Kamarádka je rázná bytost. V osobním i pracovním životě si vždycky uměla sjednat pořádek, o to víc mě její tvrzení překvapilo. Jenže když jsem nad ním přemýšlela, zjistila jsem, že se chovám podobně. Taky se často omlouvám za věci, za které bych se vlastně vůbec omlouvat nemusela. Partnerovi za to, že jsem nedošla na nákup, ačkoli totéž mohl udělat on. Rodičům, že jsem tuto neděli vynechala návštěvu, přestože jsem jim nic takového neslíbila. Proč to dělám?

Najednou mám pocit viny, přitom jsem nic závažného vlastně neudělala. Potřebu stále se omlouvat v sobě má někdo zakořeněnou od dětství. „A výchova se na nás dokáže podepsat opravdu krutě,“ říká psycholog Petr Šmolka. „Už malé dítě je nabádáno k omluvám i v situacích, kdy nepociťuje vinu.

To je ovšem jedna z nejspolehlivějších cest, jak vinu vyvolat. Notorické omlouvače proto často charakterizuje extrémně snížené sebevědomí a pocit, že přijetí ostatními je třeba si zasloužit,“ dodává odborník. V nadměrném omlouvání se se však podle něj mohou skrývat i agresivní tendence nebo potřeba okolím manipulovat. A omluva je forma, jak si takové jednání ospravedlnit.

Lidi, kteří se pořád za všechno omlouvají, rodiče nenaučili dvě podstatné věci. Že každý má právo dělat chyby. A že záleží jenom na něm, jestli se cítí provinile, a tudíž má potřebu se omluvit, nebo se provinile necítí, a pak je to zbytečné. Kdo je nevinný, omlouvá se sice pouze formálně, ale to může vyvolat i negativní reakce. Někdo se omlouvá ve chvílích, kdy je to úplně zbytečné. Když pak dojde na situaci, kdy je omluva skutečně namístě, zapomínají na ni. „Paradoxně nejtěžší je omluvit se právě tam, kde by omluva skutečně byla třeba. Třeba v hloupých sporech a v situacích, kdy sami dobře víme, že jsme se zmýlili, cosi přehnali, případně druhého zbytečně ranili, zároveň ale máme pocit, že by nám případnou omluvou spadl hřebínek.

Tedy tehdy, když už dávno nejde o samotný předmět sporu, ale o to, kdo bude mít údajně navrch,“ říká Petr Šmolka. Nechuť omlouvat se může souviset taky s představou, že chybovat není lidské, ale velice potupné, nebo že omluvou ukazujeme svou vlastní nedostatečnost. Dokáže člověk sám rozpoznat, kdy je správný čas na omluvu a kdy je to prázdné a zbytečné konstatování? Určitě. Jakmile nastane situace, kdy budete mít potřebu se omluvit, zapomeňte na všechny vzorce, které vám vštěpovali rodiče, učitelé a další, a sami se rozhodněte, jestli se opravdu cítíte provinile, nebo nikoli.

Ověřte si, jestli je vaše chyba tak závažná, že někomu fakt komplikujete život, nebo je to jen vaše domněnka. Podle toho pak jednejte. Není to snadné, pomoct by vám mohly třeba kurzy asertivního jednání. V nich se mimo jiné naučíte, že máte právo dělat chyby a také jak za ně nést odpovědnost. Pokud máte pocit, že je omluva namístě, měla by být podle Petra Šmolky včasná. „Čím víc problémů se nakupí, čím ukřivděnější se cítíme, tím obtížnější je pak pro nás nejen omluvu nabídnout, ale i přijmout,“ říká odborník a dodává: „Omluvou mohou být nejen slova, ale i gesto smíru (jdu si udělat kávu, dáš si také?), nebo jen vzetí kolem ramen ve spojení s neurčitým omluvným mumláním.“

PhDr. Petr Šmolka: Zbavte se nadměrného omlouvání

Každý má právo dělat chyby

Ale ne za všechny je třeba se okázale omlouvat. Dokonce i faktický prohřešek lze odčinit spíše jednáním než nadměrnými omluvami. Ne vše je radno příliš rozmazávat.

Formální omluva nepomůže

Naopak, může vyvolávat spíše negativní reakce. Buď okolí rozpozná, že je jen formální, nebo za ní začne hledat nějaké chyby, jichž jste se objektivně vlastně nedopustili.

Inspirujte se odborníky

V horším případě si alespoň přečtěte nějakou publikaci o asertivitě, v lepším si dopřejte některý z kurzů, v nichž si můžete asertivní jednání přímo nacvičit.