Maminka.czPředškolák

Nechci nového tátu...

Mirka Koníčková 7.  12.  2009
Nechci nového tátu...
Vyrovnat se se ztrátou jednoho z rodičů je nesmírně těžké i pro dospělého člověka. Pro někoho, a je jedno, jde-li o dítě, teenagera, nebo dospělého, ale může být ještě těžší smířit se s faktem, že si otec nebo matka našli nového partnera.

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Rozvod nebo úmrtí jednoho z rodičů je vždy náročnou situací a je těžké ji zvládnout, ať už jste dítě, teenager nebo dospělý člověk s vlastní rodinou a dětmi. Nově vzniklé poměry může navíc zkomplikovat skutečnost, že si rodič přivede domů nového partnera. Přitom je docela přirozené, a tím i pravděpodobné, že nebude chtít zůstat navždy sám a znovu se zamiluje.

Hledání změny

Ačkoli rozvod po dvaceti či třiceti letech manželství nebývá příliš častou záležitostí, období, kdy děti takzvaně opouštějí svá rodná hnízda, může být z hlediska vzniku manželské krize podle psychologa Petra Šmolky poněkud kritické, říká: „Manželství (zvláště některá) jsou poměrně křehké nádoby. Hlavně v obdobích výraznějších životních změn jim často hroz,nakřápnutí‘ nebo přímo totální destrukce. Zpravidla je však ve hře vždy několik příčin naráz. Škoda jen, že nemáme k dispozici ony pověstn,černé skříňky‘, které by nám zpětně umožnily spolehlivě rozpoznat důvody manželských havárií.

Třeba bychom zjistili, že ani odchod dětí z domova nemusí vést ke katastrofám. Když se však zkombinuje s absencí aktivních zájmů, s bilancováním a s ním souvisejícím nutkáním cosi zásadního ve svém životě změnit, hned máme,zaděláno‘ na dost velké obtíže. Pověstnou poslední kapkou může pak být stejně dobře vnadná sekretářka nebo šaramantní kolega a naše naivní představa, jak bychom si společně mohli vyšperkovat těch pár (desítek) let, které nám ještě zbývají. A teď zkuste určit, za co může samotné vyprazdňování hnízd!“

Obava ze samoty

Po novém partnerovi může zatoužit stejně tak matka, která se ocitla sama, jako otec. Zajímavé ale je, že společensky přijatelnější je situace, kdy se znovu ožení muž (nezřídka s o hodně mladší partnerkou) než když se provdá žena (nedejbože s mladším partnerem). Proč je veřejné mínění v tomto ohledu tak kritické? „Na vině je jakýsi prapodivně začarovaný kruh. Vždy nám totiž připadá jaksi přijatelnější jev, který se vyskytuje s vyšší četností. Zároveň však také platí, že k tomu, co je považováno za společensky přijatelnější, se uchylujeme snáze.

A pravdou je, že muži byli historicky přece jen partnersky neposednější než ženy. Možná proto, že mají v genech,virus‘ rozsévačů semene, možná jen proto, že kvůli vlastní nepraktičnosti se sami o sebe nedokážou postarat. Už se ale blýská na časy, těžko říct, zda na lepší či horší, ale dnes již není ani zdaleka tak výjimečné, pokud si nového partnera nalezne i žena na prahu důchodového věku. Má však poněkud redukovanější možnost volby – v dané životní fázi je zhruba 3–4x více,volných žen‘ než mužů,“ vysvětluje Petr Šmolka. Je-li partnerka otce mladší než u jeho vlastní děti, může pro ně být velmi těžké, aby ji akceptovaly. Bulvární plátky třeba nadšeně přetřásají případ Petra Jandy, který se po smrti manželky oženil hned dvakrát, napodruhé si vzal ženu o čtyřicet let mladší, tedy ještě mladší, než je jeho dcera.

Chovají se trapně?

Velmi obtížné je přijmout nového člena rodiny, pokud máte pochybnosti o jeho kvalitách. Můžete mít potřebu svého rodiče chránit, a jste proto ostražití. Jako by se vaše role ve vztahu rodič–dítě obrátily. Někomu může být velmi nepříjemné i to, že tato nová osoba přejímá roli vámi milovaného zemřelého (nebo chybějícího) rodiče. Někdo může tohoto člověka vnímat jako rivala, jenž ho obírá o čas, který by měl trávit se svou matkou či otcem. Nepříjemná a trapná může být i představa svého stárnoucího rodiče jako sexuálně aktivní osoby.

