Kéž by se takové věci daly skutečně naplánovat! Jenže stejně jako se nedá předem určit barva očí či pohlaví dítěte, neovlivníme ani povahu. Můžeme ji formovat a usměrňovat, nikoliv potlačit. Je to sice trochu nespravedlnost. Některým rodičům spadne do klína hodné a nekomplikované děcko, které nevyhledává konflikty a vše si nechá v klidu vysvětlit. Jiným zas osud nadělí raracha, co se ke všemu ze zásady staví negativně a dělá dusno kvůli každé blbosti. S takovými dětmi je logicky víc práce, chtějí víc pozornosti, naše železné nervy. S tím se musíme prostě smířit.

Je pak na místě položit si otázku: Dělám jako rodič něco špatně? Odpovědět na to není snadné, protože by se měl každý případ posuzovat individuálně. Ale obecně platí, že dítě si k nám dovolí přesně to, co mu dovolíme my sami. Stačí jeden drobný rodičovský poklesek a dítě si ho uloží do paměti, dokonce si ho podtrhne červenou fixou! Stejně tak umí bezvadně vysledovat momenty vaší nerozhodnosti a vycítí, že mají v té chvíli navrch. Příště si proto v podobné situaci přirozeně opět troufnou sesadit vaši autoritu.

Pokud se něco takového stane a vy si to uvědomíte, dejte si velký pozor, aby se stejný případ již neopakoval a dejte dítěti důrazně najevo: poslední slovo tady mám já! Pokud si dítě začne jednou něco diktovat a vy na to byť jen na okamžik přistoupíte, kupujete si vstupenku do pekel.

Také byste měli s partnerem zastávat stejné výchovné metody. Nemělo by se stávat, že maminka dovolí dítěti například jíst u televize a tatínek ne. Pak se stane, že dítě této vaší ne jednoty využije a začne automaticky prosazovat svůj zájem. Neustoupí a neustoupí, vy se pomalu ale jistě zblázníte.

Ale dokonce i sebe paličatější dítě by mělo být schopné pochopit, kde jsou hranice, za které už nesmí a že existují povely, na které musí slyšet. Je jen na vás, jakou cestu si k němu najdete.