Maminka.czChování a vztahy

Lhář, lhář!

Elena Jesenská 5.  2.  2010
Lhář, lhář!
„Bezruký hrušek narval, holobřichému je za košili nasypal, slepý to zpoza stromu pozoroval, němý hlídače volal, hluchý to slyšel a beznohý utíkal.“ Tak zní staré ruské přísloví, které se v ironickém duchu používalo, když byl dotyčný přistižen při lži.

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Lež k člověku patří. Říká se, že lže až 200x za den. Možná je to nadsazené, ale to nic nemění na tom, že člověk lže. Dějiny jsou lháři prošpikovány, každý z nás zná někoho, kdo mu někdy zalhal, a každý z nás někdy někomu zalhal sám. Leckdy lžeme sami sobě. Ze všech živočichů je člověk zcela bezkonkurenčně největším a nejschopnějším lhářem. Schopenhauer řekl: „V celém světě je jediný tvor, který lže - člověk.“

Měkký nos

Přesto nám lháři vadí a ne málo. Nesnášíme, když nám lže někdo - takzvaně - do očí. Důvody, kvůli kterým se nám to nelíbí, jsou jasné. Nejedná s námi na rovinu, a nemůžeme mu tedy věřit. To je dost zásadní prohřešek. Nebo on nevěří nám, naší reakci, a proto nám něco tají a raději lže, než aby mluvil pravdu. To se nás dotýká a připadá nám to ponižující. Nebo nás to mrzí. V každém případě patří lež i přes svoji nespornou četnost mezi nejméně tolerovaný způsob jednání a jako takový je a vždycky byl pranýřován. Důkazy o tom se nacházejí v nejstarších literárních pramenech včetně bájí a pohádek. Lžeš?

Pak děláš něco, co nemáš, něco nemorálního, a za to zaplatíš. Pohádková postava, která lhala, na to vždycky doplatila. Narostl jí třeba dlouhý nos, aby všichni viděli, s kým mají co do činění. Rodiče malých dětí často používají výhrůžku: „Že ti sáhnu na nos!“ Každé malé dítě ví, že měkký nos značí lež. V dospělosti už nehrozíme tím, že budeme osahávat cizí nos a zjišťovat jeho tuhost. Dospělí lidé svým partnerům (ale někdy i větším dětem) například se zcela vážnou tváří říkají: „Odpustím ti všechno. Ale lež nikdy.“

Někteří ta slova používají víceméně jako varování, kterým dávají najevo, jak moc je pro ně důležitá pravda. Někteří je myslí doslova a při první lži balí kufry. Těžko lze však předpokládat, že oni sami nikdy nezalhali. FranĆois de la Rochefoucauld tvrdil: „Pranýřování lži je mnohdy jen snaha vzbudit dojem, že my mluvíme pravdu a nic než pravdu.“ Anglická spisovatelka Virginia Woolf zase napsala: „Zloděj křičí - chyťte zloděje a lhář volá - chyťte lháře. Ten, kdo se nejvíce ohání pravdomluvností, má sám největší strach, že ho chytnou při lži.“

Schopnost klamat

Proč je vlastně lež typická právě pro člověka? Umění lhát totiž vyžaduje značné mozkové schopnosti, v čemž má člověk oproti zvířatům velký náskok. Podle vědců se schopnost klamat a podvádět vytvořila už před asi padesáti miliony let a během té doby se výrazně zdokonalila. Výzkumy mozku dokazují, že pro schopnost klamat je důležitá mozková kůra, tedy zevní vrstva, která je tvořena šedou kůrou mozkovou. U člověka tvoří asi 40 % mozkové hmoty. Čím hmotnější a větší je mozková kůra u zvířat, tím větší mají schopnost přizpůsobovat se různým situacím - do toho spadá i chování, které by se s nadsázkou dalo označit za klamání. Někteří živočichové také dokážou klamat, avšak o lhaní v pravém smyslu slova nejde. Zvířata klamou zejména tělem - vytvářejí si mimikry, která jim pomáhají v přežití. Třeba neškodný had se dokáže změnit tak, že vypadá jako nebezpečně jedovatý, a tím zastraší nepřátele.

Také chameleon je pověstný barevnými proměnami. Chrání sám sebe, ale zároveň tak může obelstít případnou kořist a snadněji ji ulovit. Krokodýlové jsou schopni celé hodiny předstírat, že jsou kusem klády, čímž také obelstí kořist. Někteří brouci dělají v nebezpečí mrtvé brouky, dikobraz ježí ostny, kočky ocas a psi hřbet, aby vypadali větší a nepřítel se jich zalekl. I to je svým způsobem „podvod“, ačkoli ho řídí instinkty. Čím vývojově vyšší tvor, tím lépe dokáže klamat. Domácí zvířata zvládnou neuvěřitelné kousky, aby obelstila své pány. Nemají však zlé úmysly, což je v očích lidí omlouvá. Jejich cílem není ublížit, ale získat něco pro sebe. Kromě toho klamou naivně. Pes se umí tajně dostat k jídlu, o kterém ví, že ho nesní, ale pak jde, olizuje se a z radosti mává ocasem, takže usvědčit viníka je snadné.

