reklama

Chtěla jsem zabít svou dceru...

Marta se na malou Anežku těšila, jenže po porodu k ní nic necítila. Dítě jí připadalo cizí. Navíc partner jí nebyl příliš oporou. Najednou přišly poporodní deprese a Marta se odmítala o dceru starat.

„Porod byl v pohodě, zaskočilo mě jen to, že necítím všeobjímající lásku, když jsem dceru poprvé držela v náručí,“ vzpomíná Marta. Místo emocí zcela pragmaticky a unaveně řešila, zda si bude schopná dojít na záchod, a jak sama říká, byla jednouše ráda, že už to má za sebou. „Ten pocit bych popsala jako normální. Dokonce když mi malou dali, nějak jsem nechápala, že je moje, připadala mi tak trochu cizí, neměla jsem z ní radost. To se ale třetí den zlomilo a už nastoupily mateřské pocity.“

Pracovní kolotoč hned po porodu

Marta měla problémy s kojením, Anežku už v porodnici dokrmovali a takto je obě po pár dnech propustili domů. Začal kolotoč kojení, k tomu dokrmování a po pár měsících ekzém a diagnostikovaná alergie na kravské mléko. I když byla Anežka hodné miminko a na šestinedělí Marta vzpomíná jako na hezké období s téměř euforickými stavy, ideální rozjezd mateřství se nekonal. Navíc nová rodina řešila finanční problémy a Marta začala pár týdnů po porodu učit angličtinu, aby si přivydělala.

Práce na čtvrt úvazku jí zabrala s dojížděním půl dne, o miminko střídavě pečoval partner, který pracoval ve směnném provozu, a babička. „Asi jsem si neuvědomila, do čeho jdu, když se ženu do práce. Připadalo mi ale normální začít pracovat, když potřebujeme víc peněz, a navíc jsem člověk, který si myslí, že vždycky všechno zvládne. Bylo to ale náročnější, než bych bývala čekala,“ popisuje Marta. „Můj psychický stav se začal rychle zhoršovat, začala jsem partnerovi vyčítat, že nás neuživí, neměla jsem náladu na sex, ty dopady na vztah byly prostě velké. A někdy v té době jsem si partnera asi přestala vážit.“ Pracovat začala Marta v říjnu, v prosinci už všechny problémy nabyly na intenzitě. Otec Anežky, alternativně založený, v té době držel dvacetidenní půst, doslova se ploužil bytem a pro Martu to byla jedna z posledních vstupenek k poporodní depresi. Nakonec se rozešli.

Dceru neměla ráda a chtěla ji zabít

„Přestala jsem mít radost ze života, pořád jsem brečela a byla úzkostná. Hlavně jsem ale neměla ráda Anežku,“ vzpomíná Marta. „Začalo se to projevovat tak, že jsem se o ni nechtěla starat. Šlo to celé plíživě a postupně, ruku v ruce s mojí únavou. Byly to ošklivé stavy - nutkavé myšlenky, že malé něco udělám, třeba ji hodím z okna nebo zadusím dekou. Vracelo se to i několikrát za hodinu.“ Marta už dříve bojovala se sebedestruktivními sklony a myšlenkami na sebevraždu, dokonce se s nimi léčila.

Tentokrát šlo ale o dítě a zodpovědnost za někoho, kdo se neumí bránit. „Říkala jsem si, že své dítě asi opravdu zabiju a pak skočím z okna za ním nebo mě zavřou do blázince,“ vypravuje dnes. „Měla jsem třeba malou na klíně a najednou přišly ty šílené pocity. Přitom se na mě zrovna smála, neplakala, byla hodná… Musela jsem ji dát partnerovi a třeba na hodinu úplně odejít z místnosti, než jsem se zklidnila.“

Partnerská krize skončila rozchodem

Táta malé Anežky tyto stavy nechápal ani Martu nepodpořil. V jeho očích byla jen hysterická a nevyrovnaná a vše mohla sama ovlivnit. „S takovou ženou žít jednoduše nechtěl, nebyl ochotný ani zkusit třeba nějakou rodinnou terapii a rozešel se se mnou,“ doplňuje Marta.

„V nejhorších chvílích, než jsem vše začala řešit terapiemi, mi ale pomohl. I když od nás odešel, občas v bytě přespal. Je pravda, že jeho odchodem se něco pohnulo a všechno se začalo postupně zlepšovat. Teď je z něj skvělý táta, který se o dceru rád stará, když ji má u sebe.“ Marta nakonec vyhledala pomoc psycholožky, která jí pomohla už první schůzkou.

Pomoc psychologa byla nezbytná

Nabízené léky prozatím odmítla, stanovila si měsíční lhůtu na zvládnutí celé situace a snažila se být s miminkem co nejvíce takzvaně v bezpečí, třeba u babičky nebo kamarádů. Užívala přírodní hormony a to jí také pomohlo. „Vzpomínám si na první setkání s psycholožkou, velký podíl mých problémů viděla v tom, že jsem v partnerovi necítila dostatečnou oporu. V přírodě jsou také některé samice schopné zabít mládě, pokud jim smečka nepomáhá,“ přirovnává Marta.

„Anežce jsem se asi tisíckrát omlouvala, vysvětlovala jsem miminku, že ten, kdo jí chtěl ublížit, jsem asi ani nebyla já, styděla jsem se. Nikomu jsem tohle všechno nevyprávěla, věděl to jen partner a maminka. Když vidím obálku časopisu s usměvavou krásnou maminkou s miminkem v náručí a vzpomenu si na sebe, tak to byl neskutečný rozdíl.“ Všechno se postupně uklidnilo a Marta se mohla pomalu začít radovat ze svého miminka.

Už více než rok je v pořádku, stále dochází na terapie, maximálně se věnuje dceři a snaží se naučit mít ráda samu sebe. „Ty pocity jsem ale ještě úplně nezpracovala, občas si vyčítám, že jsem třeba zavinila rozpad rodiny, hledám stále životní rovnováhu. Už jsem myslela, že jsem schopná nového partnerského vztahu, ale raději počkám. Anežka je úžasné pozitivní dítě, tak si užívám hlavně ji.“

(O tom, co jsou poporodní deprese a jak je zvládnout si můžete přečíst v novém čísle časopisu Maminka 5/2014, které je právě v prodeji.)

reklama
Přihlásit se


AKTUÁLNÍ HOROSKOP

Dopoledne vám bude při práci příjemně, k večeru se ale vaše nálada spíš zhorší. Skrze Pluto vám může ublížit telefonát z ciziny nebo…
Maminka na Facebooku


reklama

Výpočet data porodu


Spočítejte si ovulaci


reklama