Ona italská opičí matka se dostala až k soudu, a to přesto, že Italky jsou obecně považovány za velmi benevolentní matky, které zvlášť chlapcům dovolí až příliš. Italové dokonce pro rozmazlené chlapečky mají výraz – mammone.

U nás takovým hošánkům říkáme maminčini mazánci a s obavami hledíme k jejich budoucímu životu, a to zejména s ohledem na jejich partnerský život. Často i u dospělého muže brzy poznáme, zda mu maminka umetala cestičku, nebo ho vychovávala jako chlapce do nepohody, kterého každá partnerka jistě ocení.

Zmíněný italský chlapec byl jediným matčiným dítětem, jeho táta od rodiny odešel, když malému Lucovi bylo jen pár měsíců. Právě otec upozornil sociální pracovníky na to, že se syn nesmí vídat nejen s ním, ale ani s kamarády. Chodil sice do školy, jinak byl ale od společnosti zcela izolovaný. Navíc ho matka chránila i před sportem a jakoukoli aktivitou, která by pro něj mohla být nebezpečná, takže Lucovi například dělalo problém vyběhnout schody.

Svačinu do školy mu dokonce nakrájela na velmi malé kousky, aby se nemusel zbytečně namáhat. Odborníci jeho motorické schopnosti ohodnotili na dovednosti maximálně tříletého dítěte. Na jednu stranu skoro až úsměvná historka, pokud si ale do důsledku představíme, jak je asi tento skoro pubertální hoch připraven na život, většinu z nás zamrazí. Možná by byl Luca veden stejně, i kdy byl dívka, možná ale ne...

Vytoužení chlapečci

Odborníci upozorňují, že mnoho matek se ve svých synech doslova vidí a jejich vztah k nim je mnohem méně komplikovaný než soužití s dcerami. Přiznává to i spousta žen. „Když jsem se seznámila se svojí budoucí tchyní, viděla jsem ji velmi kriticky, a to přesto, že do jejího syna jsem byla stejně zamilovaná jako ona,“ říká s trochou nadsázky po patnácti letech manželství Zora z Prahy.

„Strašně mi vadilo, jak můj muž a jeho bratr byli mistři absolutně ve všem, kdežto jejich sestra byla neustále jen terčem kritiky. Dokonce jsem se po svatbě švagrové ptala, jestli jí to nevadí.

Odpověděla mi, že si nejdřív myslela, že je to normální, pak se trochu bouřila, a nakonec si zvykla. Přišlo mi to opravdu hrozné,“ vzpomíná Zora. „Tchyni jsem pochopila, až když se mi po dvou dcerách narodil vytoužený chlapeček. Prostě mi došlo, co je na klucích tak úžasné, a taky jsem pochopila, že tím, že vyrostou, se to prostě nezmění.

Protože jsem si ale dobře pamatovala, jak mě tchynin přístup k vlastním dětem šokoval, měla jsem to pořád na paměti a dnes si myslím, že jsem to ustála, aniž bych ve výchově ujela. Musím ale přiznat, že přestože miluji všechny svoje děti, syn je mi prostě nejbližší,“ otevřeně přiznává.

Přestože Zora mívá občas vůči dcerám výčitky, psychologové by jí je pravděpodobně brzy vymluvili. Pocit, že všechny své děti musíme mít stejně rádi, totiž většina z nich považuje za mýtus. Koneckonců to vlastně ani není možné – mámu a tátu taky většina z nás nemá ráda stejně. Problém nastává až tehdy, když rodiče nedokážou svoje pocity kočírovat a projeví se to v jejich chování. Někdy až v takové míře, že se přístup k jednomu z dětí změní v averzi.

Nedávno se o tom zmínila jedna maminka v internetové diskusi. „Je to hrozné, ale už to prostě nemůžu přehlížet – mám o moc raději syna než dceru. Syn je miláček, který mi zřídkakdy odporuje. Moje nápady a návrhy považuje za skvělé a nešetří pochvalami a vyznáními na mou adresu. Dcera je introvertní, komplikovaná osobnost, která odmítá fyzický kontakt, a na cokoli, co směrem k ní pronesu, reaguje jen ušklíbnutím. Nevím, jak to napsat, ale syna je prostě lehké milovat, kdežto s dcerou jsou neustále potíže, a já přestávám zvládat své emoce vůči ní,“ napsala nešťastná matka.

Psycholog jí poradil, aby se přestala obviňovat, protože už fakt, že si problém ve vztahu k dětem dokázala přiznat a ještě jej vyjevit veřejně, svědčí o tom, že k výchově přistupuje velmi zodpovědně.

Varoval ji především před výčitkami, kterými by mohla dceru při pokusu o vyřešení situace zahrnout. Protože pravděpodobnost, že dcera matku nemá ráda, je téměř nulová. Děti prostě nejsou schopné nemít rády rodiče, pokud jim neubližují, a ani to je od dětské lásky často neodradí. Odborník mamince poradil, aby se dceři se svými pocity prostě svěřila. Aby jí na rovinu a v klidné situaci, nikoli konfliktu, řekla, že ji jejich vztah trápí.

Povahu a temperament dítěte je samozřejmě potřeba respektovat, dítě by také mělo mít možnost vyjádřit svůj názor, ovšem v rodiči stanovených mezích. Patnáctiletá dcera se kupříkladu nemusí účastnit rodinné výpravy do aquaparku, pokud ji neláká. Neměla by ale rodičovský nápad a nadšení mladších sourozenců shazovat výroky o tom, že matka zase vymyslela „vopruz“. Názory a nápady rodičů by měla vždy respektovat.

Více o tomto tématu se dočtete již zítra 2. května 2010.