Někdy si v duchu říkáme, co právě děláme, nebo se sami sebe ptáme na smysl našeho konání, nebo si připravujeme argumenty pro jedno z těžších jednání, které nás co nevidět čeká a na které se rozhodně netěšíme.

Často právě ve chvíli, kdy si člověk říká, že něco udělá, hned vzápětí přidává i znejisťující dodatek typu: „neumím to, nezvládnu to, nepovede se mi to“ a občas ještě tradičně dodá i něco o nedostatku času. Zaručeným způsobem sebedevastace je přidání notné dávky sebekritiky, detailně rozvíjející míru naší vlastní neschopnosti a nepoužitelnosti.

Tvoří-li znejisťující pochybnosti sebekritika nebo dokonce i nadávky základní slovní zásobu vnitřní řeči, pak nemůže být pochyb o tom, že k vám mluví stres. A to ne stres ledajaký-krátkodobý, ale daleko vytrvalejší. Takový, který se rád zabydlí ve vaší mysli a nebude se mu odtamtud chtít.

Ruku na srdce a rozum do hrsti: Neopakujete každodenně ze starého dobrého šlágru „MUSÍTE - NESMÍTE“ některý z následujících refrénů? Přijde-li někdo s prosbou, nesmíte ho v žádném případě odmítnout. Stále si připomínáte, co všechno musíte stihnout, a současně berete na vědomí, že to nikdy stihnout nemůžete, protože to prostě není v lidských silách. Hekticky se honíte, z čehož plyne, že samozřejmě nikdy nemáte čas na odpočinek. Žádat někoho jiného o pomoc si nedovolíte, protože každý má svých starostí dost, a vy přece nebudete obtěžovat.

Stroze konstatujete, že vám také nikdo nepomáhá, nepomůže a všechno je vždycky zase jen na vás. Koneckonců opakujeme-li si stále, že něco zkazíme, že nic nedovedeme ke zdárnému konci, že nikoho nezajímáme, že jsme zkrátka pro život nepoužitelní, výsledek se jistě dostaví - uvěříme tomu a nenecháme si to vymluvit!

Stáváme se tak těmi, kteří jsou vydáni na milost a nemilost běžným incidentům. Vzhledem k neustálému pociťování potřeby se něčemu bránit nezbývá energie pro žádné radostné aktivity ani pro pochopení druhých. Člověk se tak stává těžko snesitelným nejen pro sebe, ale i pro ty okolo něj.

Druhým, stejně nebezpečným úskalím vnitřní řeči je postoj opačný. Člověk si říká, že je silnější, šikovnější, chytřejší, než ve skutečnosti je, a stanovuje si nerealistické síle: Však já jim ukážu, s kým mají tu čest! Chceme-li vytřít zrak osobě, na kterou jsme krátcí, pak je skutečnost ještě trpčí a vnitřní napětí i pocit nemohoucnosti ještě horší.

Pádný důvod, proč si důsledně hlídat obsah vnitřní řeči, by mohl být i závěr psychologického výzkumu sledujícího skupinu tří tisíc osob po dobu sedmi let. Byl zjištěn statisticky významný vztah mezi délkou života při srovnatelném zdravotním stavu a typem vnitřní řeči. Konstruktivní optimisté žijí o několik let déle než autodestruktivní pesimisté s vnitřním refrénem: „Jsem starý a k nepotřebě, tak už tu nejspíš dlouho nebudu.“