[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Nemusí padat rovnou věty typu: „Za co jsi zase to kapesné utratila?!“ „Na co ty peníze potřebuješ?“ „Neutrácíš nějak moc?!“ „Já ty prachy netisknu!“ Tohle téma může bublat skrytě pod povrchem. Protože s vyšším příjmem jde ruku v ruce větší moc rozhodovat o výdajích. A to navzdory tomu, že se třeba obě strany snaží deklarovat, že „přece jsou to naše společné peníze“. Ženy na mateřské jsou tak často závislé na mužových finančních rozhodnutích. A spoustě z nás tahle podřízenost vůbec nevyhovuje – nemáme pocit, že se flákáme, takhle dovolená fakt nevypadá!
Abychom ale na chlapy nanasazovaly: některé z nás mají doma opravdový poklad, který si své poklady až tak nestřeží. Spousta mužů, ať už z lenosti nebo z dobroty srdce, předá vládu nad domácí kasou své partnerce a celkem se tváří, že nám plně důvěřují. Jenže my se jim stejně tu a tam snažíme vysvětlovat, co jsme kdy, za co a proč koupily. Nebo tajíme, že jsme něco koupily… Stojí za tím nepříjemný pocit viny, že utrácíme „jeho peníze“.
Máte to někdy taky tak? To pak může partner nebo kamarádky do alejujá tvrdit, že to jsou přece společné peníze. Stejně nám ta vlezlá myšlenka sedí za krkem. Nepřidávají tomu ani měsíce, kdy třeba s penězi nevyjdeme a musíme partnera požádat o „příděl“ navíc – to je tak ponižující!
A někdy v tu chvíli si uvědomíte, že kdyby vám to ve vztahu nedejbože přestalo klapat, že možná ani nemůžete odejít… "Kam? Jak bych zaplatila bydlení? Jak uživila děti? Vždyť bych to neutáhla…"
Ta závislost tam prostě je. I když skrytá. I když se nerozcházíte. I když váš manžel není škrt. I když okolí tvrdí něco jiného. Je tam.
věděli jste, že latinské slovo „familia“ má kořeny ve slově „fámulus“ - sluha, otrok, čeleď? všichni členové rodiny, tedy nejbližší pokrevní příbuzenstvo včetně manželky a dětí, byli dříve majetkem muže jako pána domu a hlavy rodiny. Ze zákona mu byli povinni sloužit a on je na oplátku zajistil ekonomicky.
V produktivním životě ženy je několik období, v nichž o ni zaměstnavatelé moc nestojí:
Jestli teď jucháte, že jste spadla do zaměstnanecky přijatelné kategorie 35-40 let, připomínáme, že nově mají zaměstnavatelé neblahou zkušenost s matkami zajišťujícími doma servis kolem školní výuky a kroužků dětí.
Je to diskriminace? Je. Je zakázaná? Ano. Jenže upřímně: vy se zaměstnavatelům divíte? Ona chyba nepadá až tak na jejich hlavu, je zabudovaná přímo v systému. V české společnosti převažuje názor, že nejprospěšnější pro dítě do tří let je péče matky v domácím prostředí. I potom se u žen očekává nižší pracovní nasazení z důvodu rodinných povinností. Nástup na rodičovskou dovolenou tak znamená doslova vystoupení z pracovního trhu, doprovázené ztrátou kontaktu s profesí a s firemním prostředím, sníženou kvalifikaci a samozřejmě omezení finančních prostředků.
Tohle celé se pak s námi matkami táhne i několik let po návratu do pracovního kolečka. Vykonáváme tutéž práci za 70–80 procent platu mužů s rovnocenným vzděláním, jaké máme my. Muž se totiž v naší společnosti stále považuje za živitele rodiny a vyšší příjem dostává automaticky, tak nějak „z titulu pohlaví“.
Vězte ale, že ani mužům v tomhle společenském nastavení není zas tak dobře, jak by se mohlo zdát. Ten neustálý tlak, aby v roli živitele vydělávali co nejvíc, je dusí. Navíc jim omezuje přístup k výchově dětí – ke smůle jejich, naší i těch dětí. Není divu, že se téma finanční a genderové nerovnosti stává v českých domácnostech častým zdrojem konfliktů.
Z pohledu sociologů existují dva rodinné modely, kdy se kvůli tomu partneři hádají přece jen o trochu méně:
A všude tam, kde je to jinak, bývají peníze, péče o děti a domácnost zdrojem pozičních sporů.
Potíž je, že práce v domácnosti produkuje zboží nebo služby výhradně pro potřeby jejích členů a není placená. Hodnocení takové kombinace je v naší společnosti pořád velmi nízké. A stereotypně tuhle krátkou sirku fasujeme my, ženy.
A teď asi čekáte na recept, co s tím... Popravdě, žádný univerzální návod neexistuje, protože neexistuje univerzální pár. Jako všechno ve vztahu, i vztah k penězům a manipulace s nimi jsou o balancování. Kudy se na poli vyjasnění rodinné finanční situace vydat, by vám mohly napovědět následující tři kroky:
95 % matek zůstává doma s dětmi v prvním roce jejich života, 92 % do dvou let, 80 % do tří let a 30 % čtyři roky – to je v České republice nejdelší doba, kdy lze využít podporu péče o dítě. Na nezbytně dlouhou dobu (cca 6 měsíců) zůstane v domácnosti pouze 1–2 % žen, které jsou většinou vysoce vzdělané.
16 % žen neplánuje děti a raději se věnují kariéře. 54 % žen chápe ty, které se tak rozhodly, ale samy si nedovedou představit bezdětný život. 28 % žen si také nedokáže život bez dětí představit, a navíc si myslí, že pouze práce nemůže člověka plně uspokojit.
40 % matek s dětmi ve věku dva až tři roky by uvítalo jinou než domácí celodenní péči, ale narážejí na bariéru nedostatku vhodných zařízení a služeb a pracovních podmínek, roli hrají i rodinné podmínky.
Zdroj: Lucie Drozdová: Priority současných žen: zaměstnání, nebo mateřství?; Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích