[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
< první="" díl="">
vnučka Amálka (2 roky), vnuk Lukášek (1 rok)
Jaká jste babička?
Jaká jsem, sama asi neřeknu přesně, ale snažím se být mírná, tichá, laskavá, prostě milující babička, děda ten je veselý a dělá nejraději nějakou legraci, abychom se všichni smáli. Zábava je pro nás s dětmi hodně důležitá. Svou roli se musím učit, ale v každém případě jsme s manželem rádi, že vnoučata máme. Opravdu platí, že díky nim člověk omládne a že děti v rodině jsou velikou radostí.
* Co vás s vnoučaty nejvíc baví?
Baví mě cokoli, s čím udělám vnoučátkům radost a při čem jsou spokojená, ať už hra na prodávání, jakákoli hra s vodou, čtení knížek, povídání pohádky, vaření atd. Rodiče dnes možná nemají tolik času, jako jsme měli my před lety, takže se snažím vnoučatům věnovat přesně tu komoditu, kterou všichni potřebují. Děti i jejich rodiče. A to rozhodně není výtka. Vím, že moje děti se o své potomky starají výborně, ale doba je jiná, než bývala.
* Je něco, co byste vytkla jejich rodičům?
Snad nic. Jako rodiče jsou perfektní a to, že některé věci dělají po svém, je jen samozřejmé. My jsme to kdysi dělali také tak. A navíc, myslím si, že rodiče mají jinou úlohu než babička a děda, takže je to i v pořádku.
* Dokážou vás vnoučata naštvat, nebo jim u vás projde vše?
Myslím, že projde vše a snad mě ani nikdy nenaštvala. Moje vnoučata jsou zatím malá, takže za pár let bych možná mluvila jinak, dnes jsou to ale zlatíčka, která si nemohu vynachválit.
* Když srovnáte sebe jako rodiče před lety a dnes jako prarodiče, vidíte rozdíl? V čem?
Rozhodně se o ně více bojím, jsem s nimi neustále, nespustím je z očí, udělám si vše potřebné, než přijdou, povolím jim více než dětem, možná všechno (zatím) a miluju je nade vše. Je také výhodou, že když jsem hodně unavená, mohu si jít domů odpočinout, což jejich maminky nemůžou, na druhou stranu jsem s nimi ale tak ráda, že už se dnes těším, až nastane období, že u mě moje vnoučata budou chtít přespat. To teprve bude dobrodružství :-)
vnučka Terezka (5 let), vnuk Dominik (2 roky)
* Jaká jste babička?
Jsem babička, která má neustále obavy, aby se Terezce s Dominikem něco nestalo. Povoláním jsem zubní lékařka, takže děti honím, aby se odmalička staraly o své zoubky. Někdy je tím asi trochu štvu, ale myslím to dobře a vnoučata to berou sportovně. Terezka rychle pochopila, že to může využít ve svůj prospěch, takže nezapomíná poznamenat, že je třeba dokoupit zásoby žvýkaček, aby měla zdravé zoubky. Dominik zase celou rodinu upozorňuje, že je potřeba dát pozor, že například na chodníku je díra a „děti by tam mohly spadnout“, často se v něm slyším…
S Terezkou si čteme, učíme se psát, hrajeme dámu a pexeso (vždycky mě obehraje), stavíme pokojíčky pro panenky a šijeme jim oblečení. Dominik chodí s maminkou často na stavbu, takže si hrajeme na stavbu a stavíme domy z kostek a následně je bouráme a samozřejmě si hrajeme s vláčky.
Někdy s rozpaky sleduji akční program pro vnoučata. Když vidím Terezku, jak se řítí dolů po sjezdovce, a Dominika, jak skáče po hlavě do bazénu. .
Snažím se s nimi vždy rozumně dohodnout.
* Když srovnáte sebe jako rodiče před lety a dnes jako prarodiče, vidíte rozdíl?
Na vnoučata mám víc času a výhodou je, že je mohu vrátit rodičům :-)
* Jaký jste děda?
Jsem akční děda. Sám mám velké množství koníčků (létání, tenis, snowboard, plavání, malování, hudbu) a tím i poměrně nabitý program, kromě toho stále chodím do práce. Na vnoučata si ale rád udělám čas kdykoli a snažím se, aby se se mnou nenudila.
Dominik se mnou chodí rád na letiště, z čehož mám jako sportovní letec radost. Také spolu jezdíme vlakem, to je především Dominikova srdeční záležitost. Miluje atmosféru na nádraží, ve vlaku pohovoří s výpravčím, pokud na hlavě náhodou nemá čepici, tak ho donutí, aby si ji dal na hlavu, protože na naší nejčastější trase Josefův Důl - Smržovka je přednosta stanice s červenou čepicí. Dominik si popovídá se spolucestujícími, pobaví celý vlak, pak se stavíme v cukrárně a zase jedeme zpátky. S Terezkou chodím na plavání, vždy mě donutí obléknout jí plavky včetně podprsenky, což je z mého pohledu zbytečné zdržování :-), ale nenechá si to vysvětlit, také s ní musím jezdit na toboganu. V zimě jezdíme na lyžích a na snowboardu. Při její jízdě na snowboardu funguji jako vlek, protože má ještě problém vyjet vlekem nahoru. Také spolu malujeme, což je náš společný koníček. Vlastně se dá říci, že dělám cokoli, jen aby moje vnoučata měla nejkrásnější dětství.
Asi jen v tom, že s vnoučaty nejsem pořád, nevidím tedy jejich reakce na všechny podněty. Některé informace dostávám zprostředkovaně, a to už není ono.
* Je něco, co byste vytkl jejich rodičům?
Nejen jejich rodičům, ale obecně této době. Dnešní děti mají tolik hraček, že se vlastně nedokážou na žádnou z nich pořádně soustředit. To si myslím, že je chyba. Navíc mi jejich maminka přebytečné hračky pak vozí na chalupu, kde se zbytečně hromadí na půdě. Dřívější generace dětí takový výběr hraček neměly a poměrně slušně vyrostly, nebo nesouhlasíte?
Nemyslím si, že bych se dokázal naštvat. Dětské reakce jsou zčásti předvídatelné, zčásti průhledné a zčásti takové, jaké vidí doma. U svých rodičů, případně prarodičů. Proč bych měl být tedy naštvaný na něco, co svým dětem předáváme sami? Děti se rodí jako nepopsaný list papíru a je jen na nás, co na něj doplníme. Takže naštvat ne, spíš rozesmát. Když si čas od času neodpustí nějakou odposlouchanou, dospěláckou poznámku. A pak si uchovat vážnou tvář, to už je umění. Nemyslím si, že by dětem mělo projít vše, a ani neprochází, důležité je ale vědět, že 99 % situací, které by mohly dospělého člověka naštvat, vznikají tím, že jsou děti emotivní a neumějí přehrávat nebo lhát. A být naštvaný na upřímnost? To bych neuměl.