[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Žijí mezi námi lidé, pro které není bolest jen nepříjemným signálem ohrožení nebo poškození těla a jeho funkcí, ale je také zdrojem sexuálního vzrušení a potěšení. Sadista je vzrušován fyzickým a duševním utrpením oběti a pocitem, že partner je plně v jeho moci. Vzrušuje ho dominance a kontrola objektu.
Zrcadlovým opakem sadismu je masochismus, kde bývá vzrušení vyvoláváno totálním odevzdáním se partnerovi, vlastním ponížením a utrpením. Obvykle se sadismus i masochismus setkávají u jednoho člověka, mluvíme proto o sadomasochismu. Někdy může být jedinec vzrušován sadistickými aktivitami, jindy masochistickými nebo mění své role během jednoho styku.
Obě deviace se projevují v podobě tzv. partnerského sadomasochismu, kde se potřeby partnerů doplňují, odehrávají se se souhlasem a bez pocitů studu či viny. Mnohem častější je však situace, kde tyto potřeby má jen jeden z partnerů, zatímco druhý plní jeho představy z donucení nebo zkrátka proto, aby ho neztratil.
Činnosti, které sadisté uskutečňují pro dosažení vzrušení a orgasmu, jsou velmi různorodé. Od bičování, svazování za účelem znehybnění (bondage), fyzického poškozování až k výlučně psychologickým metodám spojeným s hraním rolí.
Časté je používání stálých rekvizit – holí, bičů, kožichů, důtek, kožených obleků nebo stejných situací, třeba hraní scének znásilnění, potrestání otroka vládkyní, inscenované popravy atd. Sadomasochistické aktivity se přitom ve většině případů odehrávají pouze v naznačené či v symbolické rovině. V extrémních situacích, například ve válce nebo ve vězení, se však tyto potřeby mohou realizovat i ve skutečnosti, přičemž deviantní podstata tohoto chování zůstává utajena.
Podstatou sadomasochismu je hlavně dominance a submise, tedy kontrola objektu nebo naopak totální odevzdání se. Pro masochisty však hraje obvykle významnou roli i bolest. Tato bolest však má přesně určená pravidla. Masochista například chce být bit jen do jistého bodu, další bití odmítá.
Bolest musí být nepříjemná, ale ne nesnesitelná. Touha po bolesti je pak omezena jen na oblast sexuálních aktivit – masochista nejde rád k zubaři. Extrémní podobou této deviace je tzv. agresivní sadismus, tedy deviace na pomezí sadismu a patologické sexuální agresivity. Agresivní sadista je vzrušován znehybněním objektu – a protože nejspolehlivějším způsobem znehybnění je zabití, většina – zvláště sériových – sexuálních vrahů se rekrutuje z těchto deviantů. Příkladem i z české kriminalistické historie mohou být lidé jako například Mrázek, Hojer nebo Straka. Pokud pak pachatel sexuálně manipuluje dál s už mrtvým tělem své oběti, mluvíme o tzv. nekrofilním sadismu. I když případů podobných trestných činů je naštěstí velmi málo, vždy však vyvolají velkou mediální pozornost.