„Můj“ rodný dům

Úplně ji to omráčilo! Bratr Honza se po osmi letech rozvádí a chce se vrátit i se synem zpátky do rodného domu. „Můžou bydlet oba u mě, když ti to tak vadí, Leničko! Ale je to také jeho dům, na to nezapomínej,“ dodala matka vyčítavě a zavřela se v pokoji.

„Jeho dům! A já jsem ta špatná a sobecká čarodějnice!“ povzdechla si Lenka, která musí začít přemýšlet, co s tímhle nečekaným překvapením udělá. Kdepak, problém není v tom, jestli bude v domě o jednoho nebo dva lidi víc. Do domu se určitě všichni vejdou.

Ale právě teď se Lence nejméně hodí řešit něco, co si po pravdě řečeno měla vyřešit již dávno. Život se s ní nemazlil, přinášel stále nové komplikace a ona opravdu dělala, co mohla, aby to všechno zvládla.

Zůstala v rodném domě, a tak na ni všechny starosti spadly jaksi automaticky. Pochovala těžce nemocného tátu, starala se o stárnoucí mámu a udržovala dům. Stačila si v tom věčném shonu pořídit i vlastní rodinu. V životě se naučila spoléhat hlavně sama na sebe a nepočítat s bratrovou pomocí.

A tak zapomněla, jak snadno se Honza do jejího života může vrátit. Asi si myslela, že když ho nezajímaly rodinné starosti, které se v domě odehrávaly, nemá zájem ani o dům samotný. K Lenčinu současnému ohromení přispěl i mylný předpoklad, že jí dům připadne jaksi automaticky za zásluhy. Ale zdá se, že to tak snadné nebude.

Dospělým dětem, které zůstávají v rodném domě, náleží i větší břímě starostí a péče o stárnoucí rodiče. Aby takové soužití mohlo fungovat a zároveň dospělé děti nebyly připraveny o možnost založit si vlastní rodinu, stává se jejich rodný dům i domem pro jejich novou rodinu a děti. Oprava i investice do domu pak ztrácejí hranice mezi tím, co komu patří.

A nejsou to jen peníze, ale také práce, čas, tolerance, pochopení i snaha vyhovět. Ten, kdo z rodného domu odchází, se najednou ocitá bez „bydlení“, ale zároveň nemusí sdílet každodenní starosti s péčí o rodiče. Je mnoho rodin, kde takové nepsané právo „o zásluhách“ tak, jak ho vnímala Lenka, platí. Ale ne všude.

A zejména ne tam, kde někteří proplouvali životem bez citelnější míry zodpovědnosti k rodičům i rodinnému majetku. Možná to ani nemusí být tolik Honzova chyba, vždyť mu přece rodiče vždycky fandili a snažili se mu cestu do světa maximálně ulehčit.

O to horší to pak má Lenka se svými zásluhami. Vidí je vůbec někdo? Možná ano, možná ne. Každopádně teď, když už všechno běží hladce a bez starostí (táta už tu není, dům je v pořádku, o mámu je postaráno), bude těžší je znovu vidět. A je tady nová starost – Honza nemá přece kde bydlet, a to je třeba vyřešit.

Co poradit pracovité a v tuto chvíli ukřivděně se cítící Lence? Dobré rady je pomálu. Konfliktem nic moc nezíská. Její vyjednávající pozice není dobrá. Asi bude muset své představy o vlastnictví domu pozměnit, ale bude vědět, na čem je – a to není málo. Je nejvyšší čas, aby se Lenka, Honza i matka dohodli na tom, jak to bude s domem dál. To ostatně měli udělat již ve chvíli, kdy odešel otec.

Dokud nebude toto vyřešeno, bude v rodině stále panovat napětí a nejistota. A Lenka nenajde svůj klid a pocit ocenění své práce. Proto by měla právě ona trvat na tom, aby takové jednání proběhlo a bylo konstruktivní.

Více se dočtete v aktuálním vydání časopisu Moje Psychologie.