlastně na tom hřišti běhá.

Co myslíte, dá se se zarytým sportovním fandou fakt žít?“ zeptala se mladá žena, pak na mě upřela pomněnkové oči, a ještě než jsem stačila cokoli říct, dodala: „To asi není moc chytrá otázka, co?“ No, upřímně řečeno, tak hloupá se mi ta otázka zase nezdála... Snad každý už v životě potkal někoho, kdo propadl sportu.

Mohl to být aktivní sportovec, který intenzivně provozoval jeden či více druhů sportu, anebo to byl typ salonního sportovce, který sport spíše sledoval ze své oblíbené židle nebo kanapíčka. Nicméně oba dva jsou sportováním zasaženi natolik, že se jejich každodenní činnost (a později skutečně všechno) točí kolem provozování nebo sledování příslušných sportů. Život po boku důsledného sportovního fandy se může pro jeho partnera či partnerku (abychom byli spravedliví k oběma pohlavím) stát životem v osamění.

Je-li jedinou životní starostí člověka sport, nemůže být ani řeči o tom, že by se k této vášni mohlo přimísit ještě něco jiného. Podřizuje jí všechno: pocity ostatních jeho blízkých jsou až na druhém místě. A je třeba říct, že vzdálenost mezi prvním a druhým místem je skutečně velká, vezmeme-li v úvahu, že všem potřebám a přáním nebližších takového sportovního fandy je věnováno jen minimum jeho času. Jde v podstatě o stejný model chování, který je pozorovatelný u většiny partnerů, kteří propadli nějaké vášni. Jednoduše a prostě selsky řečeno „všeho moc škodí“. Lidské možnosti jsou přece jen omezeny, i když si to lidé tak neradi přiznávají. Je třeba žít v realitě. Den má stále 24 hodin, život není nekonečný a rodinný život vyžaduje určitou míru nasazení i aktivní účasti.

Dá-li člověk všechno, čím vládne, do služeb pouze jedné činnosti, pak potřebuje od lidí okolo sebe notnou dávku tolerance a velkorysosti, aby za něho dělali právě to, co on sám kvůli své vášni už nestihne. Do perspektivního vztahu s takovým vášnivcem může jít buď ten, kdo má stejnou vášeň, nebo ten, který je připraven být tím, kdo umožní druhému jeho vášeň provozovat bez nároku dostávat za to přiměřenou odměnu, protože na to, aby vášnivec druhého náležitě a po zásluze odměnil, mu, jak jistě chápete, zcela logicky nezbývá čas ani energie.

Nedá mi to, abych „jen pro úplnost“ ještě nedodala, že dnešní doba skutečně přeje těm, kteří se rozhodli dělat něco opravdu dokonale a s plným nasazením. Pasivní salonní sportovní fanoušci jsou přece jen více na ráně a méně společensky cenění než „superaktivní“ sportovci nebo dokonalí profesionálové, připravení obětovat své práci všechno, ale pokud se týká partnerského a rodinného soužití, mohou nabídnout prakticky totéž. Takže pozor na ně! Rozhodně nepočítejte s tím, že by je láska mohla snadno a hlavně nenápadně změnit, aniž by pro to museli sami něco udělat.