Chytří lidé

Motivy ke lhaní mají lidé leckdy podobné jako některá zvířata. Také chtějí získat něco pro sebe - nějakou výhodu. Lidé se od zvířat však liší v tom, že dokážou uvažovat několik kroků dopředu a dělají si alibi. Jak zdůrazňují psychologové, velmi dobří lháři mají několik společných rysů a vlastností. Především jsou nadprůměrně inteligentní. Člověku s průměrnou či dokonce podprůměrnou inteligencí chybí oproti nadprůměrně inteligentním jedincům představivost, nápaditost, neumí tak rychle reagovat, dávat si dohromady souvislosti, zastírat stopy a v případě chyby pohotově kličkovat. Kromě vysoké inteligence oplývají skvělí lháři i vyšším sebevědomím.

Musí si věřit, protože když si někdo nevěří, je špatným lhářem. Takoví lidé jsou schopni o svých schopnostech často přesvědčit okolí, aniž by tyto schopnosti museli nejprve předvést. Stačí jim vzbudit dojem, že jsou bezúhonní a čestní. Přičte-li se k tomu velké charisma, máme tu lháře, kterého je těžké odhalit. Tím vůbec nechceme říct, že lžou jenom nadprůměrně inteligentní jedinci. Četnost lhářů je ve všech pásmech i ve všech sociálních skupinách přibližně stejná. Nadprůměrně inteligentní lidé však lžou v průměru nápaditěji, a tedy lépe. Hůře se odhalují. Tak jak tedy poznáme, že nám někdo lže?

Buď, anebo

Poznat se to nedá zrovna snadno. Podle vědců je šance, že poznáme lháře, 53 %. Je to buď, anebo. Jako kdybychom si hodili korunou - orel lže, panna nelže. Nebo naopak. O lhaní také koluje spousta fám, což může být při odhalování lži velmi zavádějící. Říká se třeba, že lhář se nedívá přímo do očí, klopí pohled, uhýbá hlavou, těká očima ze strany na stranu, dále že se mu potí ruce, sahá si na nos, na vlasy, žmoulá si prsty, zakoktává se, má zrychlený dech, častěji polyká, působí nejistě a nervózně nebo že stáčí panenky nahoru doleva. Psycholožka Danielle Daloz ale zdůrazňuje, že stejně se chová člověk ve společnosti nejistý, s malým sebevědomím nebo introvert, který musí mluvit před více lidmi. Osočit někoho ze lži jen na základě sklopených očí a nervózních prstů prostě nejde.

Důvod je prostý. Co fungovalo jako poznávací znamení před lety, dnes neplatí. Čím více informací a zkušeností máme, tím je složitější lháře poznat. Člověk totiž lže stále lépe, protože je to tvor učenlivý, a dokáže své chování i lhaní kontrolovat, protože ví, na co si má dávat pozor. Nejnovější výzkumy ukazují, že detektory lži jsou schopny usvědčit ze lži až z 46 % nevinné lidi a že skuteční a protřelí lháři mohou lehce vyjít jako zcela nevinní. Tvrzení, že člověk, který nelže, se nemá čeho bát, není tak docela pravda. Nevinný, kterého posadíte k detektoru lži, se může roztřást už z pouhého pomyšlení, že může být nespravedlivě obviněn.

Dlouhý pohled

Člověk mluvící klidně a rozvážně může lhát úplně stejně jako člověk, který působí nejistě a těká pohledem, aby se nám nemusel dívat dlouho do očí. První má skvěle vypracovanou strategii, druhý neoplývá moc velkým sebevědomím a z toho pramení jeho nervozita. Lhář ví, že lháři klopí pohled. Co chytrý lhář udělá? Bude se do očí dívat. Pohrávání si s vlasy, prsty nebo sahání na nos také nejsou žádnými důkazy, které byste mohli proti někomu použít. S vlasy si dotyčný může hrát pouze z důvodu, že se tím vyrovnává s rozpaky, které lidé někdy pociťují i ve společnosti těch nejbližších. Ukázat na někoho a prohlásit, že lže, protože se škrábe levým ukazováčkem na nose, dost dobře nejde. Přesto existují kromě pohledu stranou ještě další signály, které mohou na lháře poukázat. O těch se jednak tolik neví, jednak se hůře ovládají. Patří mezi ně například hlas a tempo řeči.

