Maminka.czChování a vztahy

Co dělat, když vás dítě neposlouchá

Zdena Líkařová 20.  4.  2015
Dítě musí poslechnout. Pokud ho k tomu nepřimějete, dokud je malé, v pubertě ho nezvládnete,“ říká psycholog Václav Mertin. Jenže dětem se vždycky poslouchat nechce. Je to přirozené a souvisí to s jejich vývojem. Hledají hranice a testují vás. Nicméně hranice by nemělo určovat dítě, ale vy.

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Jistě to znáte také: Je jedno z těch rán, kdy nevíte, kam skočit. Za hodinu vám začíná porada a ještě předtím musíte dítě odvézt do školky. Syn si hraje ve svém pokoji s legem a vy připravujete snídani: „Kryštofe, pojď se najíst.“ Žádná odpověď. „Kryštofe, pojď si vzít snídani.“ Zase nic. Teď už jste frustrovaná a zvýšíte hlas… Jenže právě tohle byste podle psychologů dělat neměla.

 Ignoruje vás?

„Abyste děti naučili poslechnout na první pokus, měli byste je naučit obracet pozornost k tomu, co říkáte,“ vysvětluje americká psycholožka Erica Reischer, která v Oaklandu v Kalifornii působí také jako rodičovský kouč.

Jde v zásadě o to, aby děti vám a vašim slovům skutečně věnovaly pozornost. Pokud totiž dítě k něčemu vybízíte znovu a znovu, končí to zpravidla dvěma způsoby. Buď to nakonec vzdáte, anebo začnete křičet.

V obou případech dítě nevědomky učíte, že vás ignorovat může. Křikem sice získáte pozornost dítěte, ale je to pozornost problematická, protože vytváří nefunkční model komunikace. Výzkumy navíc ukazují, že křik může mít na děti negativní efekt srovnatelný s fyzickými tresty. Děti, jejichž rodiče používají v rámci komunikace křik, mají nižší sebevědomí, jsou agresivnější a mají větší sklony k depresím. 

Rodičovský manuál

Reischer vypracovala na základě svých zkušeností jakýsi manuál pro rodiče, na jehož základě by se měli naučit, jak se chovat kdětem, které nechtějí poslouchat a respektovat autoritu rodičů. 

Navažte s dítětem kontakt

Ujistěte se, že vás dítě opravdu slyší, když po něm něco chcete. Křik z jednoho konce bytu na druhý se nepočítá. Oslovujete-li menší děti, je dobré si před ně kleknout a navázat s nimi oční kontakt. Přátelský dotyk nebo pohlazení také pomáhá. U starších dětí je důležitý alespoň oční kontakt a ujištění, že vás slyšely.

Uvědomte si, že vás dítě nemusí ignorovat úmyslně. Malé děti – a to až do 14 let – se snadno zabaví a vůbec nevnímají, co se kolem nich děje. Existuje řada výzkumů, které potvrzují, že děti zaneprázdněné nějakou aktivitou své okolí vůbec nevnímají. Postrádají to, čemu se říká periferní povědomí.

Počítejte i s variantou, že dítě vás může ignorovat úmyslně. Některé děti testují rodiče, aby věděly, co se stane, když je budou ignorovat. Je to pro ně důležitá informace a normální součást jejich vývoje. Vezměte také v úvahu, že jste své děti mohli v minulosti mimoděk naučit, aby vás ignorovaly. Například vaším nezájmem o ně a jejich činnost, případně vaší nedůsledností.

Když se ujistíte, že vás dítě skutečně slyší a vnímá, požádejte ho o to, co chcete, a čekejte, co se stane. Pokud vaší prosbě vyhoví hned napoprvé, je to v pořádku.

Neposlušnost má mít důsledky

Pokud nevyhoví, pak přidejte jeden z následujících kroků:

Vysvětlete dítěti, proč ho o tuto věc žádáte, aby pochopilo, že je to důležité. Odhalíte tím způsob svého uvažování a zároveň ho přesvědčíte, že poslechnout by mělo ne pro nějaký váš rozmar, ale protože to má svůj smysl a logiku. Například: „Běž si obout boty, za minutu odcházíme. Když ne, přijdeme do kina pozdě, ty neuvidíš začátek pohádky a budeme rušit ostatní, což není slušné.“

V případě, že je to možné, nechte dítě pocítit následky – pokud si do deště vezme tenisky, a ne holínky, bude mít mokré nohy a bude mu to nepříjemné. Vícekrát to zřejmě neudělá. Přirozené následky jsou většinou nejlepší učitelé, ale samozřejmě není možné to nechat dojít do extrému. Nechat dítě sáhnout na rozpálená kamna, aby pochopilo, že to pálí, je nesmysl. Varujte dítě před následky. Vysvětlete mu, co se stane, když vás neposlechne. Například: „Za pět minut odcházíme z hřiště. Pokud se mnou nepůjdeš, zítra sem nepůjdeme.“

Ale i to má svá rizika. Pokud dítě tuší, jaký následek jeho chování vyvolá, může si vybrat. Někdy si paradoxně vybere důsledek, a to jen aby prosadilo svou. Následky by tedy neměly být úplně předvídatelné a měly by být smysluplné (omezení něčeho, co je pro dítě důležité: hračky, oblečení, aktivity), relevantní (v nějakém vztahu k situaci), přiměřené (čím vážnější je porušené pravidlo, tím by měl být důsledek větší).

Nikdy se ale nesmí týkat základních potřeb dítěte, jako je jídlo, přístřeší a rodičovská láska. Ve všech těchto případech je pak nesmírně důležitá důslednost. Pokud dítěti něčím pohrozíte, musíte to dodržet. 

Témata: Láska a vztahy, Chování a vztahy, Časopis Moje psychologie, Fyzický trest, Vaš, Důležitá informace, Kamna, Děti, Americká psycholožka, Eric, Normální součást, Rodičovská láska