Potřeba mít vždycky poslední slovo může podle psychologa Petra Šmolky pramenit z řady různých zdrojů - od touhy ovládat přes vnitřní nejistotu třeba až po neukázněnou nezdrženlivost či sklon k nutkavému jednání. Podle toho to o vás také cosi napovídá. „Pokud je posledním slovem imperativ, jakýsi příkaz, pak tím dáváme najevo touhu po moci. Když je jím však potřeba zopakovat cosi, co už zaznělo, pak nelze vyloučit, že jde spíš o projev nejistoty - například, zda nás bylo slyšet nebo jestli nám druzí správně porozuměli. Pro nezdrženlivost by zase svědčila potřeba jen tak něco ,plácnout‘, aniž by bylo podstatné co,“ říká psycholog.

Při hledání řešení nějakého problému v rámci diskuse nebo v partnerských vztazích, kdy jako konečné slovo zazní omluva či gesto smíru, nemusí být potřeba mít poslední slovo nutně vnímána jako negativní. Jakmile však řešení hledat přestanete a omluvná věta vás ani nenapadne, natož abyste ji vyslovili, pak má každé další otevření úst za cíl druhého především vytočit, pokořit, zdeptat či urazit. Nenechte se mýlit! Neplatí, že kdo promluvil jako poslední, vyhrál! „Pokud si představíme komunikaci jako vršení replik na pomyslnou hromadu, leží ta poslední skutečně až nahoře, a tudíž v nás může vyvolávat pocit, že jsme měli jaksi navrch,“ popisuje psycholog. Jenže takový dojem bývá dost zavádějící. Ve skutečnosti je to spíš tak, že druhému už za další slova nestojíte, a proto raději mlčí. Petr Šmolka dodává, že poslední slovo musí mít zpravidla lidé neoblíbení. Pokud tak ve svém okolí zatím vnímáni nejsou, obvykle je jen otázka času, kdy se neoblíbenými stanou. Ve snaze mít poslední slovo obvykle plácají páté přes deváté, místo aby uchopili skutečně to podstatné. Druhým tím kradou trpělivost a čas.

Zvláštní je, že většina lidí přisuzuje potřebu mít poslední slovo spíš ženám než mužům. Mají pravdu? Podle Petra Šmolky částečně ano. Už proto, že větší množství vyprodukovaných slov je typičtější právě pro ženy. „Takže už jen prostý počet pravděpodobnosti může mít na svědomí, že poslední slovo vyjde častěji na ženu,“ konstatuje odborník. A nabízí ještě jedno vysvětlení: „Zatímco muži bývají víc orientovaní na výkon a hledání řešení, ženy jsou zaměřené spíš na vztah, tedy na něco, co je verbálně „výživnější“. Kdo musí mít vždycky poslední slovo, nebývá oblíbený. Leckoho ovšem napadne, že kdo se za spoustu věcí „rve“ a snadno se nevzdává, má šanci v budoucnu dosáhnout velkých úspěchů. Je to pravda, Petře Šmolko? „V životě jich těžko dosáhne! V některých profesích však možná ano. Namátkou jmenujme pojišťovací agenty, obchodníky nebo třeba politiky. Mimochodem, jsou to povolání, kde se opravdu jen těžko snoubí úspěch a oblíbenost. U politika může být například přezdívka ,buldozer‘ vnímána jako něco, co některým lidem dokonce imponuje. Když se však dostaneme do roviny osobních vztahů, nezní ta stejná přezdívka zrovna lichotivě.“

PhDr. Petr Šmolka: Jak se zbavit potřeby mít poslední slovo?

PŘIPUSŤTE, ŽE SE (ALESPOŇ OBČAS) MŮŽETE MÝLIT

Zkuste se zamyslet třeba nad svým pocitem, že „poslední vyhrává“. Co když je to třeba všechno trochu jinak? Co když už tomu druhému nestojíte ani za další repliku, a proto vás klidně nechá „vyhrát“?

KDYŽ NĚCO NEFUNGUJE, ZKUSTE NĚCO JINÉHO

Oba byste chtěli mít za všech okolností poslední slovo? Jste neukáznění? Zkuste si třeba „psaný dialog“. I s tím, že je předem dán počet replik tak, aby jednou měl poslední slovo jeden a příště druhý.

INSPIRUJTE SE TZV. KONSTRUKTIVNÍ HÁDKOU

V tomto případě nevadí, když budete mít poslední slovo. Ovšem za předpokladu, že jím přiznáte kus vlastní viny, na druhém najdete i něco pozitivního a ve finále vše završíte nabídkou gesta smíru.