Lháři mluví o něco vyšším a zastřenějším hlasem. Jsou-li na lež připraveni předem, odpovídají na kontrolní otázky tak rychle, jak by odpovědět nemohli, pokud by nelhali. Ovšem abyste mohli lháře poznat podle hlasu, musíte ho velmi dobře znát. K rozpoznání lhářů napomáhají i panenky. Lhář se musí více koncentrovat a jeho panenky bývají o něco rozšířenější. Jenomže ani to není zcela průkazné. Někteří lidé mají rozšířené panenky stále, takže zase musíte dotyčného znát nebo ho dobře pozorovat. Lidé, kteří lžou a osvojili si u toho pohled do očí, aby je nikdo nepodezíral, často dělají jednu chybu. Dívají se do očí příliš upřeně, skoro nikdy jimi neuhnou a málo mrkají. Přitom uhnutí očima je v běžném rozhovoru naprosto běžné, abychom druhého nepřiváděli do rozpaků dlouhým pohledem. Pak tu jsou takzvané mikrozáchvěvy v obličeji, které pomáhají odhalit lháře. Ty však netrvají déle než pětinu sekundy, což je tak krátká doba, že se dají velmi těžko postřehnout, i když se na ně vyloženě zaměříte.

Cit pro detaily

Zajímavé je i srovnání žen a mužů. Ženy jsou podle psychologů v průměru lepší lhářky než muži a také dokážou lháře lépe rozpoznat. V žádném případě to ale neznamená, že ženy lžou častěji, pouze mají vyvinutější cit pro gesta, která se nehodí k tónu hlasu. Ženy lépe čtou neverbální signály a jsou schopny si lépe spojit verbální a neverbální informaci dohromady, lépe poslouchají, všímají si detailů jak v řeči, tak i v mimoslovní komunikaci, a protože mají lépe vyvinuté řečové centrum, samy jsou pohotovější v odpovědích. Mají navíc v průměru i lepší paměť než muži, takže stačí maličká odchylka v partnerových verzích pozdního příchodu a hned je něco zarazí. Úzce to souvisí s tím, že si všímají detailů, což bývá považováno za výsledek evoluce.

Pokud ženy lžou samy, lepší paměť je obrovskou výhodou, protože dělají méně chyb. Výzkumy mozku vysvětlují, proč ženy dokážou dělat více věcí najednou. Jejich hemisféry jsou lépe propojeny a lépe spolupracují než mužské, které jsou specializovanější. To ženám při lhaní pomáhá, protože zvládnou dávat pozor na více věcí - na tempo řeči, na hlas, mrkání, přiměřeně dlouhý pohled a ještě zvládnou dobře pozorovat svůj protějšek v rozhovoru a reagovat na jeho signály. Anglický básník Percy B. Shelley dobrého lháře popsal takto: „Nejjistěji lže ten, kdo pravdu pouze zfalšuje a nevymýšlí si úplnou lež; nejlépe je tu a tam ubrat kousek pravdy a nahradit ždibcem nepravdy.“


Sedmilháři a mystifikátoři

Lež nemusí být vždycky špatná. Existuje například milosrdná lež, kterou používáme, abychom druhého neranili. Někdy lžeme proto, že se cítíme osamělí a chceme upoutat pozornost. Dějiny znají spoustu kuriózních lhářů. Za všechny můžeme jmenovat středověkého alchymistu magistra Kelleyho, který dokázal přesvědčit císaře Rudolfa II., že umí vyrobit zlato. Svými lstmi proslul král Zikmund, kterému se přezdívalo liška ryšavá. Někteří lidé si zase vymýšlejí, protože mají příliš bohatou fantazii, a jakmile začnou mluvit, fantazie se rozjede na plné obrátky a oni nejsou schopni její tok zastavit. Někdy se jim říká bájiví lháři nebo sedmilháři.

V umění se používá běžně mystifikace - výtečnými mystifikátory jsou Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák, kteří stvořili dnes už legendární postavu Járy Cimrmana, založili divadlo s jeho jménem, přisoudili mu mnoho vynálezů, autorství divadelních her a natočili o něm i životopisný film. Literární postavou se zálibou ve vybájených příbězích je baron Prášil, kterého stvořil G. A. Bürger. U nás ji proslavil režisér Karel Zeman filmem z roku 1961 s Milošem Kopeckým v hlavní roli. Kouzelným lhářem s obrovskou fantazií je ruský kníže Alexej Megalrogov z knihy Vladislava Vančury Konec starých časů. Dětská literatura má také svého odzbrojujícího lháře - Huckleberryho Finna, který se objevuje v knihách o Tomu Sawyerovi. Jejich autor, americký spisovatel Mark Twain, se sám ke lhaní s humorem sobě vlastním otevřeně přiznával: „Lhát jsem uměl dřív, než jsem se naučil postavit. V naší rodině to bylo ovšem tak samozřejmé, že si toho nikdo nevšiml.“

Témata: Chování a vztahy, Časopis Moje psychologie, Poznávací znamení, Rudolf II, Milosrdná lež, Klamání, Dikobraz, Danielle, Pravdomluvnost, Neverbální signál, Sawyer, Krátká doba, Pohádková postava, Řečové centrum, Karel Zeman, Sociální skupina, Cimrman, Živočichové, Finn, Zdeněk Svěrák, Francois, Shelley, Shell, Mozková kůra, Odhalování