Psycholog Šmolka to komentuje: „Už běžný pubescent vnímá své rodiče zpravidla jako bytosti zcela asexuální. Informace, že by snad spolu mohli ještě intimně žít, mu připadá zhruba stejně neuvěřitelná jako třeba setkání s Marťany. Natož pak, aby se někdo mohl ve čtyřiceti nebo dokonce v padesáti zamilovat! To už jim přijde natolik nepatřičné, že by podobně posedlého rodiče nejraději rovnou nechali hospitalizovat na nejbližší psychiatrii. Jistou roli mohou hrát i obavy, že by se jim také mohla rozpadnout jedna ze základních životních hodnot, jejich původní rodina. Do hry samozřejmě mohou vstoupit i podstatně pragmatičtější úvahy. Opuštěný rodič by nám mohl zůstat na krku, pokud by si čiperný taťka založil někde novou rodinu, pak bychom se museli o dědictví dělit s nějakými cizími haranty...“

Zhoubné mlčení

Rodiče často dělají chybu, že se svými dětmi nemluví o tom, co se v jejich životě děje. Mnohdy je tak postaví před hotovou věc, aniž by jejich potomci měli čas se na novou situaci připravit. Svou zkušenost popisuje žena s přezdívkou Klarisa v internetové diskusi: „Nejdůležitější mi připadá o všem s dětmi mluvit. Já se o rozvodu svých rodičů dozvěděla od kamarádky, která se mne jednoho dne zeptala: A co teď budeš dělat, když jsou vaši rozvedení?

Celá vesnice to věděla a já jim nestála za slovo! Když si otec našel novou partnerku, situace se opakovala. Jednoho dne u něj bydlela cizí ženská. Byl to šok, hlavně proto, že se otec neustále dušoval, že je pouze jeho podřízená, kterou vyhodil manžel a nemá kam jít, a nic spolu nemají. Dnes to ‚nic‘ chodí do sedmé třídy a dodnes s tím neumím žít. Myslím, že kdyby se mnou rodiče více komunikovali, vyrovnala bych se s celou situací daleko lépe.“

Když se vám to nelíbí...

Děti (i dospělé) bývají při hodnocení „vetřelce“ do jejich domácnosti velmi kritické – může se jim zdát příliš starý, či naopak mladý, nesympatický, vlezlý nebo málo komunikativní. Někdo v něm může vidět i příčinu rozpadu manželství rodičů, přestože ve skutečnosti to tak vůbec být nemusí. Pokud se přes své výhrady nedokážete přenést a je pro vás nový partner absolutně nepřijatelný, udržujte se svým rodičem vztah raději odděleně, než byste ho úplně ukončili. Snažte se soustřeďovat spíše na pozitivní vlastnosti jeho partnera a akceptujte, že vztahy mezi vámi asi nikdy nebudou srdečné. Vy i on (či ona) jste oba dospělí lidé, a proto byste se k sobě měli chovat kultivovaně. Nezapomeňte, že vaším cílem by mělo být udržet si dobré vztahy se svým rodičem.

Rozhodně byste se neměli do nového vztahu svého rodiče příliš vměšovat. „V první řadě je dobré si připustit, že i stárnoucí osamělý rodič je běžný obratlovec s běžnými potřebami včetně potřeby blízkého emočního vztahu. Rozhodně bychom neměli trousit jakékoli nevyžádané rady. Možná bychom si mohli vybavit, jak bylo nám, pokud nám kdysi rodiče měli tendenci mluvit do našich lásek. Na druhou stranu je někdy těžké potlačit nutkání a nevyjádřit názor, pokud se nám zdá, že se taťka či mamka nezadržitelně řítí do neštěstí. I pak je však lepší mluvit pouze o svých pocitech – já se obávám, já s tím mám ten a ten problém, aniž bychom kohokoli hodnotili,“ doporučuje Petr Šmolka.

Témata: Děti, Předškolák, Školák, Batole, Chování a vztahy, Časopis Moje psychologie, Osamělý rodič, Celá vesnice, Veřejné mínění, Původní rodina, Cizí ženská, Bilancování, Destrukce, Sekretářka