Maminka.czPorod

Umění říkat ano a ne

Jana Benešovská 21.  1.  2012
Každý den máme řadu příležitostí vyjádřit se. Třeba něco přijmout nebo odmítnout. Pro někoho je okamžité nebo promyšlené rozhodnutí snadné, pro dalšího doslova peklo. Nerozhodnost může život hodně zkomplikovat. Zoufat si ale nemusíte. Ano nebo ne se dá naučit. Dokonce v každém věku.

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Musím jít vyvenčit sousedce psa, protože odjela na dovolenou a já jí slíbil, že to o víkendu vezmu za její vnučku. Anebo: Po práci zaběhnu rybičkám pro krmení a vyzvednu od mobilního operátora nabídku s novými službami. Já osobně to nepotřebuji, ale slíbil jsem to. Kamarádovi. V případě, že řekneme ano, je to samozřejmě v pořádku, pokud to tak opravdu cítíme a za svým ano si stojíme. Svízelná situace ale nastane, když odpovíme kladně, přičemž vnitřně se s takovým ano vůbec neztotožňujeme. A ze všeho nejraději bychom byli, kdyby za námi dotyčná osoba se svojí žádostí vlastně vůbec nepřišla. Nemuseli bychom řešit, jestli nám ano vadí a jaké nám způsobí problémy.

Odmítnutí není sobectví

„Říct jasné ano či ne znamená pro mnoho lidí umět překonat něco, co jim brání ve svobodném vyjádření vlastní vůle či názoru,“ vysvětluje psycholožka a psychoterapeutka Jana Brzkovská, která kromě jiného pomáhá lidem s problémy, se kterými si sami nevědí rady. „Jsou lidé, kteří často kývnou na něco, co nechtějí, nebo naopak odmítnou něco, co potřebují – třeba pomoc.

Někdy si to ani úplně neuvědomují a žijí v přesvědčení, že prostě takoví jsou, že nemají vlastní přání a vždy rádi vyhoví tomu, co se po nich chce. A nevadí jim to. Mívají pocit, že je to tak v pořádku, že to tak má být. Může to souviset s výchovou, s tím, že je za obětavý přístup k lidem rodiče oceňovali nebo takoví rodiče sami byli. Někdy se obávají, že by si o nich ostatní mysleli, že jsou nezdvořilí, sobečtí, zlí a že by je neměli rádi, kdyby odmítali, nesouhlasili nebo prosazovali vlastní přání na úkor jiných,“ říká Jana Brzkovská. Lidé mají třeba kvůli nízkému sebevědomí v menší nebo větší míře potíž odmítnout a říct ne, i když vědí, že se jim požadavku, služby či laskavosti nehodí. Přitom odmítnutí neznamená, že někoho nemáme rádi, že bychom mu nechtěli vyjít vstříc, vypomoct mu. Pouze však, když řekneme ano, nám všechno to běhání bere čas, ale říct ne jsme nedokázali.

Zase mě přemluvili

Ve společnosti se navíc stalo jakýmsi pravidlem, že když někoho po předchozím slibu odmítáme, přidáme k tomu důvod. Přidáváme jej jakožto zmírnění negativního faktu – odmítnutí – a sami sebe, třeba kvůli výčitkám svědomí, omlouváme. Pak si například říkáme: „Proč jen jsem to slíbil. Jsem hlupák, že jsem se do toho nechal uvrtat.“ Psychiatrička a psychoterapeutka Ludmila Dušková k tomu uvádí, že říct ano nebo ne může obecně z pohledu asertivního přístupu znamenat vzít zodpovědnost za své rozhodnutí a obhájit ho před sebou samým i vůči druhému člověku, který nás o něco žádá nebo nás něčím úkoluje. „Toto bývá mnohdy velmi těžké, protože brát zodpovědnost za svá rozhodnutí jsme si mnohdy nenavykli anebo odvykli,“ uvádí.
Zodpovědnost pak svádíme na druhé. „On mě zase přemluvil,“ řekneme si místo toho, abychom si upřímně připustili: „Já jsem se nechal přemluvit.“ V případě našeho rozhodnutí pro ne může být pro neasertivního člověka těžké ustát své rozhodnutí, protože riziko reakce toho, komu odmítáme vyhovět, je někdy velkým strašákem.

ČTĚTE TAKÉ: http://www.maminka.cz/clanek/souteze/soutez-o-balicky-kosmetiky-bio-ryor-care-a-5-atraktivnich-knih

Ochotný „blbec“ se dá využít

Zpočátku nás může těšit, že nás druzí mají za ochotné, hodné a vždy vstřícné jedince. Ale to asi jen do té doby, než si začneme uvědomovat, že naší ochoty někteří lidé docela dobře využívají. „Ti, kteří si své hranice vůči druhým lidem nevymezují nikdy, se pak mnohdy dostávají i do problémů psychických. S pocitem, že si mě druzí lidé nemohou vážit, protože jim dělám ‚blbečka‘, se nežije dvakrát dobře,“ potvrzuje doktorka Dušková. Mnohé psychické problémy souvisejí právě s neschopností říkat ne či přijímat kritiku. „Klienti, kteří si připustí, že potřebují něco změnit, si zaslouží úctu a obdiv. Dobře vím, že změnit zaběhlé stereotypy je někdy těžké a bolestné. Ale mohu potvrdit, že to stojí za to,“ líčí své zkušenosti.

Pokračování >>>

Témata: Těhotenství, Děti, Porod, Předškolák, Novorozenec, Školák, Batole, Kojenec, Chování a vztahy, Časopis Moje psychologie, umění, Velký strašák, ANO, Rika, Psychiatrička